1 VSPH 570/2011-A-16
MSPH 99 INS 6600/2011 1 VSPH 570/2011-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenčním řízení dlužníka Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 7, nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, zahájeném na návrh navrhovatele GRATO, s.r.o., sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, IČ: 41033281, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2011, č.j. MSPH 99 INS 6600/2011-A-7,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2011, č.j. MSPH 99 INS 6600/2011-A-7, se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze odmítl insolvenční návrh věřitele GRATO, s.r.o. (dále jen navrhovatel) ve věci dlužníka Zdeňka anonymizovano (dále jen dlužník) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se navrhovatel insolvenčním návrhem ze dne 15.4.2011 domáhal zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Ve vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužníka navrhovatel uvedl, že má za dlužníkem vykonatelnou pohledávku v celkové výši 559.524,-Kč splatnou dne 19.6.2008 a že dlužník má splatný závazek vůči Pražské správě sociálního zabezpečení. Dále navrhovatel uvedl, že z listu vlastnictví č. 1715 vedeného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj zjistil, že vůči dlužníkovi je vedeno několik exekučních řízení a označil čtyři exekutorské úřady spisové značky příslušných řízení. Z toho dovozoval, že dlužník má peněžité závazky, jež není schopen plnit, neboť zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků.

Soud I. stupně vyložil § 103 a § 105 insolvenčního zákona (dále jen IZ), navrhovateli zpřístupnil judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze zabývající se obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu podaného věřitelem a dospěl k závěru, že navrhovatel dostatečně neuvedl rozhodující skutečnosti týkající se úpadku dlužníka, když v insolvenčním návrhu neuvedl nic o pohledávce jím označeného věřitele ani o její splatnosti. Vzhledem k chybějícímu tvrzení o splatnosti dalších závazků dlužníka nelze posoudit, zda má dlužník peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž u označených exekučních řízení navrhovatel neuvedl, kdo je věřitelem vymáhaných pohledávek a o jaké se jedná pohledávky, resp. peněžité závazky. Nedostatečnými shledal soud I. stupně též paušální tvrzení o tom, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, když navrhovatel uvedl pouze výši své pohledávky za dlužníkem, a nebylo lze zjistit, jaká je celková výše závazků dlužníka ani to, jakou část svých závazků dlužník nesplácí. Protože v insolvenčním návrhu nebyly uvedeny rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, postupoval soud I. stupně podle § 128 odst. 1 IZ a insolvenční návrh odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a insolvenčnímu návrhu vyhověl, příp. je zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, neboť měl zato, že návrh žádnými nedostatky netrpí. Vyjádřil názor, že soudu I. stupně nepřísluší zjišťovat pravost, výši a pořadí pohledávek věřitelů, neboť k tomu je určeno přezkumné jednání, a že od něho nemůže spravedlivě požadovat zjišťování věřitelů u jím označených exekučních řízení, neboť takovou informaci mu exekutor není oprávněn sdělovat. Měl zato, že exekuční řízení z r. 2007, 2008 a 2010 zvyšují míru pravděpodobnosti dlužníkova úpadku, a proto lze po dlužníkovi spravedlivě žádat, aby svůj téměř jistý úpadek vyvrátil. Byl přesvědčen o tom, že doložil svoji vykonatelnou pohledávku za dlužníkem a že na základě probíhajících exekučních řízení lze usuzovat na dlužníkovo prodlení s placením nejméně dvou peněžitých závazků. Za této situace měl soud I. stupně vyzvat dlužníka k předložení seznamů majetku a závazků, neboť sám nemá žádnou zákonnou možnost opatřit si informace o věřitelích z probíhajících exekučních řízení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). Požadavek mnohosti věřitelů ( více věřitelů ) klade insolvenční zákon (v § 3 odst. 3) také pro úpadek ve formě dlužníkova předlužení. Ustanovení § 128 odst. 1 IZ pak určuje, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

K náležitostem insolvenčního návrhu vůbec a jmenovitě k vylíčení skutečností, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009 (usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A). V něm Nejvyšší soud zejména zdůraznil-co do srovnání úpravy v insolvenčním zákonu s úpravou v zákonu o konkursu a vyrovnání-že požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ).

Od právního stavu, z nějž vyšlo stanovisko R 75/2003 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.4.2003, sp. zn. 29 Odo 327/2002), se posouzení náležitostí insolvenčního návrhu podle insolvenčního zákona liší jen potud, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci § 43 o.s.ř.; insolvenční návrh, pro jehož nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení, se odmítá bez dalšího. Jinak jsou citované judikatorní závěry i nadále použitelné.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe (srov. opět závěry cit. R 91/2009) důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ). Budiž v této souvislosti zdůrazněno, že v situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem-z hlediska jeho břemene tvrzení a břemene důkazního-kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011).

Navrhovatel v dané věci v bodech I., II., III. insolvenčního návrhu řádně popsal vznik své pohledávky a její výši i údaje o její splatnosti. V bodě IV. návrhu však již nedostatečně uvedl, že dalším věřitelem dlužníka je Pražská správa sociálního zabezpečení (bez uvedení výše a splatnosti její pohledávky) a že z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že vůči dlužníkovi je vedeno několik exekučních řízení a uvedl 4 jejich spisové značky (bez uvedení konkrétních věřitelů a jejich pohledávek). Na základě těchto zjištění dospěl též odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k témuž závěru, že navrhovatel v insolvenčním návrhu řádně nevylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka.

K výhradám navrhovatele, že soudu I. stupně nepřísluší zjišťovat pravost, výši a pořadí pohledávek věřitelů, neboť k tomu je určeno přezkumné jednání, konstatuje odvolací soud, že soud I. stupně nic takového ani nečinil.

K argumentaci navrhovatele, že od něho nelze spravedlivě požadovat zjišťování dalších věřitelů dlužníka, neboť takovou informaci mu exekutor není oprávněn sdělovat, a že exekuční řízení z r. 2007, 2008 a 2010 jen zvyšují míru pravděpodobnosti dlužníkova úpadku, a proto je naopak na dlužníkovi, aby svůj úpadek vyvrátil, považoval odvolací soud za nutné pro úplnost poznamenat, že jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu individuálního výkonu rozhodnutí. Totéž platí i pro případ, kdy si věřitel svojí splatnou pohledávku za dlužníkem, z níž by měla jako vyplývat jeho legitimace k podání insolvenčního návrhu, není jist, a kdy není schopen svoji pohledávku bezpochybně listinami osvědčit, nebo dokonce ani není s to ji řádně skutkově vymezit. Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Jeho účelem není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a) IZ).

Z uvedeného je zřejmé, že důvody pro odmítnutí insolvenčního návrhu byly dány, a to proto, že insolvenční návrh vykazuje obsahové nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat a které dle § 128 odst. 1 IZ musejí vést bez dalšího k jeho odmítnutí. Vady insolvenčního návrhu mohl navrhovatel odstranit, jen dokud soud I. stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ. Proto i kdyby navrhovatel učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu (což se nestalo), nemělo by to z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Na základě těchto zjištění a veden právními závěry vyjádřenými shora dospěl též odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k témuž závěru, totiž že v insolvenčním návrhu nejsou obsažena a osvědčena tvrzení způsobilá naplnit znak úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 IZ, ani některou z domněnek existence úpadku podle druhého odstavce téhož ustanovení.

Insolvenční návrh věřitele tedy neobsahuje potřebná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek; pro tyto nedostatky nelze v řízení pokračovat, a proto soud I. stupně správně insolvenční návrh odmítl podle § 128 odst. 1 IZ, aniž nařizoval jednání (k nařízení jednání k projednání insolvenčního návrhu je soud oprávněn přistoupit jedině za předpokladu, že řízení je zahájeno řádným insolvenčním návrhem) nebo dlužníka vyzýval k předložení seznamů majetku a závazků. Věcně správné rozhodnutí odvolací soud potvrdil podle § 219 o.s.ř.

Jelikož insolvenční návrh byl odmítnut, má dlužník dle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; dlužníkovi však žádné náklady nevznikly. Proto o nich odvolací soud rozhodl za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 24. května 2011

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová