1 VSPH 681/2013-A-14
KSPL 29 INS 1256/2013 1 VSPH 681/2013-A-14

USNES ENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka MASTEC, s.r.o. v likvidaci, IČO 26378141, sídlem Plzeň, Klicperova 9, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. března 2013, č.j. KSPL 29 INS 1256/2013-A-9,

t akt o:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. března 2013, č.j. KSPL 29 INS

1256/2013-A-9, se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni nadepsaným usnesením uložil dlužníku MASTEC, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužník) povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč ve lhůtě 7 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem doručeným mu dne 17.1.2013 domáhal zjištění svého úpadku. Soud I. stupně konstatoval, že z insolvenčního návrhu a z jeho příloh nelze usuzovat na dostatečnost majetku dlužníka, avšak postup podle § 144 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) u dlužníka možný není, neboť jeho likvidátor nebyl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců. Za situace, kdy úpadek bude řešen konkursem, v němž nejnižší odměna insolvenčního správce činí 45.000,-Kč, uložil soud I. stupně dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši poloviny možné zálohy s ohledem na výši příjmů jednatele společnosti a likvidátora .

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby jej odvolací soud změnil tak, že vyměřenou zálohu sníží na částku 10.000,-Kč s ohledem na jeho majetkové poměry. Vysvětloval, že na majetek jeho jednatele a likvidátora Libora Hanzlíka byl u Krajského soudu v Plzni prohlášen konkurs (sp. zn. KSPL 56 INS 20539/2012), že v uvedeném insolvenčním řízení složil jmenovaný zálohu na jeho náklady ve výši 50.000,-Kč a že z jeho příjmu ve výši 14.500,-Kč, jenž je redukován o zákonné srážky, mu zůstává jen životní minimum, z kterého nemůže za dlužníka uhradit další zálohu v tomto řízení. Dlužník poukazoval na to, že byl soudním rozhodnutím, jež nabylo právní moci dne 27.4.2010, zrušen s likvidací a že dosavadní výsledky řízení nasvědčují tomu, že mohou být splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu podle § 144 odst. 1 IZ. Proto by po něm neměl soud zálohu požadovat.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud I. stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. V odůvodnění neuvedl ničeho o rozsahu předpokládaných nákladů insolvenčního řízení ani o skladbě a hodnotě dlužníkova majetku či výhledu jeho zpeněžitelnosti, a rovnou dospěl k pouze obecnému závěru, že přesto je třeba po dlužníku zálohu na náklady insolvenčního řízení požadovat ve vazbě na výši příjmů likvidátora dlužníka, s nimiž takový závěr nemá žádnou souvislost. Zálohy lze užít (již v průběhu insolvenčního řízení) jen na placení těch výdajů (pohledávek za majetkovou podstatou), jež představují náklady insolvenčního řízení; k těm se ovšem soud nijak nevyslovil, stejně jako se nijak nevyjádřil k potenciálu dlužníkova majetku co zdroje průběžného placení nákladů insolvenčního řízení.

Dlužno dodat, že zavádějícím je též obecně rozšířený názor, že v konkursu činí odměna insolvenčního správce vždy minimálně 45.000,-Kč (§ 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb.), neboť v případě, že by výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele anebo určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele v konkursu dosaženo žádného nebylo (což je reálné i v této věci vzhledem k nemajetnosti dlužnice), určí se odměna insolvenčního správce podle ustanovení § 5 cit. vyhlášky, a to podle kritérií v něm stanovených, tj. zpravidla v nižší výši, než soudem konstatovaných 45.000,-Kč (blíže k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2009, sp. zn. MSPH 59 INS 8470/2009, 3 VSPH 317/2010-B, ze dne 5.10.2009, sp.zn. MSPH 91 INS 1160/2009, 2 VSPH 551/2009-B, ze dne 26.8.2010, sp.zn. MSPH 99 INS 5341/2009, 3 VSPH 542/2010-B-15 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2010, sp. zn. MSPH 59 INS 3/2010, 29 NSČR 27/2010-B).

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 7. května 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová