1 VSPH 560/2015-A-53
MSPH 79 INS 6642/2014 1 VSPH 560/2015-A-53

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ivy Novotné v insolvenčním řízení dlužníka: ENIRAM Trading, s.r.o., IČO 25704486, sídlem Praha 10, Chudenická 1059/30, zahájeném k návrhu navrhovatele: Československá obchodní banka, a.s., IČO 00001350, sídlem Praha 5, Radlická 333/150, za účasti Městského státního zastupitelství, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 6642/2014-A-43 ze dne 2. března 2015,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 6642/2014-A-43 ze dne 2. března 2015 se zru šu je a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zamítl insolvenční návrh, v bodě II. výroku rozhodl o vrácení zálohy na náklady insolvenčního řízení navrhovateli ve výši 50.000,-Kč, žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku) a uložil navrhovateli povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod IV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že insolvenčním návrhem ze dne 4.3.2014 se navrhovatel domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka. Svůj návrh odůvodnil tím, že ke dni podání insolvenčního návrhu měl vůči dlužníkovi neuhrazenou splatnou pohledávku v celkové výši 1.115.079,19 Kč z titulu smlouvy o úvěru č. 0623/10/5205, kterou s dlužníkem uzavřel dne 24.8.2010, ve znění dodatku č. 1 ze dne 4.9.2012. Jako dalšího věřitele dlužníka uvedl Finanční úřad pro hlavní město Prahu s pohledávkou ve výši 468.599,-Kč.

Soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, na znalecký posudek č. 553-5/2014 ze dne 16.9.2014, ze kterého plyne, že nákupní cena skladových zásob zboží dlužníka na skladě Praha stanovená k 31.8.2014 činila 6.229.347,26 Kč a že nákupní hodnota zboží na skladě podle inventurního soupisu zboží na skladu Roudnice nad Labem činila 855.413,85 Kč.

Soud měl za osvědčené, že dlužník disponuje zbožím, jehož zpeněžitelná hodnota činila minimálně 7.084.760,-Kč a že prodejem tohoto zboží je schopen dosáhnout minimální marže 25% tj. 1.772.000,-Kč. K 3.11.2014 dlužník disponoval na účtu vedeném u Fio banky prostředky ve výši 553.794,47 Kč. Část prostředků vybral, na účtu se podle jeho tvrzení nachází asi 56.000,-Kč a na pokladně dlužníka se nachází 246.000,-Kč. V seznamu majetku k 15.5.2014 (A-21) dlužník jako svá další aktiva uvedl hmotný investiční majetek v pořizovací ceně 3.011.469,-Kč a dále uvedl, že má pohledávky za svými dlužníky ve výši 508.410,19 Kč. Tato svá aktiva však soudu neosvědčil a soud k tomu majetku při svém rozhodování nepřihlížel.

Soud měl za doloženou pohledávku navrhovatele ve výši 1.252.506,14 Kč, dlužník nerozporoval ani svůj dluh vůči Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu ve výši 1.275.144,-Kč, dluh vůči věřiteli Jihočeská universita v Českých Budějovicích ve výši 1.185.006,-Kč ani své splatné dluhy vůči dalším věřitelům v celkovém rozsahu 184.000,-Kč, celkem tedy byly doloženy pohledávky věřitelů ve výši 3.896.656,-Kč. Pouze pohledávka věřitele č. 2 LABSKÁ, strojní a stavební společnost, s.r.o. v přihlášené výši 578.769,33 Kč se z příloh k přihlášce bez dalšího dokazování dle soudu nepodává.

Soud tak dospěl k závěru, že celková výše všech pohledávek navrhovatele a dalších věřitelů činila 3.896.656,-Kč, resp. 4.475.425,-Kč (se započtením pohledávky věřitele č. 2) a byla výrazně nižší než hodnota dlužníkem osvědčeného zpeněžitelného majetku-zásob a peněžních prostředků na účtu a v pokladně. Soud dovodil, že navrhovatel může vzhledem ke zjištěným majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt svoji splatnou pohledávku ve výši 1.252.506,14 Kč výkonem rozhodnutí. Proto soud podle § 143 odst. 1 IZ insolvenční návrh zamítl.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a namítal, že tvrzení dlužníka, že vlastní hmotný investiční majetek v hodnotě asi 3.000.000,-Kč, bylo v rozporu s údaji uvedenými v rozvaze k 31.8.2013, že dlužník nepodložil svá tvrzení o stavu prostředků v pokladně ve výši 246.000,-Kč a na účtu ve výši 56.000,-Kč, podle této rozvahy byla účetní hodnota majetku dlužníka jen 534.000,-Kč, že znalec ve znaleckém posudku ř. 553-5/2014 ze dne 22.10.2014 nezkoumal, zda jím oceněné věci byly ve vlastnictví dlužníka, zda nebyly zatíženy, zda předmětem ocenění nebyly věci ve skladu jen uskladněné, dlužník nepředložil důkaz o vlastnictví k souboru skladových zásob, nesplnil tedy soudem uloženou povinnost prokázat, že vlastní věci v hodnotě 7.800.000,-Kč. Posudek byl zpracován k 31.10.2014, znalec však vycházel z inventurního soupisu skladu Praha s oceněním k 31.8.2014 a poukázal na možné změny ve skladbě zboží. Dlužník nedoložil vlastnictví k pohledávkám ve výši asi 500.000,-Kč. Soudu vytýkal, že nepřihlédl k tomu, že dlužník byl od 10.3.2014 bez statutárního orgánu, nevyvíjel podnikatelskou činnost, od 31.8.2014 do 31.10.2014 neprodal nic ze svých skladových zásob, jak plyne ze znaleckého posudku, nevedl řádné účetnictví, poslední závěrka byla za rok 2010. Protože dlužník nemá statutární orgán, nemohou věřitelé uplatnit vůči dlužníku své nároky a z jednání ze dne 24.2.2015 vyplynulo, že dlužník ani zčásti nehradil své závazky žádnému z věřitelů. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Z vyjádření Městského státního zastupitelství ze dne 16.3.2015 plyne, že souhlasí s odvolatelem, že znalecký posudek se nezabýval otázkou, komu skladové zásoby patřily, účetní hodnota majetku v rozvaze k 31.8.2013 činila jen 534.000,-Kč, nikoli pořizovací hodnotu 3.461.000,-Kč, což bylo v rozporu s tvrzením dlužníka o vlastnictví hmotného investičního majetku ve výši asi 3 mil. Kč, že došlo k převodu obchodních podílů dlužníka v ceně 70.000,-Kč, ačkoli zapsaný základní kapitál činil 6.000.000,-Kč, z čehož dovozovalo minimální hodnotu podniku dlužníka. Dlužník nedoložil existenci pohledávek v hodnotě 500.000,-Kč, dovozovalo obtížnou zpeněžitelnost majetku dlužníka. Proto navrhovalo, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Vrchní státní zastupitelství v podání ze dne 1.4.2015 uvedlo, že soud vycházel ze závěrů dlužníkem předloženého posouzení hodnoty majetku, které provedl znalec z oboru ekonomiky a dopravy Petr Voltner dne 18.9.2014. Soud s tímto vyjádřením nakládal jako se znaleckým posudkem, ačkoli vyjádření neobsahovalo doložku znalce, soud znalce nevyslechl ani se nevypořádal s vyhodnocením obsahu z hlediska logičnosti a přesvědčivosti závěrů. Již ze seznamu materiálů, který zahrnoval dle vyjádření dlužníka ohledně 4751 druhů, lze pochyboval, zda bylo možné seznam zpracovat a zboží zkontrolovat během jediného dne, jak bylo v posouzení uvedeno. Bez dalšího nebylo možné přijmout ani závěr, že ceny jednotlivých položek byly stanoveny na základě průzkumu trhu s lodním vybavením. U částky 855.413,-Kč nebylo uvedeno, zda se jednalo o tržní či jinou hodnotu skladových zásob. Proto navrhovalo zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Dlužník je podle § 3 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ) v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Z uvedeného plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem jako úpadek projevující se platební neschopností (insolvencí) dlužníka a jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž k vydání rozhodnutí o úpadku postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné.

Ustanovení § 3 odst. 2 IZ vymezuje vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud. Pokud bude zjištěno naplnění některé z nich, resp. pokud se dlužníkovi nepodaří některou z nich vyvrátit, platí, že je platebně neschopným ve smyslu § 3 odst. 1 IZ.

Při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky věřitelů osvědčené při rozhodování o úpadku dlužníka není podstatné, zda věřitelé mohou ohledně těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí či exekuci (zda již mají exekuční titul), ale to, zda by je mohli bez obtíží vymoci z dlužníkova majetku výkonem rozhodnutí (exekucí), kdyby exekuční titul měli (blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.12.2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013 publikované pod zn. R 45/2014).

Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 IZ, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.3.2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010 publikované pod zn. R 83/2012).

Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu bylo ve své podstatě závěr soudu I. stupně o tom, že celková výše (3.896.656,-Kč, popř. 4.475.425,-Kč) dlužníkových splatných závazků je výrazně nižší než je hodnota dlužníkem osvědčeného zpeněžitelného majetku (zásob) a jeho peněžních prostředků na účtu a v pokladně, přičemž z celkové takto zvažované sumy 7.386.760,-Kč představuje hodnota zboží ve skladu v Praze dle znaleckého posudku znalce Petra Voltnera 6.229.347,-Kč.

Z obsahu znaleckého posudku č. 553-5/2014, který zpracoval Petr Vojnar dne 22.10.2014, plyne, že předmětem posouzení byly skladové zásoby určené pro výstroj a vybavení plavidel podle z.č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, avšak z předmětu znaleckého posudku neplynulo, že by šlo o majetek dlužníka. Znalec však neuvedl, z jakých metod při zjišťování ceny zásob vycházel ani blíže nespecifikoval předmět svého znaleckého zkoumání, toliko uvedl, že skladové zásoby měly (k 18.9.2014) hodnotu 6.340.000,-Kč bez daně z přidané hodnoty (dále též DPH) a připojil jednu fotografii blíže neurčených zásob.

Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.

Podle § 127 odst. 2 o. s. ř. je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.

Podle§ 127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.

Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Znalec je přitom osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení. Podle § 13 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, v posudku uvede znalec popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel (nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky (posudek). Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.7.2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007).

Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec zcela nesplnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně nesplnil jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nynější právní úprava (na rozdíl od dřívější úpravy) postup soudu pro tento případ upřesnila a v § 127 odst. 2 o. s. ř. mu stanovila povinnost požádat znalce o vysvětlení. Dospěje-li soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení, nechá zpracovat revizní znalecký posudek.

Provedenou novelizací pak došlo i k zásadní změně při provádění a hodnocení důkazu znaleckým posudkem, který byl vyhotoven na žádost účastníka mimo řízení. Dosavadní úprava i konstantní judikatura vycházely z toho, že posudek znalce vypracovaný na žádost účastníka řízení byl považován za listinu podle § 129 o. s. ř., nikoli za znalecký posudek ve smyslu § 127 o. s. ř. (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.12.1980, Pls. 3/80, uveřejněné pod číslem 1/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.4.2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008), což vedlo k tomu, že soud byl nucen provádět revizní znalecké posudky na popud procesní strany, která sama nepředložila znalecký posudek. Proto bylo účelem novelizace ustanovení § 127 o. s. ř. a zejména začleněním ustanovení § 127a o. s. ř. odstranit tuto řízení zatěžující praxi, urychlit jej a umožnit účastníkům předložit znalecký posudek, na nějž se hledí-obsahuje-li všechny zákonem požadované náležitosti a doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku-jako na posudek vyžádaný soudem. Tím se změnila důkazní hodnota znaleckého posudku předloženého účastníkem, který při dodržení všech obsahových náležitostí stanovených v § 127a o. s. ř. není důkazem listinným, ale má důkazní sílu znaleckého posudku, a proto se stala dosavadní judikatura v tomto směru nepoužitelnou. Postup podle ustanovení § 127a o. s. ř. neporušuje ani zásadu rovnosti stran, neboť druhému účastníku zůstávají zachovány stejné námitky jako proti soudem ustanovenému znalci (např. námitka podjatosti) a jeho posudku (např. nesprávnost, nejasnost, neúplnost).

Podle § 13 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb. ze dne 17. dubna 1967, k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, v posudku uvede znalec popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel (nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky (posudek) (odst. 1).

Písemný znalecký posudek musí být sešit, jednotlivé strany očíslovány, sešívací šňůra připevněna k poslední straně posudku a přetištěna znaleckou pečetí (odst. 3).

Na poslední straně písemného posudku připojí znalec znaleckou doložku, která obsahuje označení seznamu, v němž je znalec zapsán, označení oboru, v němž je oprávněn podávat posudky, a číslo položky, pod kterou je úkon zapsán ve znaleckém deníku (odst. 4).

Znalec je povinen písemný posudek na požádání státního orgánu osobně stvrdit, doplnit nebo jeho obsah blíže vysvětlit (odst. 5).

Z obsahu podaného odvolání plyne, že důvodem jeho odvolání je nesouhlas odvolatele s hodnocením předloženého znaleckého posudku a z něho plynoucích důsledků pro úvahu soudu I. stupně ohledně úpadku dlužníka.

Nicméně v projednávané věci soud I. stupně důsledně ve smyslu shora uvedené zákonné úpravy vztahující se k provádění důkazů znaleckým posudkem nepostupoval, když znalce Petra Voltnera nevyslechl a neodstranil tak nejasnosti plynoucí ze znaleckého posudku a rozpory v něm obsažené. Důvodně přitom obě státní zastupitelství i odvolatel zmiňují, že z posudku není zřejmé vlastnictví dlužníka k oceňovaným věcem, metody, z nichž při svém ocenění vycházel a na jejichž základě došel ke stanovení množství, kvality a zejména hodnoty oceňovaných věcí. Nelze přitom přehlédnout, že soud též bez potřebné aktualizace akceptoval ve svém rozhodnutí ze dne 2.3.2015 závěry posudku vypracovaného dle stavu ke dni 31.10.2014 a spokojil se s tvrzením dlužníka, že se skladba zboží nezměnila.

Podle odvolacího soudu nelze jen na podkladě posudku Petra Voltnera dospět k závěru, že by aktiva dlužníka byla vyšší než jeho pasiva a že navrhovatel může bez problémů svou pohledávku vymoci v exekuci, neboť co do hodnoty nejvýznamnější část tvrzeného dlužníkova majetku (zásoby na skladě v Praze) byl kvalifikovaně zpochybněna, a proto podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Pro potřeby dalšího řízení pokládá odvolací soud za vhodné poukázat na závěry plynoucí z dosavadní judikatorní praxe, dle které není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 IZ v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2010, sp. zn. 29 NSČR 10/2009, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 80/2011). Takto formulovaný závěr má přitom zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2011, sp. zn. 29 NSČR 36/2009). Ve vztahu k souzené věci lze na dlužníkovu neschopnost využít tvrzený majetek k úhradě doložených splatných pohledávek věřitelů usuzovat z toho, že v průběhu řízení dlužník žádnou z nich nezapravil a že zřejmě změnu tohoto pasivního přístupu k oprávněným nárokům věřitelů nelze ani očekávat s ohledem na to, že dle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze zde po dobu delší jednoho roku není osoba oprávněná za dlužníka jednat, neboť poslednímu jednateli Karlu Holíkovi zanikla funkce k 10.3.2014.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 29. června 2015

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková