1 VSPH 524/2012-A-162
KSCB 27 INS 232/2012 1 VSPH 524/2012-A-162

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka SENIOR RESORT, a.s., IČO 27795403, sídlem Tábor, Herlošova 2925, zast. JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Praha 1, Panská 6, o odvolání IKT INSOLVENCE, v.o.s., IČO 29113091, sídlem Plzeň, Palackého 389/7, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. března 2012, č.j. KSCB 27 INS 232/2012-A-30,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. března 2012, č.j. KSCB 27 INS 232/2012-A-30, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích odvolal IKT INSOLVENCE, v.o.s. (dále jen odvolatel) z funkce předběžného insolvenčního správce dlužníka SENIOR RESORT, a.s. (dále též dlužník) a novým předběžným správcem ustanovil Ing. Václava Hadrabu.

V odůvodnění napadeného usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 1.2.2012 (A-12) ustanovil předběžným insolvenčním správcem odvolatele, že podáním ze dne 3.2.2012 uplatnil dlužník námitku podjatosti odvolatele, kterou soud I. stupně shledal důvodnou. Její podstatou bylo to, že odvolatel vykonává funkci insolvenčního správce ve věci dlužníka L. a S. Tábor, s.r.o., který je vlastníkem Domu pro seniory známého jako Senior dům , jenž byl pronajímán právě dlužníkovi na základě nájemní smlouvy, jež byla v prosinci 2011 vypovězena. Soud I. stupně přitakal argumentaci dlužníka, že zájmy obou dlužníků (L. a S. Tábor, s.r.o. a SENIOR RESORT, a.s.) jsou protichůdné a že výpověď nájemní smlouvy Senior domu je pro další ekonomickou existenci dlužníka zcela zásadní a záleží na tom, jak se k této situaci dlužník postaví. Konstatoval, že odvolatel řádně vykonává funkci insolvenčního správce ve věci dlužníka L. a S. Tábor, s.r.o. a že dlužník SENIOR RESORT, a.s. podal proti výpovědi nájemní smlouvy žalobu. Předpokládal, že se o setrvání odvolatele ve funkci předběžného správce rozhodne na jednání konaném dne 1.3.2012; to však muselo být odročeno z důvodů na straně dlužníka. Vyjádřil názor, že na oba dlužníky nelze nahlížet jako na podnikatelské seskupení ve smyslu § 66a obch. zák. a § 25 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ), neboť jejich propojení není tak těsné za situace, kdy dlužník obdržel výpověď z nájemní smlouvy. Dle soudu I. stupně nelze situaci řešit ustanovením odděleného správce, neboť v případě zjištění úpadku dlužníka by musel ustanovit insolvenčním správcem jinou osobu, a nikoliv odvolatele. Proto odvolatele odvolal z funkce předběžného insolvenčního správce. Okolnosti, že dlužník podal u ČAK podnět k zahájení kárného řízení na společníka odvolatele nebo že se proslýchá, že Senior dům bude prodán předem určenému zájemci, neshledal soud I. stupně pro posouzení věci rozhodnými. Proti tomuto usnesení se odvolatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. Především tvrdil, že oba dlužníci spolu tvoří koncern, který podléhá řízení jediné osoby, a to Stanislava Snášela, jenž je jediným společníkem a jednatelem L. a S. Tábor, s.r.o. Uvedl, že Stanislav Snášel se účastní všech jednání dlužníka jako jeho statutární orgán a je zřejmě též jeho akcionářem a vlastníkem a že předseda představenstva ho označil za osobu, jež vše připraví a on to jen podepíše. Z toho dovozoval, že oba dlužníci tvoří koncern a že byl správně ustanoven předběžným správcem. K výpovědi nájemní smlouvy uvedl, že ji dlužníkovi zaslal dříve, než byl u něho ustanoven předběžným správcem, a že jejím podáním jen plnil svoji povinnost jako správce dlužníka L. a S. Tábor, s.r.o. Měl za to, že mezi dlužníky nemůže docházet ke střetu zájmů, neboť dlužník plně nakládá se svým majetkem a nebude ho omezovat v obraně proti výpovědi, a pokud bude zjištěn jeho úpadek, lze situaci řešit ustanovením odděleného správce. Vysvětloval, že ustanovení stejného správce pro oba dlužníky je vhodné, neboť účetnictví, listiny a potřebná vysvětlení se budou poskytovat jen jednomu subjektu. Uvedl, že výpovědí nájemní smlouvy pozbyl dlužník možnost podnikání a jeho úpadek je tak dnes téměř jistý, že nájemní smlouva byla pro pronajímatele L. a S. Tábor, s.r.o. nevýhodná a že ji musel vypovědět, aby Senior dům mohl prodat s co nejvyšším výnosem. Vyjádřil názor, že jeho odvoláním z funkce předběžného insolvenčního správce byla narušena kontinuita zjišťování majetkové podstaty a neobvyklých účetních pohybů, neboť dlužník tím byl ujištěn ve svých tvrzeních o jeho podjatosti a začal požadovat zpět majetek, jenž zajistil.

Dlužník ve vyjádření k odvolání požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil, neboť ho považoval za věcně správné.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, přičemž v podrobnostech odkazuje na přesvědčivé odůvodnění napadeného usnesení, s nímž se zcela ztotožňuje, s tím, že ani ve stadiu odvolacího řízení nevyšlo najevo nic, co by bylo s to vyvolat potřebu jeho zrušení, či změny.

Podle § 24 odstavce prvého IZ je insolvenční správce z insolvenčního řízení vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; to neplatí v případě uvedeném v § 34 IZ. Jakmile se ustanovený insolvenční správce dozví, že jsou zde důvody pro jeho vyloučení, je povinen oznámit to neprodleně insolvenčnímu soudu.

Podle § 31 odst. 1 IZ z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského orgánu anebo i bez tohoto návrhu odvolat insolvenčního správce z funkce. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.

Vycházeje ze zjištění soudu I. stupně, jež zůstala i za odvolacího řízení nezměněna, je též odvolací soud toho názoru, že ekonomické zájmy obou dlužníků (L. a S. Tábor, s.r.o. jako pronajímatele Senior domu a SENIOR RESORT, a.s. jako jeho bývalého nájemce) jsou natolik odlišné, že zásadně vylučují to, aby současně u obou dlužníků mohl odvolatel vykonávat funkci insolvenčního správce. Jinými slovy řečeno, výpověď nájemní smlouvy na provozování Senior domu -právě proto, že ji odvolatel učinil v zájmu dlužníka L. a S. Tábor, s.r.o. (tj. v zájmu jeho majetkové podstaty a v zájmu insolvenčních věřitelů tohoto dlužníka, byť tím plnil svoji povinnost řádně vykonávat funkci insolvenčního správce), a tedy k újmě dlužníka SENIOR RESORT, a.s. (tj. ke škodě jeho majetkové podstaty a ke škodě insolvenčních věřitelů tohoto dlužníka, neboť tito věřitelé nejsou věřiteli dlužníka L. a S. Tábor, s.r.o.)-je též dle odvolacího soudu takovou okolností, pro kterou je tu důvod pochybovat o nepodjatosti odvolatele v insolvenční věci dlužníka SENIOR RESORT, a.s. Odvolací soud sdílí názor soudu I. stupně, že tyto okolnosti jsou do té míry zásadní (vzhledem k ekonomickým dopadům do majetkové sféry dlužníka), že věc nelze řešit ustanovením odděleného správce. Odvolací soud dovozuje, že uvedené okolnosti jsou rovněž natolik intenzivní, že by bránily ustanovení odvolatele insolvenčním správcem i v případě, že by bylo v řízení osvědčeno, že oba dlužníci tvoří koncern (§ 25 odst. 2 věta třetí IZ), když odvolatelem předložené zápisy z jednání ze dne 9.2.2012 a 24.2.2012 a oznámení o svolání valné hromady (ani výpisy z obchodního rejstříku obou dlužníků), tento závěr o faktické existenci koncernu dostatečně nepodporují.

Za popsaného stavu proto není významné tvrzení odvolatele, že by ustanovení stejného správce pro oba dlužníky bylo vhodné, neboť účetnictví, listiny a potřebná vysvětlení by se poskytovaly jen jednomu subjektu nebo že odvoláním odvolatele z funkce předběžného insolvenčního správce bude narušena kontinuita zjišťování majetkové podstaty a neobvyklých účetních pohybů u dlužníka, když z dosavadního průběhu insolvenčního řízení vyplývá opak (viz zpráva nově ustanoveného předběžného správce Ing. Václava Hadraby založená na A-153, z níž plyne, že změna v osobě předběžného správce nemá na průběh řízení negativní dopad).

Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné. Proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 10. května 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva