1 VSPH 559/2011-B-10
KSCB 28 INS 10835/2010 1 VSPH 559/2011-B-10

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka Ing. Josefa anonymizovano , anonymizovano , Dražice 161, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 10835/2010-A-9 ze dne 21. března 2011,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 28 INS 10835/2010-A-9 ze dne 21. března 2011 se v bodech II. a III. výroku z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zjistil úpadek dlužníka, odmítl jeho návrh na povolení oddlužení a na jeho majetek prohlásil konkurs (body II. a III. výroku), v bodě IV. výroku ustanovil insolvenčním správcem Ing. Václava Hadrabu, vyzval věřitele dlužníka k podání přihlášek pohledávek a ke sdělení práv váznoucích na majetku dlužníka (body V. a VI. výroku), na 17.5.2011 svolal konání přezkumného jednání a schůze věřitelů (body VII. a VIII. výroku), uložil insolvenčnímu správci povinnost zpracovat seznam přihlášených pohledávek a zprávy o činnosti (body IX. a X. výroku), určil, že rozhodnutí insolvenčního soudu budou zveřejněna v insolvenčním rejstříku a že účinky napadeného usnesení nastávají zveřejněním v insolvenčním rejstříku (body XI. a XII. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 21.9.2010 soudu došel insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení, přičemž soud dovodil, že pro existenci závazků z podnikání a evidenci dlužníka v živnostenském rejstříku nelze dlužníku povolit oddlužení a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 NSČR 3/2009-A-59 ze dne 21.4.2009 a konstatoval, že dlužníkem, který není podnikatelem, se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky vzešlé z jejího podnikání.

S ohledem na dlužníkovy závazky vzniklé z podnikání soud dovodil, že dlužník není osobou, která je aktivně legitimována k podání návrhu na oddlužení podle § 389 odst. 1 IZ, proto návrh dlužníka na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 IZ odmítl a rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal do bodu II. výroku, namítal, že již není držitelem živnostenského oprávnění, jeho dluhy z předchozího podnikání činí asi 15 % z celkové dlužné částky, a proto žádal, aby mu oddlužení bylo povoleno.

Vrchní soud v Praze v rozsahu vymezeném odvoláním přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením.

Pokud jde o definici podnikatele, je třeba odkázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. dubna 2009, sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 79/2009, kdy dlužníkem, který není podnikatelem , se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k:

1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Při posuzování důvodnosti odvolání je ovšem třeba brát v potaz i další rozhodné skutečnosti, jež se podávají z argumentace obsažené v jiném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2011, sp. zn. 29 NSČR 20/2009-B, kde dovolací soud (ve vazbě na argumentaci, podle níž není oddlužení ohledně závazků z podnikatelské činnosti přípustné, bez zřetele k tomu, že schválení oddlužení by pro věřitele představovalo možnost dosáhnout zcela uspokojení svých pohledávek) dovodil, že stejně jako nebude bránit schválení oddlužení zjištění, že dlužník (jenž již není podnikatelem) sice má dluh z podnikání, který řádně uvedl v seznamu závazků (§ 104 odst. 1 písm. b/ IZ), ale jeho věřitel nedbal ochrany svých práv a tomuto dluhu odpovídající pohledávku nepřihlásil včas (v propadné lhůtě určené rozhodnutím o úpadku) do insolvenčního řízení (takže oddlužení se dluhů z podnikání již nemůže týkat), nebude vyloučeno schválit oddlužení ani tehdy, vyjde-li najevo, že dlužník sice má dluh z podnikání, který řádně uvedl v seznamu závazků (§ 104 odst. 1 písm. b/ IZ), přičemž jeho věřitel tomu odpovídající pohledávku do insolvenčního řízení řádně přihlásil, svou pohledávku (již odpovídá dluh, který z dlužníkova podnikání nevzešel) však do insolvenčního řízení včas nepřihlásil jiný dlužníkův věřitel, a v důsledku toho povede schválené oddlužení k plnému uspokojení přihlášených věřitelů. V takovém případě totiž důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno (aby nedocházelo k přenášení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich pohledávek na dlužníkovy věřitele), logicky odpadá.

Nad rámec toho odvolací soud pro potřeby dalšího řízení pokládá za vhodné zmínit v daných souvislostech i další obsah uvedeného rozhodnutí, dle něhož závěr, podle kterého byl návrh na povolení oddlužení podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, jenž vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 389 odst. 1 ve spojení s § 390 odst. 3 insolvenčního zákona), může být (i po povolení oddlužení) podkladem pro neschválení oddlužení (ve smyslu ustanovení § 405 odst. 1 insolvenčního zákona) bez zřetele k tomu, že ustanovení § 395 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona tuto skutečnost jako důvod zamítnutí návrhu na povolení oddlužení nezmiňuje. Požadavek subjektivní přípustnosti oddlužení (bez kterého zásadně nelze přikročit k rozhodnutí, zda oddlužení má být vůbec povoleno) trvá i po případném povolení oddlužení. K podstatě institutu oddlužení v českém úpadkovém právu ve vazbě na strukturu rozhodování insolvenčního soudu o oddlužení pak dovolací soud odkázal na své usnesení ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 NSČR 6/2008, které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2011 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Ostatně, pokračoval v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud, kdyby nemělo platit, že subjektivní přípustnost oddlužení lze zkoumat i po povolení oddlužení (před rozhodnutím o jeho schválení), pak by nemělo smyslu pojmenovat ku prospěchu dlužníka jako kritéria, jež mohou zvrátit závěr o subjektivní nepřípustnosti oddlužení, ta, jež byla z R 79/2009 vypočtena výše pod body 3/ až 5/. Četnost neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, a to, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení, lze totiž účinně zkoumat až ve fázi schvalování oddlužení (v jejímž průběhu se ve lhůtě určené rozhodnutím o úpadku přihláškami zpravidla konstituuje konečná podoba dlužníkových závazků a utváří vůle věřitelů co do způsobu řešení dlužníkova úpadku).

V takto pojatém a judikaturou Nejvyššího soudu již ustáleném rámci tedy neobstojí úvaha, podle které je pro věc bez významu (při posouzení subjektivní přípustnosti oddlužení ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona) poměr dlužníkových závazků z podnikání vůči celkovému objemu dlužníkových závazků. Jak totiž plyne z R 79/2009, jde o jedno z kritérií, jejichž prostřednictvím má být zkoumáno, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání.

Při vědomí shora uvedeného dospívá odvolací soud k závěru, že zatím nejsou dány podmínky pro potvrzení či změnu usnesení, a proto je (podle § 219a odst. 2 a 221 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.) v bodech II. a III. výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení insolvenčnímu soudu, jenž s ohledem na nynější stav řízení, zejména pak dle výsledku přezkumného jednání, popř. incidenčních sporů a důvodně očekávané míry uspokojitelnosti zjištěných dlužníkových závazků posoudí, zda jsou ve smyslu kriterií nastavených v rozhodnutích Nejvyššího soudu dány podmínky pro řešení dlužníkova úpadku oddlužením či nikoliv.

Setrvá-li však dlužník, jenž v insolvenčním návrhu tvrdí, že má majetek ve společném jmění manželů (kolonka 7), na svém stanovisku, že jeho úpadek nemá být řešen formou konkursu, bude třeba jej vyzvat k tomu, aby svůj návrh na oddlužení doplnil o podpis manželky podle § 392 odst. 3 IZ, popř. aby vysvětlil, že takového podpisu není ve smyslu uvedeného ustanovení třeba.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 2. června 2011

JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Vladimíra Chalupová