1 VSPH 674/2011-A-13
MSPH 88 INS 7011/2011 1 VSPH 674/2011-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenčním řízení dlužnice: Lenka Melenovská, identifikační číslo 15946665, Pelikánova 33/5, Praha 6, o návrhu insolvenční věřitelky: Vladimíra Melenovská, identifikační číslo 42367638, Voleníkova 2617/2, Praha 13, o odvolání věřitelky proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 88 INS 7011/2011-A-5 ze dne 27. dubna 2011,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 88 INS 7011/2011-A-5 ze dne 27. dubna 2011 se p o t v r z u j e .

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku odmítl insolvenční návrh věřitelky a v bodě II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého usnesení soud zejména uvedl, že dne 26.4.2011 bylo zahájeno insolvenční řízení na základě návrhu věřitelky ze dne 22.4.2011, kterým se domáhala vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice s tím, že má za dlužnicí splatnou pohledávku ve výši 2.500.000,-Kč z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, kterou s dlužnicí uzavřela dne 25.1.2011, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávky ve výši 4.515.827,-Kč za Michalem Kameníkem, přičemž kupní cena pohledávky měla být dle smlouvy zaplacena do 28.2.2011, což se však ke dni 22.4.2011 nestalo. Jako dalšího věřitele uvedla Martu Könikovou, která měla mít za dlužnicí pohledávku ve výši 4.996.711,-Kč. Soud dále konstatoval, že věřitelka dostatečně nevylíčila skutečnosti rozhodné pro konstatování úpadku dlužnice, že neuvedla datum splatnosti pohledávky další označené věřitelky a dospěl k závěru, že nelze dovodit, že dlužnice má více věřitelů, kteří za ní mají splatné pohledávky, přičemž mnohost věřitelů je jedním ze znaků úpadku jak ve formě platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 IZ, tak ve formě předlužení dle ustanovení § 3 odst. 3 IZ. Dodal, že z návrhu neplyne, z jakého důvodu není dlužnice schopna své závazky plnit, a že pohledávka v době rozhodování soudu nebyla starší 3 měsíců po splatnosti. Z výše uvedených důvodů soud insolvenční návrh postupem dle § 128 odst. 1 IZ odmítl.

Proti tomuto usnesení se věřitelka včas odvolala do bodu I. výroku, zopakovala svá skutková tvrzení uvedená v insolvenčním návrhu, doplnila, že pohledávka věřitelky Marty Könikové vyplývá z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č.j. 38 EXE 338/2010-50 ze dne 8.3.2010, z čehož dovozovala platební neschopnost dlužnice. V doplnění odvolání doručeném soudu dne 31.5.2011 namítala odvolací důvod dle § 205 odst. 1 písm. g) o.s.ř. a dodala, že dle jejího názoru spočívá napadené usnesení na nesprávném posouzení důkazů, když z insolvenčního návrhu plyne, že dlužnice má více věřitelů a není schopna plnit svoje závazky. Z výše uvedených důvodů navrhovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). Požadavek mnohosti věřitelů ( více věřitelů ) klade insolvenční zákon (v § 3 odst. 3) také pro úpadek ve formě dlužníkova předlužení. Ustanovení § 128 odst. 1 IZ pak určuje, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

K náležitostem insolvenčního návrhu vůbec a jmenovitě k vylíčení skutečností, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009 (usnesení ze dne 26.2.2009 sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A). V něm Nejvyšší soud zejména zdůraznil-co do srovnání úpravy v insolvenčním zákonu s úpravou v zákonu o konkursu a vyrovnání-že požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ).

Od právního stavu, z nějž vyšlo stanovisko R 75/2003 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.4.2003 sp. zn. 29 Odo 327/2002), se posouzení náležitostí insolvenčního návrhu podle insolvenčního zákona liší jen potud, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci § 43 o.s.ř.; insolvenční návrh, pro jehož nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení, se odmítá bez dalšího. Jinak jsou citované judikatorní závěry i nadále použitelné. Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe (srov. opět závěry cit. R 91/2009) důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ). Budiž v této souvislosti zdůrazněno, že v situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem-z hlediska jeho břemene tvrzení a břemene důkazního-kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011).

Navrhovatelka-věřitelka se v insolvenčním návrhu spokojila s tvrzením existence své pohledávky za dlužnicí, která je v době rozhodování odvolacího soudu sice již déle než 3 měsíce po splatnosti, avšak ohledně další věřitelky dlužnice neuvedla splatnost pohledávky, dále neuvedla skutečnosti svědčící o objektivní nemožnosti dlužnice plnit, neuvedla nic o majetkových a sociálních poměrech dlužnice, přičemž tyto vady nelze zhojit v rámci odvolacího řízení. Stran toho odvolací soud z postupní smlouvy uzavřené mezi dlužnicí a věřitelkou zjistil, že do 28.2.2011 mělo být na celkovou pohledávku 2,5 mil. Kč zaplaceno toliko 500.000,-Kč, zbylá část pohledávky měla být uhrazena dlužnicí do 31.12.2011.

Na základě těchto zjištění dospěl též odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k témuž závěru, že věřitelka v insolvenčním návrhu řádně nevylíčila rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužnice.

Z uvedeného je zřejmé, že důvody pro odmítnutí insolvenčního návrhu byly dány, a to proto, že insolvenční návrh vykazuje obsahové nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat a které dle § 128 odst. 1 IZ musejí vést bez dalšího k jeho odmítnutí. Vady insolvenčního návrhu mohla věřitelka odstranit, jen dokud soud I. stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ. Proto i kdyby učinila k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění, nemělo by to z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Na základě těchto zjištění a veden právními závěry vyjádřenými shora dospěl též odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k témuž závěru, totiž že v insolvenčním návrhu nejsou obsažena a osvědčena tvrzení způsobilá naplnit znak úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 IZ, ani některou z domněnek existence úpadku podle druhého odstavce téhož ustanovení.

Insolvenční návrh věřitelky tedy neobsahuje potřebná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit úpadek dlužnice; pro tyto nedostatky nelze v řízení pokračovat, a proto soud I. stupně správně insolvenční návrh odmítl podle § 128 odst. 1 IZ, aniž nařizoval jednání (k nařízení jednání k projednání insolvenčního návrhu je soud oprávněn přistoupit jedině za předpokladu, že řízení je zahájeno řádným insolvenčním návrhem) nebo dlužnici vyzýval k předložení seznamů majetku a závazků. Věcně správné rozhodnutí odvolací soud potvrdil podle § 219 o.s.ř.

Jelikož insolvenční návrh byl odmítnut, má dlužnice dle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči věřitelce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; dlužnici však žádné náklady nevznikly. Proto o nich odvolací soud rozhodl za použití § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 14. června 2011

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová