1 VSPH 513/2016-B-43
KSPA 44 INS 34927/2014 1 VSPH 513/2016-B-43

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužnice: Vladimíra anonymizovano , anonymizovano , IČO 65683196, bytem Česká Třebová, Jiráskova 1021, zastoupené advokátem JUDr. Leošem Strouhalem, se sídlem Chrudim, Tovární 1130, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. KSPA 44 INS 34927/2014-B-25 ze dne 8. ledna 2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. KSPA 44 INS 34927/2014-B-25 ze dne 8. ledna 2016 se v bodech I. a II. výroku p o t v r z u j e. Odvolání proti bodům III. až VI. výroku usnesení se o d m í t á.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením z 8. 1. 2016 v bodu I. výroku zrušil schválené oddlužení dlužnice Vladimíry anonymizovano . V bodu II. výroku soud dále prohlásil konkurs na majetek dlužnice, v bodu III. výroku rozhodl, že účinky prohlášení konkursu nastávají jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku. V bodu IV. výroku soud rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný. V bodu V. výroku soud vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužnici, aby plnění neposkytovaly dlužnici ale insolvenčnímu správci. V bodu VI. výroku soud uložil insolvenčnímu správci nejpozději do 30. 1. 2016 předložit zprávu o hospodářské situaci dlužnice.

V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že dne 23. 12. 2014 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na povolení oddlužení. Usnesením z 15. 1. 2015 (č. d. A-6) byl zjištěn úpadek dlužnice, bylo povoleno oddlužení a insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Michal Zámečník. Usnesením ze 7. 5. 2015 (č. d. B-10) bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Dlužnice v insolvenčním návrhu uvedla, že má celkem 11 věřitelů, z toho isir.justi ce.cz

9 zajištěných, celková suma jejich nezajištěných závazků měla dosahovat 139.940 Kč, a zajištěných závazků 1.989.986,05 Kč. Do insolvenčního řízení se následně přihlásilo 27 věřitelů, z toho 5 zajištěných, přičemž celková suma závazků dlužnice dosáhla částky 2.635.361,82 Kč.

Dne 22. 5. 2015 bylo soudu doručeno podání Miloše Šibora, označené jako podnět ke zrušení schváleného oddlužení a rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Oznamovatel uvedl, že je věřitelem dlužnice z důvodu smlouvy o půjčce, přičemž jeho pohledávka vůči dlužnici činí 250.000 Kč. Tento dluh měl vzniknout v roce 2010, kdy dlužnici vznikla ztráta vycházející z její podnikatelské činnosti na trhu prodeje realit. Dlužnice měla oznamovateli přislíbit, že dluh urovná nejpozději do tří měsíců od předání hotovosti, nebo jakmile dojde k prodeji nemovité věci ze strany dlužnice. Dlužnice závazek nesplnila a 8. 1. 2015 podepsala dokument nazvaný smlouva o půjčce , ve kterém mj. závazek vůči oznamovateli uznala. Dlužnice ale měla před oznamovatelem zatajit skutečnost, že v její věci probíhá od prosince 2014 insolvenční řízení. Dlužnice rovněž záměrně neměla uvést oznamovatele v seznamu svých závazků, aby vyhověla ekonomickým podmínkám pro povolení a schválení oddlužení. Dle názoru oznamovatele lze spatřovat v jednání dlužnice nepoctivý záměr, neboť se chtěla vyvázat ze závazku vůči oznamovateli cestou osvobození od placení pohledávek a schválené oddlužení dlužnice by tak mělo být zrušeno.

Dlužnice potvrdila uzavření smlouvy o půjčce, ale zpochybnila výši půjčky, mělo se jednat jen o 150.000 Kč. Tento závazek opomněla z důvodu finančních problémů a psychického tlaku ze strany ostatních věřitelů, nejednalo se o záměr. Smlouva o půjčce, která byla podepsána pod nátlakem, neobsahuje platné uznání závazku (chybí právní důvod vzniku závazku), závazek, splatný v roce 2011, je již promlčen.

Oznamovatel uvedl, že komunikace s dlužnicí se vždy vedla v přátelském duchu, což dokládá kopiemi e-mailové komunikace. Dlužnice podepsala uznání dluhu v době, kdy věděla, že jej nebude moci splnit.

Soud učinil závěr, že mezi dlužnicí a oznamovatelem byla uzavřena smlouva o půjčce; není významná okolnost, že je spornou výše půjčky. S ohledem na § 2053 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., dále jen o. z.) dlužnice uznala svůj závazek do důvodu i výše. Uznání není neurčité, důvod vzniku pohledávky je obsažen v názvu listiny, tedy smlouvy o půjčce. Je zřejmé, že úmyslem dlužnice bylo uznání jejího závazku. Kromě toho by oznamovatelem byl tento význam projevu vůle dlužnice přikládán (§ 556 odst. 1 o. z.). Dne 8. 1. 2015 dlužnice svůj závazek uznala, tudíž tím došlo i k prodloužení promlčecí lhůty. Je nutno vzít v úvahu i to, že dlužnice je podnikatelka, a jako taková je zběhlá v závazkových vztazích a její jednání musí snést přísnější měřítka profesionality. I s ohledem na elektronickou komunikaci soud neuvěřil tvrzení dlužnice, že byla přinucena k právnímu jednání. Z téže elektronické komunikace nelze uvěřit ani tvrzení dlužnice, že na svůj závazek zapomněla.

Byť dlužnice svůj závazek pokládá za sporný, měla dle § 104 odst. 3 insolvenčního zákona povinnost uvést tento závazek v seznamu závazků, které popírá. V tomto směru soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu

č. j. MSPH 93 INS 1923/2008, 29 NSČR 45/2010-B-174 z 30. 4. 2013, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že ...vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Dlužník je ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 písm. b), odst. 3 insolvenčního zákona povinen uvést v seznamu závazků i pohledávku, jejíž pravost (důvodnost) zpochybňuje. Z toho, že dlužník v seznamu závazků zamlčel své zahraniční věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil majetek tvořený podíly v zahraničních společnostech, lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka při oddlužení.

Soud shledal prokázaným, že závazek mezi dlužnicí a oznamovatelem vznikl, platně trval, dlužnice o něm v době sepisování insolvenčního návrhu věděla a přesto jej v seznamu svých závazků neuvedla. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu soud dovodil nepoctivý záměr dlužnice a dle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona zrušil schválené oddlužení a na její majetek prohlásil konkurs. Podle § 314 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona soud rozhodl, že se jedná o nepatrný konkurs (výrok IV.). Insolvenční správce byl v souladu s ustanovením § 281 insolvenčního zákona vyzván k předložení zprávy o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu (výrok VI.).

Dlužnice napadla usnesení včas podaným odvoláním, ve kterém navrhla usnesení zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnila tím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. NSČR 45/2010 z 30. 4. 2013 se na danou věc nevztahuje, neboť v něm Nejvyšší soud řešil situaci, ve které dlužník neuvedl v seznamu závazků své věřitele a dále v seznamu majetku neuvedl svůj veškerý majetek.

Prohlášením konkursu byli znevýhodněni nezajištění věřitelé vzhledem k zanedbatelnému majetku dlužnice. Kromě toho tímto prohlášením pozbyla dlužnice oprávnění k podnikatelské činnosti (zprostředkovávání spotřebitelských úvěrů), neboť nesplňuje podmínky stanovené Českou národní bankou. V případě pokračování oddlužení plněním splátkového kalendáře by se nezajištěným věřitelům dostalo vyššího plnění. Jak plyne ze zprávy insolvenčního správce, dlužnice řádně hradila splátky ve splátkovém kalendáři ve výši 5.700 Kč měsíčně, uspokojení přihlášených pohledávek by dosáhlo 33,55 %.

Insolvenční správce Ing. Michal Zámečník ve zprávě z 22. 8. 2016 uvedl, že po dobu trvání oddlužení splátkovým kalendářem bylo věřitelům od června 2015 do 31. 12. 2015 vyplaceno 33.366 Kč, což by odpovídalo uspokojení věřitelů v rozsahu 33,55 %. Po prohlášení konkursu bylo na účet majetkové podstaty zaplaceno celkem 60.000 Kč, což je nájemné za nemovitost ve výši 10.000 Kč. V případě pokračování oddlužení a zasílání měsíční splátky 5.700 Kč s připočtením částky 60.000 Kč by předpokládaná míra uspokojení nezajištěných věřitelů činila 39,62 %.

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadené usnesení a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Podle § 418 odst. 1 insolvenčního zákona Insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže a) dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nebo b) se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, nebo c) v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, anebo d) to navrhne dlužník.

Podle odst. 3 uvedeného ustanovení Insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem také tehdy, vyjdou-li po schválení oddlužení najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr. Podle odst. 4 Rozhodnutí podle odstavce 1 a 3 může insolvenční soud vydat, jen dokud nevezme na vědomí splnění oddlužení. Učiní tak po jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl. Rozhodnutí podle odstavce 1 písm. a) až c) může insolvenční soud vydat i bez návrhu.

Odvolací soud uvádí, že dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, tedy dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení (srov. § 5 písm. a/ insolvenčního zákona). Pokud dlužník takový úmysl nesleduje, nelze oddlužení povolit ani schválit. Jinými slovy řečeno, i kdyby dlužník jinak splňoval minimální kvantitativní kritéria oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), nemá na oddlužení automaticky nárok, lze-li s přihlédnutím ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím dlužník sleduje nepoctivý záměr. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSCR 47/2013 ze dne 17. 6. 2015, ve kterém Nejvyšší soud vyjádřil mj. závěr, že Neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona). Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dlužnice, která je podnikatelem, vědomě neuvedla existenci svého závazku vůči oznamovateli, a že uznání dluhu dlužnice obsažené v listině Smlouva o půjčce a podepsané dlužnicí a oznamovatelem dne 8. 1. 2015, je dostatečně určité a odpovídající kritériím § 2053 o. z. Uvedené jednání svědčí o tom, že dlužnice svým návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře sledovala nepoctivý záměr. Minimálně nedbalý přístup dlužnice (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona) lze spatřovat i v tom, že dlužnice uvedla ve svém insolvenčním návrhu 11 věřitelů, avšak do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem 27 věřitelů, jejichž pohledávky jsou v insolvenčním řízení uspokojovány. Z důvodů uvedených soudem prvního stupně byly splněny podmínky dle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona pro zrušení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužnice. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil body I. a II výroku usnesení jako věcně správné.

Odvolání proti bodům III. až VI. výroku usnesení byla odmítnuta dle § 218 písm. c) o. s. ř., protože směřovala proti rozhodnutí, vůči kterým není odvolání přípustné. V bodu III. výroku soud pouze seznámil účastníky s účinky prohlášení konkursu (tato informace mohla být obsažena i jen v odůvodnění usnesení a jedná se o doslovný text ustanovení § 245 odst. 1 insolvenčního zákona). Kromě toho v bodu III. výroku nebylo rozhodnuto o právech či povinnostech dlužnice, což se týká i bodů V. a VI. výroku. Podle § 201 o. s. ř. může účastník napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Ve smyslu tohoto ustanovení je odvoláním pouze takové podání účastníka, které směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o jeho právech a povinnostech. V případě bodu IV. výroku je přípustnost odvolání vyloučena ustanovením § 314 odst. 4 insolvenčního zákona. Odvolání proti bodu VI. je vyloučeno ustanovením § 91 insolvenčního zákona. V bodu V. výroku, který je závislý na bodu II. výroku, byli dlužníci dlužnice v souladu s § 246 odst. 1 insolvenčního zákona informováni, že s prohlášením konkursu jsou povinni své dluhy plnit insolvenčnímu správci, nikoliv dlužnici.

Poučení: Proti první větě výroku tohoto usnesení j e dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu. Proti druhé větě výroku usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 1. září 2016

JUDr. Ladislav D e r k a , v.r. předseda senátu

Za správnost: Jana Berná