1 VSPH 63/2009-A-94
KSUL 77 INS 4542/2008 1 VSPH 63/2009-A-94

Usnesení Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka SAUN, s.r.o. se sídlem ve Vlkově 25, identifikační číslo 25488074, zast. JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci 3-Jeřábu, 1. máje 535/50, zahájeném na návrh věřitelů: a) Houška OK, s.r.o. se sídlem v Liberci 15, Na Zvonku 813/30, identifikační číslo 25018779, zast. JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci 2, U Soudu 363/10, b) B R E X, s.r.o. se sídlem v Liberci 23, Hodkovická 135, identifikační číslo 40232549, zast. JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci 2, U Soudu 363/10, c) S A T O N Liberec, s.r.o. se sídlem v Liberci 1, Riegrova 1280/10, identifikační číslo 48268411, zast. advokátem JUDr. Alexandrem Šoljakem, d) Jaroslav Dušek, místem podnikání v Liberci 1-Staré Město, Gorkého 629/29, identifikační číslo 10428941, zast. JUDr. Klárou Hulswitovou, advokátkou se sídlem v Liberci 2, Chrastavská 273/30, e) INSTAL, s.r.o. se sídlem v Jablonci nad Nisou, Máchova 872/16, identifikační číslo 43226299, zast. JUDr. Tomášem Procházkou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Václava Klementa 1225, f) Petr Rubín, místem podnikání v Rychnově u Jablonce nad Nisou, Požárnická 699, identifikační číslo 71861173, zast. advokátkou JUDr. Klárou Hulswitovou, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 4542/2008-A-52 ze dne 21. ledna 2009

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 4542/2008-A-52 ze dne 21. ledna 2009 se v bodech I. až XII. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V insolvenčním řízení dlužníka SAUN, s.r.o. (dále též jen dlužník ) Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen insolvenční soud ) usnesením č.j. KSUL 77 INS 4542/2008-A-52 ze dne 21.1.2009 k návrhu v záhlaví označených věřitelů v bodě I. výroku zjistil úpadek dlužníka, v bodě II. výroku ustanovil insolvenčním správcem Ing. Sylvii Sýkorovou a v bodě III. výroku uvedl, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají dne 21.1.2009. Současně vyzval věřitele, aby ve lhůtě třiceti dnů ode dne rozhodnutí o úpadku přihlásili své pohledávky na předepsaném formuláři, aby neprodleně sdělili insolvenčnímu správci, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkově majetku, a poučil je o následcích nesplnění těchto povinností, a osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, vyzval, aby již plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (body IV. až VI. výroku). V bodě VII. výroku soud nařídil na den 6.3.2009, 12,30 hodin, přezkumné jednání k přezkoumání přihlášených pohledávek a svolal schůzi věřitelů, jež se bude konat po skončení přezkumného jednání, a určil předmět jednání této schůze. V bodech VIII. a IX. výroku uložil insolvenční správkyni, aby mu do 2.3.2009 předložila zpracovaný seznam přihlášených pohledávek a písemnou zprávu o majetkových poměrech dlužníka a své činnosti se soupisem majetkové podstaty. Zároveň v bodech X. a XI. výroku uvedl, že v rozsahu, ve kterém není dlužník oprávněn nakládat s majetkovou podstatou, přechází toto právo rozhodnutím o úpadku na insolvenčního správce, a že započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak. V bodě XII. výroku soud konstatoval, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku. V bodě XIII. soud zamítl návrh navrhovatele INSTAL, s.r.o. na nařízení předběžného opatření, jímž by soud dlužníku uložil, aby nenakládal s věcmi a pohledávkami, které tvoří přílohu č. 1 smlouvy o úplatném převodu obchodního podílu a které jsou součástí této smlouvy v jejím článku 5.

Toto usnesení Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením č.j. KSUL 77 INS 4542/2008,-A-70 ze dne 2.4.2009 změnil (s výjimkou bodu XIII. výroku) tak, že insolvenční návrh zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Usnesení odvolacího soudu ze dne 2.4.2009 Nejvyšší soud České republiky na základě dovolání navrhovatelů b) a c) usnesením č.j. KSUL 77 INS 4542/2008, 29 NSČR 17/2009-A-84 ze dne 26.10.2010 v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V tomto svém zrušujícím rozhodnutí Nejvyšší soud zrekapituloval, že rozhodnutí o úpadku dlužníka č.j. KSUL 77 INS 4542/2008-A-52 ze dne 21.1.2009 vydal insolvenční soud po provedeném dokazování, na jehož podkladě dospěl k závěru, že navrhovatelé a) až d) a navrhovatel f) osvědčili své pohledávky vůči dlužníku po lhůtě splatnosti z titulu neuhrazených cen díla ze smluv o dílo uzavřených podle obchodního zákoníku. Dále poukázal na to, že dlužník potvrdil existenci dluhu vůči České správě sociálního zabezpečení (dále též jen ČSSZ ), že pohledávku vůči dlužníku po lhůtě splatnosti má i Michal Poláček, že do insolvenčního řízení se ke dni jednání o insolvenčním návrhu přihlásilo se svými pohledávkami včetně insolvenčních navrhovatelů celkem 19 věřitelů a že dlužník přes výzvu soudu nepředložil seznamy dle § 104 insolvenčního zákona (dále jen IZ). Na tomto základě soud uzavřel, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1 IZ, když má více věřitelů a nejméně v případě uvedených věřitelů jde o peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Protože dlužník nesplnil soudem uloženou povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, a protože pohledávky navrhovatelů a) až d), navrhovatele f) a Michala Poláčka dlužník neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, platí zákonná domněnka, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky (§ 3 odst. 2 písm. b/ a d/ IZ).

Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. KSUL 77 INS 4542/2008, 1 VSPH 63/2009-A-70 ze dne 2.4.2009, jímž uvedené rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka změnil a insolvenční návrh zamítl, na rozdíl od insolvenčního soudu dovodil, že ani navrhovatelé a) až d) a navrhovatel f) nedoložili své splatné pohledávky vůči dlužníku, když vzhledem k dlužníkově obraně jde o pohledávky sporné, přičemž míra dokazování jejich existence přesahuje rámec insolvenčního řízení. Dále shledal, že dlužníkův splatný závazek ve výši 200.000,-Kč vůči Michalu Poláčkovi nelze pokládat za osvědčený, jestliže dlužník jeho existenci popírá, označený věřitel nenabídl po dotazu soudu důkazy svědčící o existenci pohledávky a výslovně prohlásil, že úhradu nyní nepožaduje. Za této situace odvolací soud dovodil, že v řízení nebyla osvědčena existence žádného jiného dlužníkova splatného závazku než závazku vůči ČSSZ, tudíž nebyl osvědčen úpadek dlužníka dle § 3 IZ, jehož podmínkou je (v obou jeho formách) mnohost dlužníkových věřitelů. Uzavřel, že takové zjištění je důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu i z hlediska rozsahu odvolacího přezkumu vymezeného v § 141 IZ.

Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé b) a c) dovolání namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o.s.ř. ), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/). Proto požadovali, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelé namítali, že co do existence jejich pohledávek hodnotil odvolací soud předložené důkazy nesprávně a jeho závěry neodpovídají provedenému dokazování. Potud odkazovali na § 15 a § 16 obchodního zákoníku a v případě navrhovatele c) též na § 407 odst. 3 téhož zákona. Uváděli rovněž, že existence dlužníkova úpadku byla v řízení osvědčena včetně mnohosti věřitelů, což-mimo jiné -vyplynulo z počtu podaných přihlášek ke dni jednání o insolvenčních návrzích. S poukazem na § 86 IZ dovozovali, že k dalším takto zjištěným věřitelům a jejich pohledávkám mělo být přihlédnuto. Rovněž se dovolávali zákonné domněnky dlužníkova úpadku ve smyslu § 3 odst. 2 písm. d) IZ a mezí projednání odvolání daných ustanovením § 141 odst. 2 IZ.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je ve smyslu § 238a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, a že je-z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) téhož zákona-i důvodné.

Dovolací soud poukázal na znění § 141 IZ. Podle něj proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží (odstavec 1). Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (odstavec 2).

K tomu-s poukazem na důvody svého usnesení ze dne 29.4.2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009-dovolací soud zdůraznil, že z pohledu takto nastaveného odvolacího přezkumu jsou samy o sobě právně bez významu závěry odvolacího soudu-opírající se o ustanovení § 105 IZ-o tom, že insolvenční navrhovatelé nedoložili své splatné pohledávky vůči dlužníku. I kdyby totiž (až) v řízení o dlužníkově odvolání proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele či věřitelů, vyšlo najevo, že žádný z insolvenčních navrhovatelů řádně nedoložil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku, nebylo by to důvodem pro změnu rozhodnutí o úpadku, jestliže by i tak bylo možné uzavřít (ve vazbě na osvědčené pohledávky dalších dlužníkových věřitelů, kteří se nestali insolvenčními navrhovateli), že dlužník je v úpadku.

Podle § 3 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ) [odstavec 1]. Má se zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud (odstavec 2).

V dané věci odvolací soud poté, co vyloučil (jako způsobilé osvědčit dlužníkův úpadek) pohledávky insolvenčních navrhovatelů a pohledávku Michala Poláčka, dovodil, že jediným věřitelem dlužníka s pohledávkou po lhůtě splatnosti v řízení zůstala ČSSZ, takže uzavřel, že k závěru o dlužníkově úpadku chybí znak mnohosti ( více ) dlužníkových věřitelů (nejméně dvou), předepsaný pro obě formy úpadku v § 3 IZ (srov. § 3 odst. 1 písm. a/, odst. 3 IZ). Vzhledem k tomu, že dlužníkův úpadek ve formě předlužení (§ 3 odst. 3 IZ) nebyl v řízení tvrzen ani osvědčován, měl dovolací soud pro prověření správnosti napadeného usnesení určující, zda obstojí závěr odvolacího soudu, že dlužník není v úpadku ve formě platební neschopnosti.

Dovolací soud poukázal na závěry svého usnesení ze dne 27.1.2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněného pod číslem 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož usnesení ze dne 20.5.2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, v nichž vysvětlil, že znak (ne)schopnosti dlužníka plnit peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. c/ IZ), může být již v rovině tvrzení obsažených v insolvenčním návrhu uplatněn tvrzením, z nějž lze usuzovat na některou z vyvratitelných domněnek obsažených v § 3 odst. 2 IZ. Nebyly-li takové domněnky v průběhu insolvenčního řízení dlužníkem vyvráceny, pak osvědčují jeho neschopnost platit své splatné závazky (znak uvedený v § 3 odst. 1 písm. c/ IZ), nikoli však existenci více věřitelů dlužníka (znak uvedený v § 3 odst. 1 písm. a/ IZ) ani existenci peněžitých závazků těchto věřitelů po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (znak uvedený v § 3 odst. 1 písm. b/ IZ). Zákonná domněnka ve smyslu § 3 odst. 2 písm. d) IZ, na niž dovolatelé poukazovali, se proto prosadí, jen pokud se ukáže nesprávným úsudek odvolacího soudu o neexistenci mnohosti věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti.

Odvolací soud se sice-jak shledal dovolací soud-způsobem popsaným shora vypořádal s pohledávkami celkem 8 věřitelů (šesti insolvenčních navrhovatelů, Michala Poláčka /který ale pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásil/ a ČSSZ), ve svém rozhodnutí však zcela pominul závěr insolvenčního soudu, že do dne jednání o insolvenčním návrhu (do 16.1.2009) své pohledávky přihlásilo celkem 19 věřitelů (tedy vedle šesti insolvenčních navrhovatelů a ČSSZ 12 dalších, v napadeném rozhodnutí nezmíněných, věřitelů).

Dovolací soud uzavřel, že za situace, kdy odvolací soud nevyloučil závěr insolvenčního soudu o existenci vyvratitelných domněnek dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, opírající se o ustanovení § 3 odst. 2 písm. b/ a d/ IZ, jeho závěr, že dlužník není v úpadku, jelikož nemá jiné věřitele se splatnými pohledávkami než ČSSZ, by mohl obstát, jen kdyby napadené rozhodnutí obsahovalo přezkoumatelné úvahy na téma, proč se odvolací soud nezabýval přihlášenými pohledávkami oněch dalších 12 věřitelů, tedy proč existenci těchto pohledávek neměl za postačující z hlediska osvědčení mnohosti ( více ) věřitelů dlužníka (znak uvedený v § 3 odst. 1 písm. a/ IZ) ani z hlediska osvědčení peněžitých závazků těchto věřitelů po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (znak uvedený v § 3 odst. 1 písm. b/ IZ). Shledav v tomto ohledu právní posouzení věci odvolacím soudem neúplným a tudíž i nesprávným, dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Věc se tedy po rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu vrátila do stadia odvolacího řízení. V něm Vrchní soud v Praze, v intencích vysloveného závazného právního názoru dovolacího soudu, znovu přezkoumal napadené usnesení ze dne 21.1.2009 i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Napadeným usnesením insolvenční soud rozhodl dle § 136 odst. 1 IZ o úpadku dlužníka na základě insolvenčních návrhů výše označených navrhovatelů a) až f) s tím, že s výjimkou navrhovatele e) ostatní navrhovatelé doložili své splatné pohledávky za dlužníkem, a současně byl osvědčen úpadek dlužníka ve formě insolvence. Závěr o splnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 IZ přitom postavil na zjištění, že dlužník má peněžité závazky splatné déle než 30 dnů jak vůči navrhovatelům a), b), c), d) a f), tak i vůči dalšímu označenému věřiteli Michalu Poláčkovi a vůči ČSSZ, a byla nastolena domněnka dlužníkovy neschopnosti platit tyto závazky, když vesměs jsou splatné déle než 3 měsíce a dlužník nesplnil řádně uloženou povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 IZ.

Dlužník v odvolání proti tomuto usnesení insolvenčního soudu, jehož obsah odvolací soud reprodukoval ve svém předchozím zrušeném usnesení ze dne 2.4.2009 (dokument A-70), namítal, že nebyl (nemohl být) osvědčen jeho úpadek, když nebyly naplněny všechny jeho znaky dle § 3 odst. 1 IZ, zejm. znaky uvedené pod písm. a) a b). Přitom podrobně rozvedl, proč pokládá za nesprávný závěr insolvenčního soudu, že byla prokázána existence splatných pohledávek navrhovatelů a), b), c), d) a f) a Michala Poláčka vyplývajících ze smluv o dílo, o něž svůj závěr o dlužníkově úpadku (o mnohosti jeho věřitelů s déle splatnými pohledávkami) opřel. Připustil pouze svůj závazek vůči ČSSZ s tím, že od září 2008 uhradil již celou jistinu dluhu (cca 800 tis. Kč), přičemž na úhradu penále (cca 240 tis. Kč) měl a má dostatek finančních prostředků, nezaplatil je jen s ohledem na žádost o jeho prominutí, jíž však z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení nemohlo být vyhověno. Proto požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení v bodě I. výroku změnil a insolvenční návrhy navrhovatelů zamítl. Navrhovatelé a) až f) navrhli potvrzení napadeného usnesení z důvodu jeho věcné správnosti.

Úprava rozhodování o úpadku dlužníka v insolvenčním řízení je koncipována tak, že toto řízení nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka. V případě, kdy je insolvenční řízení zahájeno dle § 97 odst. 1 a 3 IZ na návrh věřitele, je tento navrhovatel ve smyslu § 103 odst. 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu mimo jiné uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, a označit důkazy, kterých se dovolává, přičemž dle § 105 IZ je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku-tj. připojit ke svému návrhu veškeré listiny, z nichž lze závěr o existenci jeho splatné pohledávky spolehlivě učinit, a k návrhu připojit její přihlášku. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci), a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumáními tvrzeného dlužníkova úpadku, jehož zjištění je základním předpokladem podmiňujícím rozhodnutí o úpadku. Úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku, tedy závisí v tomto řízení nejen na tom, zda bude osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je i to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn.

V otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na tomto insolvenčním navrhovateli, zatímco při zkoumání úpadku dlužníka soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ).

Podle § 136 odst. 1 IZ insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí. Nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, insolvenční soud insolvenční návrh zamítne (§ 143 odst. 1 IZ). Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebude osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 143 odst. 2 IZ).

K mezím dokazování v insolvenčním řízení se vyslovil Nejvyšší soud České republiky např. v usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010 ve znění opravného usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-68. Zde s poukazem na § 7 odst. 1, § 85, § 86, § 131, § 133, § 141, § 143 a § 144 IZ vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím § 86 IZ zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení (tedy o-byť i jen přiměřené-aplikaci § 118b o.s.ř.). Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se přitom pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Ani takto pojatá úprava dokazování či osvědčování skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm však nic nemění na tom, že účelem úpravy obsažené v insolvenčním zákoně není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

K tomu Nejvyšší soud dále vysvětlil, že byť insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede k zamítnutí insolvenčního návrhu v řízení před soudem prvního stupně. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, jenž Nejvyšší soud zformuloval při charakteristice konkursního řízení. Ve smyslu těchto zásad tedy platí, že důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že § 141 odst. 2 IZ zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

Z výše popsaných východisek a závazného právního názoru dovolacího soudu, jejž ve svém kasačním rozhodnutí pro poměry dané věci vyslovil, obecně vzato vyplývá, že při novém přezkoumání správnosti usnesení insolvenčního soudu č.j. KSUL 77 INS 4542/2008-A-52 ze dne 21.2.2009, napadeného dlužníkem zejména co do závěru o existenci jeho vícerých věřitelů se splatnými pohledávkami, je zapotřebí zabývat se naplněním těchto znaků tvrzeného úpadku insolvencí (dle § 3 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) jak ve vztahu k uplatněným pohledávkám navrhovatelů a pohledávkám označených dalších 2 věřitelů, tak též (nebude-li možno mít alespoň u 2 z nich splatné pohledávky za osvědčené) ve vztahu k dalším 12 pohledávkám přihlášeným do insolvenčního řízení před vydáním napadeného usnesení. To s tím, že na rozdíl od pohledávek navrhovatelů a označených dalších 2 věřitelů, u nichž by předmětem odvolacího přezkumu bylo ověření správnosti závěru insolvenčního soudu o tom, zda byly v řízení (v limitech nároků na doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele) osvědčeny, v případě dalších přihlášených pohledávek, které insolvenční soud-maje úpadek za osvědčený-nikterak nezkoumal, by všechna skutková a právní zjištění nutná k posouzení existence a splatnosti těchto pohledávek musel provést odvolací soud. I u těchto pohledávek by závěr odvolacího soudu o jejich osvědčení mohl vzejít jen z projednání, jehož se měli možnost účastnit odpovídajícím způsobem též věřitelé těchto pohledávek. Při zjištění znaků dlužníkova úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ by součástí odvolacího přezkumu muselo být konečně i ověření dlužníkovy neschopnosti plnit své splatné závazky (§ 3 odst. 1 písm. c/ IZ), a to s tím, že i při naplnění některé z domněnek platební neschopnosti dle § 3 odst. 2 IZ má dlužník možnost tuto domněnku vyvrátit (tj. prokázat, že úhrady svých v řízení zjištěných splatných závazků je schopen).

Pro své rozhodnutí o věci nicméně považoval odvolací soud za zásadně podstatnou okolnost, že jeho předchozím usnesením ze dne 2.4.2009, jímž bylo napadené rozhodnutí o úpadku změněno tak, že se insolvenční návrh zamítá, zanikly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§ 146 odst. 1 IZ) a toto řízení bylo ukončeno. Obnoveno bylo teprve po půldruhém roce zrušením odvolacího rozhodnutí usnesením dovolacího soudu ze dne 26.10.2010. Protože v mezidobí byl dlužník zbaven veškerých omezení, jimiž byl stižen v průběhu insolvenčního řízení, mohlo v té době dojít k významným změnám dlužníkových poměrů jak ohledně jeho závazků, tak i ve stavu jeho aktiv. Tyto změny však insolvenční spis pochopitelně nedokumentuje.

To předně-z pohledu shora nastíněného rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu-znamená, že v pokračujícím odvolacím řízení nelze bez dalšího vycházet z výsledků insolvenčního řízení tak, jak jsou zachyceny ve spise, a to ani ve vztahu k pohledávkám navrhovatelů a označených dalších 2 věřitelů, ani ve vztahu k dalším přihlášeným pohledávkám, neboť tyto mohly být v mezidobí dlužníkem zcela nebo zčásti zaplaceny či mohly jinak zaniknout, popř. doznat změny co do jejich splatnosti, anebo naopak mohly být dlužníkem uznány či soudně přiznány. Z toho hlediska nelze bez potřebného projednání vzít v potaz výsledky přezkoumání přihlášených pohledávek, jež se před změnou napadeného usnesení konalo. Použitelné nejsou ani výsledky předchozího odvolacího jednání, a to již z toho důvodu, že se uskutečnilo v jiném obsazení odvolacího senátu.

Především však-z věcného hlediska-nelze pouštět ze zřetele podstatu a účel insolvenčního řízení, jehož předmětem je posouzení stávající situace dlužníka z hlediska naplnění znaků úpadku (hrozící úpadku) a jeho řešení některým ze zákonem stanovených způsobů (§ 2 písm. a/ IZ), které je rovněž odvislé od dlužníkových aktuálních poměrů. Jestliže v daném případě měl dlužník v poměrně dlouhé době od ukončení insolvenčního řízení do jeho obnovení postavení suverénního podnikatelského subjektu a tudíž mohlo dojít k zásadním změnám v jeho majetkoprávní sféře, pak za takové situace dost dobře nelze jeho úpadek zkoumat bez ohledu k těmto případným změnám, tj. ke stavu věci danému v době ukončení insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že součástí těchto změn mohl být i vznik nových dlužníkových závazků, jež by ovšem jejich věřitelé-při potvrzení původního rozhodnutí o úpadku určujícího konečnou lhůtu k přihlašování pohledávek -již v takto pokračujícím insolvenčním řízení uplatnit nemohli.

S přihlédnutím ke všem těmto okolnostem věci (ponechávaje stranou limity odvolacího přezkumu) je odvolací soud přesvědčen o tom, že za popsané procesní situace vyhovuje naplnění cíle insolvenčního řízení a požadavku spravedlivého řízení vyjádřeného v § 5 písm. a) IZ jen postup, kdy napadené usnesení bude odklizeno, insolvenční návrhy budou v návaznosti na dosavadní výsledky řízení znovu projednány a dlužníkův tvrzený úpadek posouzen v poměrech, v nichž se v současné době nachází.

Proto odvolací soud za přiměřeného užití § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušil napadené usnesení v odvoláním dotčeném rozhodnutí o zjištění úpadku pod bodem I. výroku, i v akcesorických bodech II. až XII. výroku, a dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 4. února 2011

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová