1 VSPH 556/2014-A-14
KSPA 59 INS 28078/2013 1 VSPH 556/2014-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Františka Kučery v insolvenčním řízení dlužníka Daniela Kady, IČO 73595195, bytem Spojovací 728, Sezemice, zahájeném k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 28078/2013-A-9 ze dne 17. února 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 28078/2013-A-9 ze dne 17. února 2014 se v bodech II. a III. výroku z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným unesením Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích zjistil úpadek Daniela Kady (dále jen dlužník; bod I. výroku), odmítl jeho návrh na povolení oddlužení (bod II. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku) a insolvenčním správcem ustanovil INSOLVENCY, v.o.s. (dále jen správce; bod IV. výroku). V navazujících výrocích konstatoval, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají k okamžiku zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod V. výroku), vyzval věřitele k přihlašování pohledávek a ke sdělení zajišťovacích práv váznoucích na dlužníkově majetku (body VI., VIII. výroku), dlužníky dlužníka vyzval k plnění k rukám správce (bod VII. výroku), nařídil konání přezkumného jednání a schůze věřitelů na den 21.5.2014 (bod IX. výroku), přihlášeným věřitelům uložil povinnosti uvedené v bodě X. výroku, správci uložil povinnosti uvedené v bodech XI., XII. výroku, dlužníkovi uložil povinnosti uvedené v bodě XIII. výroku a konstatoval, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku (bod XIV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno k návrhu dlužníka dne 9.10.2013, s nímž dlužník spojil návrh na povolení oddlužení. Vyšel ze zjištění, že dlužník má patnáct nezjištěných věřitelů se splatnými pohledávkami v celkové výši 363.546,-Kč, z nichž čtyři jsou již vykonatelné a dvě pochází z podnikatelské činnosti dlužníka (jde o pohledávky vůči VZP ČR ve výši 222.188,-Kč a ČSSZ ve výši 151.390,-Kč), a že dlužník přerušil provozování živnosti ke dni 16.1.2012. Dlužník vlastní obvyklé vybavení bytu, jeho mzda činí 10.400,-Kč a jeho manželka se mu zavázala poskytovat částku 2.600,-Kč měsíčně. Z toho soud prvního stupně dovodil dlužníkův úpadek, jenž zjistil pod bodem I. výroku usnesení. Pokud šlo o způsob jeho řešení, vyšel soud prvního stupně z toho, že dlužník má dva závazky z podnikatelské činnosti, z čehož dovodil, že nebyl oprávněn podat návrh na povolení oddlužení podle § 389 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, které citoval. Proto postupoval podle § 390 odst. 3 insolvenčního zákona, návrh na povolení oddlužení odmítl a na majetek dlužníka prohlásil konkurs.

Jen proti bodům II. a III. výroku usnesení o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání uvedl, že netušil, že dluhy z podnikání vůči státu musí uhradit v celém rozsahu. V lednu 2014 změnil zaměstnání a jeho příjem nyní činí 11.400,-Kč. K odvolání připojil smlouvu o darování uzavřenou s Václavem Machačem, který se zavázal k vyplácení důchodu ve výši 5.400,-Kč měsíčně. Dlužník má proto za to, že bude moci uhradit dluhy vůči státu v celém rozsahu a ostatní v rozsahu minimálně 30%.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona, přezkoumal usnesení v napadeném rozsahu i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl závěr, že odvolání je opodstatněno.

Výrok o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení je vystavěn toliko na zjištění, že dlužník má dva závazky z podnikatelské činnosti, z čehož soud prvního stupně bez dalšího dovozoval, že dlužník nebyl oprávněn podat návrh na povolení oddlužení. Odvolací soud takový zjednodušený závěr nesdílí a považuje ho za předčasný pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Je tomu tak především proto, že insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení byl podán dne 9.10.2013, tedy v době před účinností zákona č. 294/2013 Sb. (tzv. revizní novela), který od dne 1.1.2014 výrazně novelizoval insolvenční zákon.

Podle právní úpravy účinné do 31.12.2013 platilo, že dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením (§ 389 odst. 1 insolvenčního zákona).

Podle konstantní judikatury použitelné do 31.12.2013 platilo, že se dlužníkem, který není podnikatelem , ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona pravidelně rozuměla taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uvážil vždy především s přihlédnutím k: 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení

(blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod zn. R 79/2010).

Podle ust. § 397 odst. 7 insolvenčního zákona nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ust. § 403 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona mohou věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení,se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Včas podané námitky podle odstavce 2, uplatněné oprávněnými osobami, projedná insolvenční soud při jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, kteří podali námitky.

V době podání návrhu na povolení oddlužení (9.10.2013) tak mohl být dlužník v legitimním očekávání, že jeho jinak perfektnímu návrhu na povolení oddlužení bude vyhověno, zejména, pokud měl jen dva podnikatelské závazky, a to vůči VZP ČR ve výši 150.198,-Kč splatných od října 2009 a vůči ČSSZ ve výši 31.787,-Kč splatných od září 2009, což činí 50,06 % hodnoty všech jeho nezajištěných závazků v celkové výši 716.934,52 Kč, když dlužník přerušil své podnikání v lednu 2012 a když uvedení dva věřitelé proti oddlužení dlužníka ničeho nenamítali. Po 1.1.2014 se však podstatně změnila právní úprava, podle níž (nyní) může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (§ 389 odst. 1 insolvenčního zákona). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (§ 389 odst. 2 insolvenčního zákona).

Soud prvního stupně sice správně na věc aplikoval nové znění § 389 insolvenčního zákona účinné ode dne 1.1.2014 dle čl. II. přechodného ustanovení revizní novely, podle kterého insolvenční zákon ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti zákona č. 294/2013 Sb. platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány, avšak pochybil, když dlužníkovi neumožnil reagovat na změnu právního prostředí.

Podle platné úpravy již dluhy z podnikání nebrání oddlužení obecně a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ust. § 403 insolvenčního zákona definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením. Při rozhodování o povolení oddlužení by soud měl vzít rovněž v úvahu znění ust. § 397 insolvenčního zákona v pochybnostech o tom, zda je namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout, ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů. Pokud jsou ustanovení hlavy páté insolvenčního zákona vnímána ve vzájemných souvislostech, je vyloučeno interpretovat ust. § 389 odst. 2 tohoto zákona tak, že by předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení bylo doložení výslovného souhlasu všech věřitelů (s pohledávkami z podnikání dlužníka) s řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. V obecné rovině by požadavek aktivního souhlasu takových věřitelů měl v praxi za následek faktickou nemožnost oddlužení u naprosté většiny subjektů, jež mají závazky z podnikání. V kontextu citovaných ustanovení se úvaha soudu prvého stupně o tom, že dlužník nebyl (jako osoba mající závazky z podnikání) oprávněn návrh na povolení oddlužení podat, jeví jako předčasná.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 4. srpna 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková