1 VSPH 654/2012-A-153
MSPH 91 INS 4684/2011 1 VSPH 654/2012-A-153

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. ve věci dlužníka: ČEPRO, a.s., se sídlem Dělnická 12, Praha 7, IČO: 60193531, zast. JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zahájené na návrh věřitele: a) JUDr. Vladimíra anonymizovano , anonymizovano , bytem Emy Destinové 1858/26, Ústí nad Labem, za účasti státního zastupitelství, o odvolání navrhovatele a Dušana Pintye, bytem Chřibská 307, doručovací adresa Věznice Valdice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2012, č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-97

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2012, č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-97 se potvrzuje.

II. Odvolání věřitele Dušana Pintye se odmítá.

III. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.360,-Kč k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Císaře do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. Dušan Pintye a dlužník nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze zamítl insolvenční návrh, jímž se insolvenční navrhovatel JUDr. Vladimír Bartoš (dále jen navrhovatel) domáhal zjištění úpadku dlužníka ČEPRO, a.s. (dále jen dlužník) a prohlášení konkursu na jeho majetek (bod I. výroku), navrhovateli uložil povinnost zaplatit dlužníku na náhradu nákladů řízení částku 17.040,-Kč (bod II. výroku) a v bodě III. výroku rozhodl o vrácení zálohy na náklady insolvenčního řízení složené navrhovatelem.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně uvedl, že navrhovatel podal dne 21.3.2011 proti dlužníku insolvenční návrh a v insolvenčním řízení přihlásil pohledávku v celkové výši 127.102.060,-Kč s úroky z prodlení od 23.8.2009, jejímž vlastníkem se stal na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 22.8.2009, kterou uzavřel s Dušanem Pintye jako postupitelem, a kterého zároveň označil jako dalšího věřitele dlužníka se splatnou pohledávkou. Navrhovatel zejména tvrdil, že dlužník neplní vůči navrhovateli ani vůči postupiteli jeho pohledávky a tyto skutečnosti dostatečně osvědčují splnění všech zákonem požadovaných podmínek pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Dlužník od zahájení insolvenčního řízení se závěrem o svém úpadku nesouhlasil, podaný insolvenční návrh pokládal za šikanózní, a dále uváděl, že insolvenční navrhovatel se chce prostřednictvím tohoto návrhu domoci plnění, kterého se pro zřejmou neprůkaznost a důkazní nouzi marně domáhá ve sporném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1.

Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že navrhovatelem přihlášená pohledávka je sporná, neboť o této pohledávce probíhá soudní řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 13 C 208/2005, kde podle dosud nepravomocného rozsudku byla žaloba žalobců JUDr. Vladimíra anonymizovano a Dušana Pintye proti dlužníkovi na zaplacení obou pohledávek zamítnuta. Dále soud I. stupně zjistil, že žádní jiní věřitelé se do insolvenčního řízení se svojí pohledávkou za dlužníkem nepřihlásili. Dospěl k závěru, že dlužník nepopírá tvrzenou pohledávku jen účelově proto, aby se vyhnul insolvenčnímu řízení, ale proto, že ji neuznává. Na straně dlužníka tedy nelze hovořit o platební neschopnosti, která je dána objektivně, ale o neochotě platit sporný závazek, který dlouhodobě odmítá jako neoprávněný. Dále soud I. stupně při předběžném posouzení navrhovaných důkazů zjistil, že rozsah dokazování, které by musel k otázce osvědčení navrhovatelovy tvrzené pohledávky soud provést, přísluší řízení nalézacímu, nikoli insolvenčnímu. Značný rozsah dokazování předpokládal soud I.stupně z toho, že dle tvrzení navrhovatele původní titul sporné pohledávky-ústní smlouva o směně -měla být konkretizována dvěma písemnými smlouvami ze dne 27.6.2001. Tyto dvě smlouvy, označené jako Přistoupení k závazku podle § 534 občanského zákoníku, navrhovatel sice předložil, ale nijak neprokázal jejich souvislost s tvrzenou, dříve uzavřenou smlouvou o směně, a neprokázal, zejména, že na základě výše uvedených smluv Dušan Pintye plnil namísto dlužníka.

Soud I. stupně dospěl k závěru, že navrhovatel není k podání insolvenčního návrhu aktivně legitimován, neboť ani po provedení důkazů soudem neprokázal existenci svých splatných pohledávek za dlužníkem. Soud proto provádění dalších navržených důkazů o existenci splatných pohledávek navrhovatele považoval za překročení rámce insolvenčního řízení, a rozhodl o zamítnutí jeho návrhu dle ust. § 143 odst. 2 insolvenčního zákona a o povinnosti zaplatit dlužníku náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s ohledem na jeho úspěch ve věci.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil, jeho návrhu vyhověl, rozhodl o úpadku dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs, případně aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Navrhovatel v odvolání zejména tvrdil, že v jeho případě se nejedná o šikanózní insolvenční návrh, ale o řádné vymáhání pohledávky postoupené na něho věřitelem Dušanem Pintyem dne 22.8.2009. Poukazoval na to, že podmínky úpadku jsou u dlužníka splněny, neboť má více věřitelů (kromě navrhovatele přihlásil svoji pohledávku za dlužníkem i Dušan Pintye), peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, když jsou po lhůtě splatnosti déle než 3 měsíce. Tvrdil, že v případě jím přihlášené pohledávky se jedná o původní pohledávku Dušna Pintye vůči dlužníkovi ze sjednané směny 950.000,-Kuvaitských dinárů na 120.000.000,-Kč. Ke směně mělo dojít na základě ústní smlouvy ze dne 21.6.2001, která se neuskutečnila, ač dlužník od Dušana Pintye Kuvaitské dináry přijal a ponechal si je. K otázce své aktivní věcné legitimace k podání insolvenčního návrhu navrhovatel tvrdil, že Dušan Pintye postoupil část své pohledávky za dlužníkem právě na navrhovatele a tuto skutečnost oznámil dlužníkovi. Dlužník to vzal na vědomí, aniž by vznesl jakékoli námitky, jak vyplývá ze sdělení dlužníka v řízení 13 C 208/2005 ze dne 8.12.2009. Navrhovatel vyslovil v odvolání názor, že z ust. § 3 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá povinnost dlužníka vyvrátit tvrzení navrhovatele o existenci jeho pohledávky, kterou ve svém insolvenčním návrhu osvědčil. Upozornil na stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998 Cpjn 19/98 Sbírky soudních rozhodnutí, podle něhož povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje.

Navrhovatel dále ve svém odvolání poukazoval na nesprávný procesní postup soudu I. stupně, který dosud nevyzval dlužníka k předložení seznamu majetku a závazků a přistoupil ke zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního návrhu opožděně poté, co rozhodl o odmítnutí jeho insolvenčního návrhu. Podáním došlým odvolacímu soudu dne 23.5.2012 navrhovatel zpochybnil nepodjatost soudců Vrchního soudu v Praze s ohledem na dřívější rozhodnutí v této věci č.j. 2 VSPH 536/2011-A-24 ze dne 13.5.2011, jímž odvolací soud potvrdil původní rozhodnutí soudu I. stupně č.j. MSPH 91 INS 4684/2011-A-7 ze dne 23.3.2011 o odmítnutí insolvenčního návrhu navrhovatele. Tvrdil, že toto rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo změněno usnesením Nejvyššího soudu č.j. NSČR 50/2011-A-64 ze dne 31.1.2012, bylo vedeno formalisticky a možná i se záměrem poškodit navrhovatele. Spatřoval v tom důvody pro přikázání věci z důvodu podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze dle ust. § 12 odst. 1 občanského soudního řádu k Vrchnímu soudu v Olomouci.

Dlužník ve svém vyjádření k podanému odvolání navrhovatele podpořil závěry soudu I. stupně v jeho napadeném usnesení a zejména uváděl, že dlužník nejen že neprokázal důvodnost jím přihlášené pohledávky, ale nedůvodnost tohoto nároku vyplývá z (byť zatím nepravomocně) zamítnuté žaloby o shodném nároku navrhovatele ve sporném řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 ve věci 13 C 208/2005.

Odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze podal i věřitel Dušan Pintye (dále též jen věřitel), který ve svém odvolání zdůraznil, že mu dlužník dluží peníze již od roku 2001 a vymáhání pohledávky v řízení před nalézacím soudem dosud řešení nepřineslo. Zopakoval důvody pro naplnění zákonných podmínek úpadku u dlužníka a požadoval, aby se soud v tomto řízení zabýval dokazováním důvodnosti jeho přihlášené pohledávky.

Odvolací soud se před věcným posouzením odvolání zabýval nejprve návrhem navrhovatele na delegaci nutnou v důsledku tvrzené podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze k projednání odvolání.

Pokud šlo o námitku podjatosti všech soudců odvolacího soudu, shledal ji odvolací soud sice včasnou, avšak neopodstatněnou (§ 14 odst. 4 o.s.ř.), neboť její důvody spočívaly toliko v tom, jak jiný senát Vrchního soudu v Praze postupoval při vyřizování odvolání navrhovatele v téže insolvenční věci. Protože byla námitka podjatosti vznesena před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno bez jednání, postupoval odvolací soud analogicky podle § 15b odst. 2 o.s.ř., věc nepředložil svému nadřízenému soudu k rozhodnutí a bez zřetele na námitku podjatosti rozhodl o podaných odvoláních s nejvyšším možným urychlením (§ 92 insolvenčního zákona ).

Návrh na delegaci nutnou odvolací soud posoudil jako obstrukční úkon navrhovatele, neboť se opírala o tvrzení o vyloučení všech soudců Vrchního soudu v Praze za situace, kdy tvrzený důvod podjatosti nebyl dle ust. § 14 odst. 4 o.s.ř. způsobilý vést k vyloučení těchto soudců z rozhodování ve věci. S přihlédnutím ke specifikům insolvenčního řízení, kde již samotné podání insolvenčního návrhu může znamenat závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob, jakož i ke stanovisku Nejvyššího soudu vyjádřenému v jeho usnesení ze dne 15.7.2008 ve věci 29 Nd 201/2008, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 2/2009, podle něhož v případě obstrukčního jednání účastníka nepředkládá soud věc k rozhodnutí o delegaci nadřízenému soudu, odvolací soud urychleně rozhodl o odvolání navrhovatele, aniž by zvláště věc předkládal Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o návrhu na delegaci dle ust. § 12 odst. 1 o.s.ř.

Při posouzení důvodnosti samotného odvolání přezkoumal Vrchní soud v Praze napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatele není opodstatněno, přičemž lze pro věc v podstatném rozsahu odkázat na odůvodnění (stran nedostatku aktivní legitimace navrhovatele) napadeného rozhodnutí, s nímž se odvolací soud v zásadě ztotožňuje a toliko pro úplnost doplňuje níže uvedené:

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle ust. § 143 odst. 1 a 2 téhož zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Soud I. stupně při svém rozhodování správně vycházel z toho, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (srov. ust. § 97 odst. 3 a § 105 insolvenčního zákona). V tom směru odvolací soud poukazuje na závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 29.4.2010, č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 (publikovaném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od nichž nemá důvod nijak se odchýlit ani v projednávané věci. Odvolací soud zdůrazňuje, že teprve pokud navrhovatel prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže navrhovatel existenci splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího dle ust. § 143 odst. 2 insolvenčního zákona zamítnout, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Při zkoumání úpadku dlužníka insolvenční soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (ust. § 86 insolvenčního zákona). V otázce aktivní legitimace navrhujících věřitelů, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku (a o níž se v dané věci jedná), však spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčních navrhovatelích (nikoli na dlužníku, jak se ve svém odvolání mylně domnívá navrhovatel). Proto jim ust. § 103 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona zvlášť ukládá uvést v návrhu skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, označit důkazy, kterých se k prokázání těchto skutečností dovolává, a rovněž takto označené důkazy (včetně přihlášky pohledávky) k návrhu připojit. Je na insolvenčním navrhovateli-věřiteli, aby k doložení své tvrzené splatné pohledávky za dlužníkem nabídl takové listinné důkazy, z nichž lze závěr o její existenci spolehlivě učinit a aktivní legitimaci navrhovatele tak mít za doloženou. Závěru, že doložení navrhovatelovy splatné pohledávky za dlužníkem je průkazem jeho oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval, odpovídají-jak Vrchní soud v Praze opakovaně zdůraznil-i nároky na kvalitu navrhovatelem nabízených důkazních prostředků a vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání jeho aktivní legitimace určen. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu vykonatelnosti jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím. Rozhodnutí o tomto jeho právu totiž není úkolem dané fáze insolvenčního řízení.

V již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo vysvětleno, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím ust. § 86 insolvenčního zákona zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Ani takto pojatá úprava dokazování či osvědčování skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm nic nemění na tom, že účelem úpravy obsažené v insolvenčním zákoně není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

I když-jak zdůraznil Nejvyšší soud ČR-insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele-věřitele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede v řízení před soudem prvního stupně k zamítnutí tohoto návrhu dle ust. § 143 odst. 2, věta první, insolvenčního zákona. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, jenž Nejvyšší soud zformuloval (pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR publikovaného pod č. 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek-dále jen stanovisko ) již při charakteristice konkursního řízení. Lze ho převzít v tom znění, že ani s přihlédnutím k procesnímu rámci vytýčenému výše označenými ustanoveními insolvenčního zákona a ani s vědomím faktu, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele se při zjišťování dlužníkova úpadku uplatňuje zásada vyšetřovací, není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že ust. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

Z pohledu těchto východisek je třeba chápat úpravu meritorního rozhodování o insolvenčním návrhu věřitele obsaženou v ust. § 133 insolvenčního zákona. Ta je zjevně vybudována na zásadě, že o věřitelově návrhu soud vždy nařídí jednání (a tedy provede dokazování podle ust. § 122 a násl. občanského soudního řádu) v případě sporu o úpadek , tj. pokud rozhodnutí závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, ledaže se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a o návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.

Tato úprava navazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR vyjádřenou-ve vztahu ke konkursnímu řízení-v usnesení ze dne 31.1.2006, sp.zn. 29 Odo 204/2003 (uveřejněném pod č. 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V něm ovšem Nejvyšší soud ČR také dovodil, že jsou-li mezi účastníky sporné skutkové okolnosti případu, z nichž má být činěn závěr o tom, zda navrhující věřitel doložil splatnou pohledávku vůči dlužníku nebo zda osvědčil existenci některé z forem jeho úpadku, jednání není třeba nařizovat rovněž v případě, že již v průběhu přípravy jednání vyšlo najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud (v případech, v nichž tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele nebo pohledávka známého věřitele, kterou má být doložen dlužníkův úpadek, není pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo alespoň pohledávkou vykonatelnou) nahrazoval sporné řízení. Důvodem k zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu tu totiž je (musí být) právě skutečnost, že takové dokazování při jednání odporuje účelu konkursního řízení (viz bod VIII. stanoviska, jehož závěry se podle R 14/2011 v jím citované podobě prosadí-jako důvod k zamítnutí věřitelova návrhu -i v řízení insolvenčním).

Co do aktivní legitimace navrhujícího věřitele jsou podle přesvědčení odvolacího soudu uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu ČR, jež vytyčily omezení procesního prostoru určeného ke zkoumání této otázky v konkursním řízení, použitelné i v poměrech řízení insolvenčního. Aplikovány by v něm měly být důsledně restriktivně tím spíše, že řada závažných dopadů do právní sféry dlužníka i třetích osob, jež se v konkursním řízení pojila až s prohlášením konkursu, je v insolvenčním řízení nastolena již s podáním insolvenčního návrhu (srov. zejm. ust. § 109 a § 111 insolvenčního zákona). Ze zřetele tu nelze pouštět ani výše zmíněné omezení odvolacího přezkumu ve vztahu k doložení navrhovatelovy věcné legitimace.

Podle ust. § 105 insolvenčního zákona je věřitel, jenž podává insolvenční návrh, povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. V této souvislosti je třeba uvést, že insolvenční řízení náleží mezi ty druhy občanského soudního řízení, jež nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka, a že doložením existence své splatné pohledávky věřitel prokazuje, že je podle ust. § 97 odst. 3 insolvenčního zákona osobou oprávněnou podat insolvenční návrh. Úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, závisí v tomto řízení nejen na tom, zda bude osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale základním předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn. Proto zákon vyžaduje, aby věřitel připojil k návrhu všechny listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky. Pokud se věřiteli nepodaří prokázat oprávnění k podání insolvenčního návrhu, soud insolvenční návrh zamítne podle ust. § 143 odst. 1 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, jež odvolací soud reprodukoval v podstatné části shora, zamítl soud I. stupně v daném případě insolvenční návrh právě proto, že navrhovatel nedoložil, že by měli vůči dlužníkovi splatné pohledávky.

Odvolací námitky navrhovatele, ve kterých tvrdil, že jeho aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu vyplývá z postoupení osvědčené pohledávky, vůči němuž dlužník ničeho nenamítal, nejsou dle odvolacího soudu důvodné. Pohledávka navrhovatele (stejně jako pohledávka uplatněná z týchž důvodů v insolvenčním řízení věřitelem Dušanem Pintye) není vykonatelná. Její existence je sporná a vede se o ní řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1, kde dokonce navrhovatel ani věřitel nebyli dle rozsudku tohoto soudu zatím úspěšní. Kromě samotné spornosti této uplatněné pohledávky (z níž by měl insolvenční soud dovozovat platební neschopnost dlužníka) je též zřejmé, že se jedná o složitý spor, kde se dokazování nemůže omezovat na posouzení listinných důkazů, ale bude se opírat též o výpovědi účastníků řízení a svědků z doby před více než 10 lety. Dokazování tohoto charakteru odporuje smyslu insolvenčního řízení, v němž se na základě osvědčených pohledávek navrhovatele má rozhodování soudu soustřeďovat na posuzování okolností úpadku dlužníka a ne na zjišťování důvodnosti pohledávek jednotlivých věřitelů.

Proto též odvolací soud dospěl k závěru, že aktivní legitimace navrhovatele není k podání insolvenčního návrhu dána, neboť tento navrhovatel neprokázal, že má za dlužníkem splatnou pohledávku.

Pro úplnost odvolací soud poznamenává, že soud I. stupně se správně ve svém rozhodnutí nezabýval hodnocením úpadku dlužníka, pokud se navrhovateli nepodařilo prokázat jeho aktivní legitimaci (tj. doložit existenci splatné pohledávky vůči dlužníku) a přistoupil k zamítnutí insolvenčního návrhu s odkazem na ust. § 143 odst. 2 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda by z dalších zjištění bylo možno usuzovat na úpadek dlužníka.

Výtky navrhovatele na adresu soudu I. stupně, že neprováděl další navrhované důkazy k prokázání jeho přihlášeného nároku, jsou dle mínění odvolacího soudu nepřípadné v situaci, kdy by nebylo možné na základě předložených listin spolehlivě uzavřít stále spornou otázku existence nároku navrhovatele a věřitele a věnovat se podstatě věci, totiž zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku (srov. ust. § 133 odst. 2 insolvenčního zákona). Soud I. stupně nepochybil, když za daného stavu věci jednání nenařídil a dokazování neprováděl, neboť takový postup by odporoval účelu, cíli i zásadám insolvenčního řízení, jež není primárně určeno k nalézání sporného práva. Ani další výtka navrhovatele směřující proti postupu soudu I. stupně, jenž měl opožděně zveřejnit vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení, nebyla odvolacím soudem shledána jako relevantní, neboť neměla a ani nemohla mít vliv na výsledek rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání navrhovatele ve věci samé důvodným a napadené usnesení jako věcně správné podle ust. § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) potvrdil.

Pokud se jedná o odvolání podané Dušanem Pintye, ověřil odvolací soud z obsahu insolvenčního spisu, že tento věřitel dosud nepřistoupil svým procesním návrhem k podanému návrhu na zahájení insolvenčního řízení a svoji pohledávku zatím pouze přihlásil postupem dle ust. § 165 a násl. insolvenčního zákona.

Podle § 218 písm. b) o.s.ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

V daném případě ust. § 145 odst. 2 insolvenčního zákona výslovně stanoví, že právo podat odvolání proti zamítnutí insolvenčního návrh má pouze insolvenční navrhovatel.

V tomto smyslu soud I. stupně rovněž poskytl účastníkům řízení v napadeném usnesení poučení o možnosti podat opravný prostředek proti napadenému usnesení. Protože Dušan Pintye není insolvenčním navrhovatelem, nebyl k podání odvolání aktivně legitimován. Proto odvolací soud jeho odvolání postupem podle § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.

Co se týče nákladů řízení před soudem prvního stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání navrhovatele není důvodné. Soud prvního stupně postupoval zjevně správně, když jejich výši určil podle ust. § 9 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a správně vypočetl výši těchto nákladů. Důvodným je účtování 14 režijních paušálů za úkony právní pomoci advokáta (14 písemných podání ve věci adresovaných soudu). Odvolací soud proto napadené usnesení i v tomto bodě potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle jeho výsledku dle ust. § 224 odst. 1 a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že ve věci úspěšný dlužník v něm byl zastoupen advokátem, jenž učinil jeden úkon právní služby a náleží mu odměna ve výši 10.000,-Kč snížená o 50 % (ust. § 8 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a 1x náhrada hotových výdajů za 300,-Kč (ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), zvýšené o 20% daň z přidané hodnoty, tedy celkem 6.360,-Kč.

V důsledku podání odvolání Dušanem Pintye dlužníku náklady řízení nevznikly (dlužník s argumentací tohoto odvolatele nijak neargumentoval). Proto odvolací soud v bodě IV. výroku vyslovil, že žádný z těchto účastníků odvolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů této fáze řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 5. června 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Brožová Eva