1 VSPH 65/2016-A-30
MSPH 90 INS 21024/2015 1 VSPH 65/2016-A-30

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ladislava Derky ve věci dlužníka PDS Praha s.r.o., IČO 27225861, sídlem Tělovýchovná 1076, Praha 5, zahájené na návrh navrhovatelů a) Skanska Transbeton, s.r.o., IČO 60471778, sídlem Hlučínská 92, Dolní Benešov, b) VALKO DOPRAVA, s.r.o., IČO 26878071, sídlem Toužimská 664, Praha 9, c) Romana Kováře, IČO 68517351, sídlem U Stínadel 927, Pelhřimov, všichni zast. advokátem Mgr. Peterem Maršálkem, sídlem Stará cesta 676, Vsetín, d) STARVAK, s.r.o., IČO 24202614, sídlem Hněvkovského 1379/8, Praha 4, zast. advokátem JUDr. Lubomírem Kolaříkem, sídlem Růžová 36, Pelhřimov, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 21024/2015-A-20 ze dne 8. prosince 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 21024/2015-A-20 ze dne 8. prosince 2015 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 90 INS 21024/2015-A-20 ze dne 8.12.2015 rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek PDS Praha s.r.o. (dále dlužník), na jeho majetek se prohlásil konkurs, jenž bude projednáván jako konkurs nepatrný (body I. až III. výroku), insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Jana Jukla (bod IV. výroku), rozhodl, že účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod V. výroku), vyzval věřitele k přihlášení pohledávek za dlužníkem a ke sdělení zajišťovacích práv, jež uplatňují na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách (body VI. až VII) na den 18.3.2016 nařídil přezkumné jednání, svolal schůzi věřitelů a stanovil její program (bod VIII. výroku).

V odůvodnění usnesení soud pouze uvedl, že z údajů uvedených v insolvenčních návrzích a z připojených příloh, má za osvědčené rozhodné skutečnosti ohledně úpadku dlužníka, tedy skutečnost, že dlužník má více věřitelů, a že neplní vůči těmto věřitelům své závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Proto vydal rozhodnutí o úpadku, neboť osvědčením bylo zjištěno, že dlužník je v úpadku.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentoval především tím, že jeho úpadek není osvědčen, soud prvního stupně při zjišťování skutečností ohledně jeho tvrzeného úpadku postupoval zmatečně a tento postup má za následek nesprávné rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle ust. § 7 odst. 1 insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční řízení. Podle ust. § 5 téhož zákona spočívá insolvenční řízení zejména na zásadě, že a) musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, b) věřitelé, kteří mají stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitelů nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce, d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Podle ust. § 133 insolvenčního zákona lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o němž lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka. Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil.

Podle ust. § 101 odst. 3 občanského soudního řádu může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, jenž byl k jednání řádně předvolán a včas z důležitého důvodu nepožádal o jeho odročení; vychází přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

V daném případě odvolací soud ze spisu zjistil, že navrhovatelé se insolvenčními návrhy doručenými soudu 18.8.2015, 19.8.2015, 25.8.2015 a 9.9.2015 domáhali zjištění úpadku dlužníka. Soud dlužníka usnesením

č.j. MSPH 90 INS 21024/2015-A-11 8.9.2015 vyzval, aby se k insolvenčním návrhům vyjádřil. Dlužník ve vyjádření uvedl, že insolvenční návrhy neuznává, má za to, že rozhodně není v úpadku. Dále připojil seznamy podle ust. § 104 insolvenčního zákona. Poté soud prvního stupně, aniž by nařídil jednání za účelem projednání insolvenčního návrhu, napadeným usnesením rozhodl o úpadku dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs.

Odvolací soud především považuje za nutné zdůraznit, že podle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona se pro incidenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále též o.s.ř.), nestanoví-li zákon jinak nebo není-li takový postu v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Z tohoto ustanovení insolvenčního zákona lze mimo jiné dovodit, že i usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (míněn je zejména § 155 odst. 1, § 169 a § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2).

Soud je povinen v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, které skutečnosti (skutková zjištění) byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonem stanoveným způsobem podle jeho názoru prokázány a které nikoliv, popřípadě též, které z nich jsou pro rozhodnutí věci bezvýznamné; u každého skutkového zjištění musí stručně a jasně uvést, jak k tomuto závěru dospěl, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 o.s.ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků na provedení důkazů. Svůj výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci, zejména rozsahu dokazování, složitosti zjišťování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod., a v odůvodnění ho uvést tak, aby jeho závěry o rozhodných skutkových zjištěních nebyly pro nesrozumitelnost nebo nedostatek skutkových důvodů nepřezkoumatelné. Jednotlivá skutková zjištění je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu, který stručně a výstižně vyjadřuje skutková zjištění a který je rozhodný pro právní posouzení věci, jímž je výklad o tom, z jakých ustanovení zákona soud vycházel a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti, a jak proto byla věc rozhodnuta. Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v citovaném ustanovení, stává se nepřezkoumatelným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 1561/2006 ze dne 10.6.2008).

Z napadeného usnesení není zřejmé, jak soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku, a to zvláště za situace, kdy dlužník ve vyjádření k insolvenčním návrhům tvrdil, že není v úpadku a pohledávky navrhovatelů zpochybňoval. Z odůvodnění napadeného usnesení neplyne žádný odůvodněný skutkový ani právní závěr o tom, zda navrhovatelé prokázali existenci svých splatných pohledávek za dlužníkem, přičemž soud rovněž neuvedl, zda byly naplněny podmínky úpadku ve formě insolvence, či předlužení. Bez dalšího soud konstatoval, že dlužník má více věřitelů, s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, aniž by ve svých skutkových závěrech uvedl, z čeho tato zjištění učinil a kdy nastala splatnost pohledávek jednotlivých navrhovatelů. Nesdělil nic o obsahu listin předložených navrhovateli a dlužníkem, jak tyto listiny hodnotil a jaká z toho plynoucí skutková zjištění učinil. Soud neozřejmil tedy podklad, na jehož základě shledal, že navrhovatelé osvědčili, že vůči dlužníkovi mají splatné pohledávky, přičemž ani nevyslovil, které z nich má za zjištěné a odkdy jsou splatné. Výrok o prohlášení konkursu odůvodnil pouze tím, že reorganizace není přípustná. Je tak zjevné, že napadené usnesení nelze přezkoumat, neboť nerespektuje požadavky odůvodnění rozhodnutí podle § 157 odst. 2 o.s.ř.

Dále odvolací soud zdůrazňuje insolvenční zákon stojí na zásadě, že k projednání insolvenčního návrhu soud nařídí jednání. Ustanovení § 85 a § 133 insolvenčního zákona upravují komplexně podmínky, za nichž je jedině insolvenční soud oprávněn rozhodnout o insolvenčním návrhu meritorně (tak, že vydá rozhodnutí o úpadku nebo insolvenční návrh zamítne) bez jednání. Usnesení o úpadku je usnesením ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 30/2010 ze dne 20.1.2011), které se s výjimkou případů uvedených v ust. § 133 odst. 1 insolvenčního zákona podle zákona vydává po nařízení jednání. Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil. Soud prvního stupně rozhodl bez jednání, ačkoliv bylo zřejmé, že podmínky pro projednání insolvenčního návrhu bez jednání ve smyslu § 133 insolvenčního zákona naplněny nebyly.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že se soud prvního stupně dopustil v řízení vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Postupoval proto podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 15. ledna 2016

JUDr. Jiří G o l d s t e i n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková