1 VSPH 535/2012-A-17
KSLB 76 INS 22970/2011 1 VSPH 535/2012-A-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužnice: Jarmila Vencálková, nar. 20. března 1962, bytem Ralsko, Ploužnice 323, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. KSLB 76 INS 22970/2011-A-12 ze dne 5. dubna 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. KSLB 76 INS 22970/2011-A-12 ze dne 5. dubna 2012 se m ě n í tak, že se dlužnici ukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 15.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci nadepsaným usnesením uložil dlužnici povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 7 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dlužnice již jednou podala návrh na povolení oddlužení, soud ji poučil o následcích lehkomyslného přístupu a dlužnice vzala svůj návrh zpět. Poté se dlužnice zbavila majetku a získané finanční prostředky použila pro přednostní úhradu svých závazků vůči blízkým osobám, přičemž získané finanční prostředky činily 83.000,-Kč. Soud konstatoval, že návrh na povolení oddlužení zamítne pro nepoctivý záměr a úpadek dlužnice bude řešen konkursem. S ohledem na nemajetnost dlužnice soud přistoupil k uložení zálohy, protože jinak by náklady insolvenčního řízení musel nést stát.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a vysvětlila okolnosti prodeje svého majetku, ve kterých soud spatřoval nepoctivý záměr. Dlužnice měla za to, že předsedkyně senátu je vůči dlužníkům obecně zaujatá, bez ohledu na to, jak ke zadlužení došlo. Protože dlužnici byl v předchozím insolvenčním řízení kladen k tíži nepoctivý záměr a lehkomyslné chování, vzala svůj předchozí insolvenční návrh zpět. Dlužnice uvedla, že vozidlo Škoda pořízené formou leasingu převedla na třetí osobu, že nebyla schopna nadále splácet hypoteční úvěr, a proto prodala byt a splatila hypotéku a poplatky za předčasné splacení. Částku 83.000,-Kč, kterou takto získala, použila k úhradě závazků vůči rodinným příslušníkům, kteří jí pomáhali závazky po určitou dobu splácet. Dále zaplatila společnosti, která jí zpracovala podklady pro insolvenční řízení. Dlužnice vlastní pohledávku za třetí osobou, k jejímu vymožení byl vydán exekuční příkaz, avšak bezvýsledně. Ze shora uvedených důvodů dlužnice navrhovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dále navrhovala změnu místní příslušnosti insolvenčního soudu, protože -2-KSLB 76 INS 22970/2011 měla za to, že další projednání věci Krajským soudem v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci bude ovlivněno podaným odvoláním.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ), podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Vzhledem k tomu, že insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s řádným výkonem funkce též za období od rozhodnutí o úpadku do posledního dne měsíce předcházejícího měsíci, v němž nastaly účinky schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, přičemž tyto nároky nejsou jakkoliv kryty paušálními platbami podle splátkového kalendáře (podle § 3 písm. b) vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, činí odměna insolvenčního správce při oddlužení plněním splátkového kalendáře 750,-Kč za každý započatý kalendářní měsíc trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře a podle § 7 odst. 4 téže vyhlášky mu náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti náhrada hotových výdajů ve výši 150,-Kč za každý započatý kalendářní měsíc trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře), je odvolací soud přesvědčen o tom, že určitá minimální záloha na náklady insolvenčního řízení je zásadně vždy zapotřebí.

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle § 395 odst. 2 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže a) jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b) dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. -3-KSLB 76 INS 22970/2011 Podle § 395 odst. 3 IZ na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§ 279 odst. 2 o.s.ř.). Z citované právní úpravy vyplývá, že zásadním předpokladem pro povolení oddlužení (vedle dalších předpokladů) je schopnost dlužníka za zákonných podmínek splatit svým nezajištěným věřitelům nejméně 30 % jejich pohledávek za dobu 5 let.

Z obsahu insolvenčního návrhu dlužnice plyne, že má závazky vůči 3 věřitelům (Česká spořitelna, a.s., GE Money Bank, a.s., Home Credit, a.s.) v celkové výši 833.207,-Kč, průměrný měsíční příjem dlužnice činí podle insolvenčního návrhu asi 18.000,-Kč měsíčně (průměrný čistý měsíční příjem dlužnice dle předchozího insolvenčního návrhu činí 17.500,-Kč), dlužnice je zaměstnána u zaměstnavatele Behr Czech, s.r.o. Za dobu pěti let trvání oddlužení bude při současné příjmové situaci dlužnice schopna nezajištěným věřitelům uhradit 63 % hodnoty jejich pohledávek.

Pokud jde o posouzení podmínek umožňujících povolení oddlužení, je třeba zohlednit nejen skutečnost, z jakého důvodu dlužnice přistoupila k prodeji bytu a vozu, ale i to, zda sama tato skutečnost nutně vždy bez dalšího musí vést k tomu, že oddlužení povoleno nebude. Pokud by se princip, že důsledkem prodeje majetku dlužníka za účelem úhrady alespoň části jeho závazků (byť závazků-mimo jiné-jeho rodinným příslušníkům, kteří však dlužníku v době složité finanční situace třeba poskytli další finanční prostředky), stal bez ohledu na další okolnosti konkrétního případu vždy obecným vodítkem soudů při úvaze o povolení oddlužení, byla by řadě dlužníků upřena možnost domoci se oddlužení již v samém počátku insolvenčního řízení, a to i za situace, kdy by očekávané příjmy dlužníka mohly zajistit uspokojení věřitele ve výrazně vyšší než minimální hranici 30% hodnoty pohledávky (což dopadá právě na posuzovaný případ).

Odvolací soud z obsahu protokolu z jednání před soudem I. stupně ze dne 1.3.2012 a z podání dlužnice ze dne 13.3.2012 zjistil, že dlužnice soudu podrobně vysvětlila důvody, které ji vedly k prodeji bytu za 600.000,-Kč (úhrada hypotečního úvěru od České spořitelny, a.s.) včetně toho, proč byt prodala za 600.000,-Kč (nízká poptávka a pokles cen nemovitostí v regionu), prodej vozu se uskutečnil z důvodu doplacení úvěru (ve zbývající výši 135.131,-Kč) na jeho pořízení.

Ve světle shora uvedených skutečností se proto názor, že dlužnice není způsobilá podstoupit proces oddlužení, může jevit předčasným.

S přihlédnutím k absenci významnějšího zpeněžitelného majetku dlužnice (pohledávka dlužnice za Jakubem Černým ve výši 911.513,-Kč přiznaná rozsudkem Okresního soudu -4-KSLB 76 INS 22970/2011 Plzeň-město sp.zn. 11 C 340/2008 je dle sdělení dlužnice nevymožitelná), k počtu věřitelů a souhrnné výši jejích závazků je odvolací soud toho názoru, že soud prvního stupně nepochybil, když jí povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení uložil. Na rozdíl od soudu prvního stupně je odvolací soud toho názoru, že pro prvotní fázi insolvenčního řízení bude postačovat záloha ve výši 15.000,-Kč a další náklady řízení budou hrazeny v závislosti na způsobu řešení úpadku, v případě povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře v rámci jednotlivých měsíčních splátek nebo v případě konkursu zpeněžením majetkové podstaty.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil, jak je ve výroku uvedeno, a současně prodloužil lhůtu k uhrazení zálohy.

Pokud jde o námitku dlužnice směřující ke zpochybnění nepodjatosti soudu I. stupně, je třeba uvést, že podle § 14 o.s.ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odst. 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak, totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odst. 2). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odst. 3). Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odst. 4).

V citovaném ustanovení jsou formulovány předpoklady pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí ve věci jednak pozitivně (odst. 1 až 3), jednak negativně, když je stanoven důvod, pro který nelze námitce podjatosti vyhovět (odst. 4). Důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce nemůže být jeho postup v řízení a jeho rozhodování v jiných věcech, neboť pouze tak se projevuje výkon samotného soudnictví, resp. soudní moc státu ovládaná principem soudní nezávislosti, což však neznamená, že by účastníci řízení byli vystaveni libovůli soudce, neboť jeho procesní postup a rozhodování musí mít základ v zákonné úpravě, jež je pro něj závazná, a podléhají přezkumu jiným soudcem za zákonem stanovených podmínek v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků.

Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Je tomu tak proto, že je třeba chránit ústavní imperativ, dle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), který je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc.

V projednávané věci dlužnice sice zmínila podjatost projednávajícího soudce, přičemž však tuto nejenomže nezdůvodňovala skutečnostmi uvedenými v prvém odstavci § 14 o.s.ř., ale především z jejího podání neplyne, kdo konkrétně by v řízení měl být podjatým. Dlužnice totiž svou výhradu argumentačně postavila toliko na nedoloženém tvrzení o zaujatosti předsedkyně senátu, jejíž jméno však neuvedla, takže se lze toliko domnívat, že snad měla na mysli soudkyni Mgr. Vandu Rozsypalovou, která vedla jednání dne 1.3.2012. Bez potřebné -5-KSLB 76 INS 22970/2011 specifikace, ke které insolvenční soud dlužnici vyzve, nelze o vznesené námitce pro její nekonkrétnost rozhodnout.

Odvolací soud za toho stavu věci, jenž je popsán v předchozím odstavci, tedy neshledal podmínky ani pro rozhodování o tom, zda je někdo vyloučen z projednávání a rozhodování věci, ani pro přikázání věci jinému soudu, neboť delegace nutná dle § 12 odst. 1 o.s.ř. přichází v úvahu jen tam, kde jsou všichni soudci daného soudu vyloučeni.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 21. května 2012

JUDr. František K u č e r a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Vladimíra Chalupová