1 VSPH 516/2011-A-14
KSPL 20 INS 5342/2011 1 VSPH 516/2011-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenčním řízení dlužníka Vodní stavby Rokycany, s.r.o., IČ 27971121, sídlem Rokycany, Nové Město, Bezručova 1159, zast. Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, sídlem Plzeň, Denisovo nábř. 6, zahájeném na návrh MELIORACE, a.s., IČ 26238888, sídlem Žarošice 208, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2011, č.j. KSPL 20 INS 5342/2011-A-5,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2011, č.j. KSPL 20 INS 5342/2011-A-5, se p o t v r z u j e . II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 9.600,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Marka Dejmka.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Plzni odmítl insolvenční návrh věřitele MELIORACE, a.s. (dále jen navrhovatel) ve věci dlužníka Vodní stavby Rokycany, s.r.o. (dále jen dlužník).

V odůvodnění svého usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že dne 30.3.2011 obdržel insolvenční návrh, jímž se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka. Navrhovatel v něm tvrdil, že s dlužníkem jako objednatelem uzavřel smlouvu o dílo, na základě níž provádí jako zhotovitel dílo, jehož cenu má dlužník hradit postupně měsíčně na základě navrhovatelem vystavených faktur. Protože navrhovateli dosud nebyly uhrazeny faktury za měsíce září a říjen 2010 znějící na částky 3.522.562,80 Kč a 1.727.017,20 Kč, měl zato, že není jediným věřitelem dlužníka a že dlužník dluží též jiným subjektům, zejména místně příslušnému finančnímu úřadu a okresní správě sociálního zabezpečení. Z toho usuzoval na úpadek dlužníka ve formě předlužení, jinak si navrhovatel nebyl schopen vysvětlit, proč mu dlužník nehradí jeho pohledávky. Soud I. stupně konstatoval, že z insolvenčního návrhu vyplývá toliko skutečnost, že navrhovatel má za dlužníkem pohledávky z titulu prací provedených na základě smlouvy o dílo, avšak v návrhu není uvedeno nic o jejich splatnosti, když takové konkrétní údaje lze zjistit až z připojených faktur. Veškerá ostatní tvrzení navrhovatele zůstala v rovině přesvědčení nebo domněnek, neboť z návrhu nevyplývají žádné skutečnosti o dalších věřitelích dlužníka, když paušální tvrzení o tom, že dlužník dluží i jiným subjektům, nelze pro svoji nekonkrétnost akceptovat. Protože v insolvenčním návrhu nebyly uvedeny rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, postupoval soud I. stupně podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a insolvenční návrh odmítl.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, neboť měl zato, že v návrhu uvedl rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka. Připomněl, že splatnost jeho pohledávky byla uvedena v přihlášce a že nelze očekávat, že by věřitel byl schopen opatřit si informace o tom, že dlužník dluží třetímu subjektu, např. státnímu orgánu nebo subjektu z oblasti soukromého práva. Dle navrhovatele bylo na soudu I. stupně, aby si existenci jiných věřitelů ověřil dotazem a dlužníkovi uložil povinnost předložit seznamy závazků, event. předložit prohlášení, že žádné závazky nemá. Doplnil, že po vydání napadeného usnesení zjistil existenci věřitele Jiřího Vodičky, jenž má za dlužníkem pohledávku ve výši 117.024,-Kč splatnou ode dne 6.11.2010.

Dlužník ve vyjádření k odvolání uvedl, že napadené usnesení považuje za věcně správné, neboť nemá žádné závazky vůči navrhovateli, Jiřímu Vodičkovi, finančnímu úřadu nebo OSSZ, a že insolvenční návrh považuje za šikanózní a za vendetu za to, že odstoupil od smlouvy o dílo uzavřené s navrhovatelem, když vůči němu uplatňuje nároky z odpovědnosti za vady ve výši cca 13 miliónů Kč.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). Požadavek mnohosti věřitelů ( více věřitelů ) klade insolvenční zákon (v § 3 odst. 3) také pro úpadek ve formě dlužníkova předlužení. Ustanovení § 128 odst. 1 IZ pak určuje, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

K náležitostem insolvenčního návrhu vůbec a jmenovitě k vylíčení skutečností, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009 (usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A). V něm Nejvyšší soud zejména zdůraznil-co do srovnání úpravy v insolvenčním zákonu s úpravou v zákonu o konkursu a vyrovnání-že požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ).

Od právního stavu, z nějž vyšlo stanovisko R 75/2003 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.4.2003, sp. zn. 29 Odo 327/2002), se posouzení náležitostí insolvenčního návrhu podle insolvenčního zákona liší jen potud, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci § 43 o.s.ř.; insolvenční návrh, pro jehož nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení, se odmítá bez dalšího. Jinak jsou citované judikatorní závěry i nadále použitelné.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe (srov. opět závěry cit. R 91/2009) důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ). Budiž v této souvislosti zdůrazněno, že v situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem-z hlediska jeho břemene tvrzení a břemene důkazního-kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011).

Navrhovatel v dané věci v bodě 2.1 návrhu sice popsal vznik své pohledávky a její výši, o její splatnosti však ničeho neuvedl. V bodě 2.2 návrhu navrhovatel neurčitě uvedl, že dalšími věřiteli dlužníka jsou různé subjekty, zejména místně příslušný finanční úřad a okresní správa sociálního zabezpečení a požadoval, aby u nich soud provedl příslušné dotazy a aby vyzval věřitele k přihlášení svých pohledávek; z uvedených tvrzení nelze zjistit nic o konkrétních věřitelích dlužníka ani o jejich splatných pohledávkách za dlužníkem. V bodě 2.3 návrhu pak navrhovatel toliko vyjádřil přesvědčení, že v řízení budou prokázána jeho tvrzení o úpadku dlužníka-jež v něm zcela absentují-a požadoval, aby soud uložil dlužníkovi předložit seznam svého majetku a závazků; takovým způsobem však navrhovatel nemůže dostát své procesní povinnosti uvést rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka.

K argumentaci navrhovatele, že povinností navrhujícího věřitele není zjišťovat konkrétní údaje o pohledávkách dalších věřitelů dlužníka, považoval odvolací soud za nutné pro úplnost poznamenat, že jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a individuálního výkonu rozhodnutí. Totéž platí i pro případ, kdy si věřitel svojí splatnou pohledávku za dlužníkem, z níž by měla jako vyplývat jeho legitimace k podání insolvenčního návrhu, není jist, a kdy není schopen svoji pohledávku bezpochybně listinami osvědčit, nebo dokonce ani není s to ji řádně skutkově vymezit. Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Jeho účelem není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a) IZ). Z uvedeného je zřejmé, že důvody pro odmítnutí insolvenčního návrhu byly dány, a to proto, že insolvenční návrh vykazuje obsahové nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat a které dle § 128 odst. 1 IZ musejí vést bez dalšího k jeho odmítnutí. Vady insolvenčního návrhu mohl navrhovatel odstranit, jen dokud soud I. stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ. Proto i když navrhovatel učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu (míněno je tím uvedení Jiřího Vodičky jako dalšího věřitele dlužníka), nemá to z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Na základě těchto zjištění a veden právními závěry vyjádřenými shora dospěl též odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k témuž závěru, totiž že v insolvenčním návrhu nejsou obsažena a osvědčena tvrzení způsobilá naplnit znak úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 IZ, ani některou z domněnek existence úpadku podle druhého odstavce téhož ustanovení.

Insolvenční návrh věřitele tedy neobsahuje potřebná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek; pro tyto nedostatky nelze v řízení pokračovat, a proto soud I. stupně správně insolvenční návrh odmítl podle § 128 odst. 1 IZ, aniž nařizoval jednání (k nařízení jednání k projednání insolvenčního návrhu je soud oprávněn přistoupit jedině za předpokladu, že řízení je zahájeno řádným insolvenčním návrhem). Věcně správné rozhodnutí odvolací soud potvrdil podle § 219 o.s.ř.

Jelikož insolvenční návrh byl odmítnut, má dlužník dle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to odměny ve výši 9.000,-Kč dle § 8 vyhl.č. 484/2000 Sb. a 2 úkonů právní služby po 300,-Kč dle § 11 a § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., tedy celkem 9.600,-Kč. Proto o nich odvolací soud rozhodl za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

V Praze dne 10. května 2011

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová