1 VSPH 554/2016-A-28
KSPH 72 INS 378/2016 1 VSPH 554/2016-A-28

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: Bydlení komplet, s. r. o., IČO 27378152, se sídlem Fibichova 218, 276 01 Mělník, zast.: Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, 276 01 Mělník, zahájené na návrh: Inkasní agentura, s. r. o., IČO 24724327, se sídlem Na lysinách 457/20, 147 00 Praha 4-Hodkovičky, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 72 INS 378/2016-A-17 ze dne 8. února 2016,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 72 INS 378/2016- A-17 ze dne 8. února 2016 se p o t v r z u j e.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 2.238,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce dlužníka.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením z 8. 2. 2016 odmítl insolvenční návrh podaný navrhovatelem-věřitelem Inkasní agentura, s. r. o. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dne 11. 1. 2016 byl místně nepříslušnému Městskému soudu v Praze doručen insolvenční návrh, kterým se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka. Tento návrh byl dne 3. 2. 2016 postoupen Krajskému soudu v Praze. Návrh neobsahuje především konkrétní údaje o pohledávkách dalších věřitelů dlužníka, zejména pak o jejich splatnosti a důvodu vzniku. Existence těchto pohledávek není řádně doložena listinami přiloženými k insolvenčnímu návrhu, navrhovatel dále dle soudu neuvedl splatnost svých pohledávek a nijak neprokazuje platební neschopnost dlužníka. Soud proto dospěl k závěru, že návrh neobsahuje tvrzení rozhodných skutečností, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Protože pro vady návrhu nebylo možné v řízení dále postupovat, rozhodl soud prvního stupně o odmítnutí insolvenčního návrhu podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a zároveň rozhodl isir.justi ce.cz o nákladech řízení tak, že navrhovatel je povinen zaplatit dlužníkovi náklady řízení v celkové výši 8.228 Kč.

Navrhovatel napadl usnesení včas podaným odvoláním, v němž uvedl, že nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně o tom, že dostatečně neprokázal dlužníkův úpadek. Ve svém insolvenčním návrhu přiložil listiny (faktury), ze kterých vyplývá, že má za dlužníkem vícero pohledávek, které jsou více než 30 dní po splatnosti, což dále uvádí i ve své přihlášce pohledávky. Trvání na opakování stejných skutečností i v insolvenčním návrhu proto považuje za přehnaný formalismus. Dále navrhovatel uvádí, že jako důkaz platební neschopnosti dlužníka přiložil k insolvenčnímu návrhu přílohu s názvem Výzva k úhradě závazků ze dne 14. 12. 2015, ve které je navrhovatelem mj. uvedeno, že žádá dlužníka o uhrazení závazků, které jsou více než 30 dní po splatnosti a předpokládá, že své závazky dlužník není ani schopen plnit, když některé své závazky neplní po dobu delší 3 měsíců. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nepovažoval vystavené faktury bez dalšího za dostatečný důkaz existence pohledávek za dlužníkem, přikládá navrhovatel k odvolání písemnou korespondenci mezi předchozím věřitelem, který tyto pohledávky navrhovateli postoupil, a jeho právním zástupcem.

Dlužník se k odvolání vyjádřil a navrhl napadené usnesení potvrdit. Odvolání považuje za účelové, podané pouze s cílem, aby navrhovatel prodloužil dobu, po kterou bude v insolvenčním rejstříku zveřejněno probíhající insolvenční řízení s dlužníkem. Tato okolnost snižuje zájem potenciálních obchodních partnerů o služby dlužníka.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona), přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 212 o. s. ř. a neshledal odvolání navrhovatele důvodným.

Podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o. s. ř. se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 insolvenčního zákona), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 insolvenčního zákona stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první insolvenčního zákona) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 insolvenčního zákona, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 insolvenčního zákona povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 insolvenčního zákona). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 insolvenčního zákona není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 insolvenčního zákona) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 insolvenčního zákona).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. usnesením ze dne 20. 5. 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009 (publikovaným pod zn. R 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení ze dne 27. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008-A (publikovaném pod zn. R 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Z toho plyne, že osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v návrhu přesně označeny, jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány.

Z insolvenčního spisu plyne, že odvolatel ve svém návrhu jednak nedostatečně identifikoval své vlastní pohledávky, když v insolvenčním návrhu neuvedl jejich splatnost. Dále navrhovatel uvedl dalšího dlužníka, jehož řádně neidentifikoval celým názvem, IČO a sídlem (analogicky dle § 103 odst. 1 insolvenčního zákona) a opět neuvedl splatnost této pohledávky. V dalším pak odkázal na přílohy insolvenčního návrhu.

Na základě takovýchto tvrzení zjevně nelze přijmout závěr, že dlužník má vedle navrhovatele i další věřitele, vůči nimž má závazky, a že tyto závazky a závazky navrhovatele jsou splatné déle než 30 dnů, popř. 3 měsíce. Navrhovateli se tedy nepodařila prokázat ani jedna z podmínek pro zjištění úpadku dle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, tj. pluralita věřitelů, existence peněžitých závazků po dobu delší 30 dnů po splatnosti a neschopnost tyto své závazky plnit, když jednostranné tvrzení navrhovatele ve výzvě k úhradě dluhu nemůže být bráno jako důkaz této skutečnosti.

Již jen pro doplnění pak odvolací soud dodává, že není možné přihlédnout s ohledem na ustanovení § 146 odst. 2 insolvenčního zákona k doplnění tvrzení navrhovatele o písemnou komunikaci vztahující se k jeho pohledávkám, jež jsou obsažena v odvolání. Nicméně tato okolnost nemá vliv na důvodnost odvolání.

Odvolací soud dále zdůrazňuje, že věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a individuálního výkonu rozhodnutí.

Navrhovatel tedy nedostál své povinnosti uvést v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka. Absence zákonem požadovaných náležitostí brání pokračování v řízení, přičemž použití výzvy k odstranění vad insolvenčního návrhu dle § 43 odst. 1 o. s. ř. je v insolvenčním řízení vyloučeno (viz § 128 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona). Soud prvního stupně z toho důvodu rozhodl po právu dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, když insolvenční návrh odmítl.

Soud prvního stupně též správně rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve prospěch úspěšného dlužníka. Jeho náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby po 3.100 Kč a v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 300 Kč k 2 úkonům právní služby (převzetí zastoupení, 1 podání soudu ve věci samé) podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Odvolací soud proto v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil napadené usnesení jako věcně správné.

S ohledem na plný úspěch dlužníka rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jeho prospěch dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Tyto náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu jedné poloviny úkonu právní služby z částky 3.100 Kč a v hotových výdajích v rozsahu 1 paušální úhrady výdajů 300 Kč k 1 úkonu právní služby (vyjádření k odvolání proti rozhodnutí nikoliv ve věci samé) podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 2 písm. c) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.).

V Praze dne 9. září 2016

JUDr. Ladislav D e r k a , v.r. předseda senátu

Za správnost: Jana Berná