1 VSPH 538/2013-A-18
MSPH 94 INS 2419/2013 1 VSPH 538/2013-A-18

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. ve věci dlužnice JUDr. Jaroslavy Šafránkové, advokátky se sídlem Mezibranská 19, Praha 1, IČO 66199280, zahájené na návrh Jiřího anonymizovano , anonymizovano , IČO 12583618, trvale bytem Havlíčkovo nám. 9/700, Praha 3, s místem podnikání Jičínská 1614/13, Praha-Žižkov, adresa pro doručení: kabourek-mail@tiscali.cz, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2013, č.j. MSPH 94 INS 2419/2013-A-9,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2013, č.j. MSPH 94 INS 2419/2013-A-9, se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. února 2013, č.j. MSPH 94 INS 2419/2013-A-9, odmítl v bodě I. výroku insolvenční návrh navrhovatele Jiřího anonymizovano (dále jen navrhovatel) ze dne 29. ledna 2013 na zjištění úpadku JUDr. Jaroslavy Šafránkové (dále též dlužnice) pro zjevnou bezdůvodnost, v bodě II. výroku uložil navrhovateli pořádkovou pokutu ve výši 10.000,-Kč a v bodě III. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že z insolvenčního návrhu navrhovatele vyplývá, že JUDr. Jaroslava Šafránková je správkyní konkursní podstaty v konkursním řízení vedeném na majetek navrhovatele u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou 52 K 92/97, že navrhovatel nesouhlasí s vývojem a vedením konkursního řízení a že tvrdí, že v důsledku pochybení správkyně konkursní podstaty mu vznikla vedením řízení škoda ve výši 5.200.000,-Kč za ztracenou směnku a ve výši 63.617,50 Kč za nedůvodné náklady právního zastoupení advokátem. Dále dle navrhovatele má JUDr. Jaroslava Šafránková splatné závazky vůči společnosti LUPEMI, s.r.o. ve výši 1.680.000,-Kč (splatnost dne 31.8.2008) za přijaté nájemné od společnosti AGEN Computer, a dále vůči Katastrálnímu úřadu pro Prahu-město, Pražské správě sociálního zabezpečení, Finančnímu úřadu pro Prahu 5 a svým zaměstnancům.

Návrh shledal soud I. stupně zjevně nedůvodným, vedený záměrem navrhovatele (jako úpadce v konkursním řízení) JUDr. Jaroslavu Šafránkovou (jako správkyni jeho konkursní podstaty) poškodit, neboť navrhovatel existenci svých pohledávek vůči ní dovozuje z jejích úkonů v konkursním řízení, s nimiž nesouhlasí a v důsledku kterých mu měla být způsobena škoda. Přitom se jedná o pohledávky, jejichž existence není insolvenčním návrhem ani jinými listinami doložena, naopak ze spisu Městského soudu v Praze č.j. 52 K 92/97 vyplývá, že pohledávka opírající se o směnku nemá žádnou reálnou hodnotu a odměna advokáta za náhradu nákladů řízení byla vyplacena JUDr. Jaroslavou Šafránkovou důvodně na základě rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 3 Cm 271/2005-54, který nabyl právní moci dne

28. prosince 2007. Protože navrhovatel nedoložil ani jiné závazky JUDr. Jaroslavy Šafránkové (jeho tvrzení o pohledávkách dalších osob vůči ní nebyla určitá), dospěl soud k závěru, že se jedná o návrh, jímž navrhovatel zjevně sleduje zneužití práv na úkor JUDr. Jaroslavy Šafránkové a jeho hlavním záměrem je poškodit její pověst a důvěryhodnost, když pro její úpadek žádné důvody nesvědčí. Proto soud na základě § 128a odst. 1 a 2 písm. c) insolvenčního zákona návrh odmítl pro zjevnou bezdůvodnost v bodě I. výroku tohoto usnesení a v bodě II. navrhovateli uložil pořádkovou pokutu, jejíž výši stanovil se zřetelem k hrubému porušení oprávněných zájmů JUDr. Jaroslavy Šafránkové zveřejněním údajů o zahájení insolvenčního řízení ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel v celém rozsahu včas odvolal a požadoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně zrušil, popřípadě jeho návrhu na zjištění úpadku dlužnice vyhověl. Zejména namítal, že řízení trpí vadou, neboť o vrácení odvolání navrhovateli k opravě a doplnění rozhodoval (A-12) asistent soudce, což je v rozporu s § 43 občanského soudního řádu. Dovozoval tak, že soud nebyl při rozhodování o vrácení odvolání navrhovateli k opravě a doplnění správně obsazen. Dále poukazoval na to, že dosud nebylo rozhodnuto o jeho žádosti na ustanovení právního zástupce a projednání odvolání odvolacím soudem by v daném případě znamenalo porušení jeho práva na spravedlivý proces. Jako odvolací důvod svého odvolání uvedl zákonnou citaci § 205 odst. 2 písm. a) až g) občanského soudního řádu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 128a insolvenčního zákona insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud odmítne také tehdy, je-li zjevně bezdůvodný; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (odst. 1). Insolvenční návrh je zjevně bezdůvodný zejména tehdy, jestliže: a) insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění jej podat pohledávkou, ke které se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží, b) jde o insolvenční návrh podaný opětovně a insolvenční navrhovatel při jeho podání nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím o insolvenčním návrhu, nebo c) jeho podáním insolvenční navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka (odst. 2). V rozhodnutí, jímž odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, může insolvenční soud uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby za jeho podání zaplatil pořádkovou pokutu určenou do výše 50.000,-Kč se zřetelem ke všem okolnostem věci (odst. 3).

Odvolací soud však souhlasí se závěry soudu I. stupně v tom, že v daném případě je insolvenční návrh navrhovatele zjevně bezdůvodný.

Z obsahu insolvenčního návrhu vyplývá, že důvodem podání insolvenčního návrhu navrhovatelem mají být domnělé závazky JUDr. Jaroslavy Šafránkové vůči navrhovateli, jež vznikají v důsledku jejího nesprávného postupu jako správkyně konkursní podstaty v konkursním řízení vedeném na majetek navrhovatele u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou 52 K 92/97. Navrhovatel tvrdí, že mu vznikl nárok na náhradu škody vůči dlužnici ve výši 5.200.000,-Kč za ztracenou směnku a ve výši 63.617,50 Kč za nedůvodné náklady právního zastoupení správkyně konkursní podstaty advokátem vyplacené z konkursní podstaty navrhovatele. Tvrzení o vzniku škody a její výši však navrhovatel dokládal pouze odkazy na usnesení obsažená v konkursním spise. Jak vyplývá z vyjádření JUDr. Jaroslavy Šafránkové k insolvenčnímu návrhu, bylo o zamítnutí nároku na zaplacení tvrzené pohledávky navrhovatele vůči ní ve výši 5.200.000,-Kč již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 35 Co 23/2008-298 ze dne 15.11.2011 a vyplacení odměny advokáta Mgr. Jiřího Vrby vycházelo z rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 3 Cm 271/2005-54, jenž nabyl právní moci dne 28.12.2007. Z obsahu insolvenčního spisu dále vyplývá, že žádost navrhovatele o ustanovení zástupce pro řízení byla usnesením ze dne 4.4.2013 (A-14) Městským soudem zamítnuta.

Dále, jak odvolací soud zjistil z obsahu insolvenčního rejstříku, domáhal se navrhovatel zahájení insolvenčního řízení proti JUDr. Jaroslavě Šafránkové pro stejné pohledávky již svým návrhem došlým soudu dne 13.12.2010, jenž byl pravomocně usnesením Městského soudu v Praze č.j. MSPH 91 INS 15210/2010-A-6 ze dne 14.12.2010 odmítnut pro vady, které spočívaly v tom, že nevylíčil rozhodující skutečnosti úpadku dlužnice.

Lze tedy shrnout, že obsahově komplikovaná a nedoložená tvrzení navrhovatele o jeho splatných nevykonatelných pohledávkách z titulu náhrady škody vůči JUDr. Jaroslavě Šafránkové z její činnosti správkyně konkursní podstaty a neurčitá tvrzení o jejích dalších věřitelích se splatnými pohledávkami nasvědčují tomu, že navrhovatel zneužívá insolvenční řízení k poškození JUDr. Jaroslavy Šafránkové, vůči níž má výhrady ohledně jejího postupu v konkursním řízení. Závěr soudu I. stupně o zjevné bezdůvodnosti insolvenčního návrhu podaného navrhovatelem proto odvolací soud považuje za správný.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Kromě shora uvedeného odvolací soud konstatuje, že náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Vedle požadavku, aby návrh obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Odvolací soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit závěry soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16 ze dne 26.2.2009), podle nichž je-vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-nutno trvat na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku. Jiný výklad by podle přesvědčení Nejvyššího soudu narušil zásadu insolvenčního řízení formulovanou v § 5 písm. a) insolvenčního zákona ve prospěch nedbalých či procesně neopatrných insolvenčních navrhovatelů. To podle něj platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (viz ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (viz § 128 odst. 2 insolvenčního zákona).

Podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost"). O hrozící úpadek se dle § 3 odst. 4 insolvenčního zákona jedná tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.

V daném případě je odvolací soud přesvědčen o tom, že insolvenční návrh navrhovatele neobsahoval všechny náležitosti vyžadované § 103 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť navrhovatel sice specifikoval své tvrzené pohledávky vůči dlužnici tím, že uvedl jejich výši, důvod i splatnost, obdobným způsobem však netvrdil ani nedoložil pohledávky dalších věřitelů za dlužnicí. Navrhovatel zejména neuvedl důvod údajné pohledávky společnosti LUPEMI, s.r.o. vůči dlužnici a blíže neoznačil ani pohledávky dalších věřitelů, neboť neuvedl údaje, které by nezaměnitelným a určitým způsobem tyto pohledávky označovaly (důvod, výši a splatnost).

Z takto uvedeného tvrzení není možno posoudit, zda dlužnice má více věřitelů, ani to, že by ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona nebyla své závazky schopna plnit. Tato tvrzení postrádají oproti mínění navrhovatele vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek uvedených v § 3 odst. 2 téhož zákona, podle nichž se má za to, že dlužnice není schopna plnit své peněžité závazky. Navrhovatel dostatečně konkrétním způsobem netvrdil, že by dlužnice měla více věřitelů s pohledávkami splatnými po dobu delší než tři měsíce.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008, uveřejněném pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i Vrchního soudu v Praze (srovnej např. usnesení sp. zn. KSPL 29 INS 12458/2011, 1 VSPH 1067/2011-A ze dne 6.9.2011 nebo sp. zn. KSPL 27 INS 7385/2011, 2 VSPH 912/2011-A ze dne 7.9.2011) se již ustálila v tom, že není zásadní rozdíl v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem. Jinými slovy, jak navrhovatel, tak další věřitelé dlužníka musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu, výše a splatnosti náležitě identifikovány.

Insolvenční navrhovatel je tedy povinen k podmínce plurality věřitelů dlužnice tvrdit v návrhu takové skutečnosti, které budou-li osvědčeny či prokázány, umožní přijmout závěr, že tato má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Další věřitelé dlužnice musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužnice, než byly účastníky navrhovány, stanovená v § 86 insolvenčního zákona, je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné: výsledek dokazování úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování, zda dlužnice je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu, ani vyzývat v návrhu označené věřitele k doplnění údajů o jejich pohledávkách) a podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona je povinen neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Touto úpravou se též zdůrazňuje odpovědnost věřitele-insolvenčního navrhovatele za zahájení insolvenčního řízení, s nímž jsou spojeny významné účinky (viz ust. § 109 až § 111 insolvenčního zákona), jimž lze dát průchod jedině za předpokladu, že věřitel v návrhu poskytne soudu zákonem požadované informace o dalších věřitelích dlužnice a jejích majetkových poměrech. Věřitel přitom nemá-na rozdíl od dlužnice-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh; tím méně pak má nárok na pomoc soudu, které se navrhovatel dožaduje. Věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh proti dlužnici, o jejíchž věřitelích a majetku nemá dostatečné informace.

Z uvedeného vyplývá, že insolvenční návrh by bylo možno v daném případě odmítnout též dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť je neurčitý a pro tyto nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení.

Soud I. stupně postupoval dle názoru odvolacího soudu správně i při rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty navrhovateli (bod II. výroku), neboť podle okolností věci je zřejmé, že navrhovatel podává vadný insolvenční návrh opakovaně, čímž působí neúměrnou újmu na straně JUDr. Jaroslavy Šafránkové, která je označována jako dlužnice, a na kterou se po dobu trvání insolvenčního řízení vztahují nedůvodně omezení v jejích právech spočívající v účincích zahájeného insolvenčního řízení dle § 109 a § 111 insolvenčního zákona. Výši pořádkové pokuty uloženou soudem I. stupně při dolní hranici zákonné sazby shledává odvolací soud jako přiměřenou vzhledem k problematickým majetkovým poměrům navrhovatele, který je fyzickou osobou v konkursním řízení.

Pokud navrhovatel namítal, že napadené usnesení Městského soudu v Praze trpí vadou pro nesprávné obsazení soudu, pak odvolací soud tento názor navrhovatele nesdílí.

Asistent soudce je oprávněn dle § 36a odst. 5 zákona o soudech a soudcích a dle § 10 odst. 3 písm. c) zák. č. 121/2008 Sb. vykonávat v soudním řízení úkony směřující k odstranění vad podání účastníků (a svěřené jinak dle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu předsedovi senátu). Vzhledem k tomu, že v insolvenčním spise je založeno pověření asistenta soudce Mgr. Dalibora Ryšlavého ze dne 30.1.2013 (A-3) soudcem projednávajícím tuto věc JUDr. Pavlem Janoutem, byl úkon asistenta soudce proveden v rozsahu stanoveném zákonem a na základě pověření soudce a námitka navrhovatele není v takovém případě důvodná.

Odvolací soud též pro úplnost dodává, že soud I. stupně správně přistoupil k rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu ve lhůtě stanovené v § 128a odst. 1 insolvenčního zákona i přes námitku podjatosti vznesenou navrhovatelem vůči Městskému soudu v Praze, neboť k této námitce správně dle § 43 odst. 2 nepřihlédl, pokud ani přes výzvu soudu doručenou navrhovateli postupem dle § 71 insolvenčního zákona, v níž byl o následcích nedoplnění námitky navrhovatel poučen, tuto neurčitou námitku navrhovatel nedoplnil.

Pokud navrhovatel namítal, že odvolání bylo soudem I. stupně předloženo k rozhodnutí o jeho odvolání odvolacímu soudu dříve, než bylo rozhodnuto o jeho žádosti o ustanovení zástupce pro řízení, odvolací soud ani k této námitce navrhovatele nepřihlížel. V době rozhodování odvolacího soudu již o žádosti navrhovatele bylo soudem I. stupně rozhodnuto tak, že byla zamítnuta jako nedůvodná. Vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud posoudil insolvenční návrh podaný navrhovatelem jako zjevně bezdůvodný, posoudil předběžné též tuto žádost navrhovatele jako nedůvodnou, neboť dle § 30 a § 138 odst. 1 občanského soudního řádu se (v případě podání zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu) jedná o svévolné uplatňování práva navrhovatelem, které ustanovení zástupce neumožňuje. Proto odvolací soud odvolání navrhovatele (které splňuje zákonné náležitosti odvolání a zahrnuje ve svých tvrzeních všechny uplatnitelné odvolací důvody) posoudil a věcně o něm rozhodl.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil. Protože byl insolvenční návrh odmítnut, měla by JUDr. Jaroslava Šafránková jako dlužnice podle § 146 odst. 3 občanského soudního řádu vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, jež jí však v daném případě nevznikly. Proto potvrdil odvolací soud též rozhodnutí soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku) a při rozhodování o nákladech odvolacího řízení postupoval obdobně a žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení dle § 146 odst. 3 občanského soudního řádu nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 11. dubna 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová