1 VSPH 508/2012-A-12
MSPH 95 INS 8264/2012 1 VSPH 508/2012-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné ve věci dlužníka SuperDot, s.r.o., sídlem Praha 3-Žižkov, Husitská 232/59, IČO 29011914, zahájené na návrh Jarmily anonymizovano , anonymizovano , bytem Přerov, Na Hrázi 5, zast. JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem, sídlem Prostějov, T. G. Masaryka 18, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č.j. MSPH 95 INS 8264/2012-A-7,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č.j. MSPH 95 INS 8264/2012-A-7, se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze odmítl insolvenční návrh Jarmily anonymizovano (dále jen navrhovatelka) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se navrhovatelka jako bývalá zaměstnankyně dlužníka SuperDot, s.r.o. (dále jen dlužník) domáhala insolvenčním návrhem zjištění úpadku dlužníka. Soud I. stupně vyšel z toho, že navrhovatelka označila dalších 22 bývalých zaměstnanců dlužníka jako jeho věřitelů pouze jménem, příjmením a bydlištěm s tvrzením, že jim dlužník dluží mzdy za měsíc říjen 2011 splatné ke dni 30.11.2011 a odstupné. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka u žádného z označených věřitelů dlužníka dostatečně nespecifikovala důvod, výši a splatnost jejich pohledávek, dospěl soud I. stupně k závěru, že navrhovatelka dostatečně neidentifikovala pohledávky označených věřitelů a na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu by nebylo možné posoudit, zda má dlužník více peněžitých závazků po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a že tyto závazky není schopen plnit. Z toho dovodil, že insolvenční návrh postrádal vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužníka. Proto soud I. stupně postupoval podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a insolvenční návrh odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatelka včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, že zjistí úpadek dlužníka. Měla za to, že všech 22 věřitelů dostatečně identifikovala jménem, příjmením, datem narození a bydlištěm a že jednoznačně uvedla též právní důvod jejich pohledávek (neuhrazená mzda za měsíc říjen 2011 a dvouměsíční odstupné), jejichž splatnost je dána zákoníkem práce (tj. do 30.11.2011). Tvrdila, že i když neuvedla výši pohledávek, je zřejmé, že ze zákona je dána jejich minimální výše, tedy že každý z věřitelů má za dlužníkem pohledávku ve výši trojnásobku minimální mzdy, a že jejich konkrétní výše by byly zřejmé z podaných přihlášek. Vzhledem k četnosti věřitelů a povaze jejich pohledávek dovozovala, že dlužník je v úpadku.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v navrhovatelem zmiňovaném usnesení sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení sen.zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (publikovaným pod 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí), podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení sen.zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010 (publikovaném pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Z toho plyne, že osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v návrhu přesně označeny, jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány.

V dané věci navrhovatelka v insolvenčním návrhu řádně popsala vznik svých pohledávek za dlužníkem (nedoplatek mzdy za měsíc září 2011 ve výši 1.099,-Kč, neuhrazená mzda za měsíc říjen 2011 ve výši 12.998,-Kč a neuhrazené odstupné ve výši 26.513,-Kč) a uvedla též údaje o jejich splatnosti (1.11. a 1.12.2011), tedy že jde o pohledávky splatné již více než 3 měsíce (insolvenční návrh byl podán dne 5.4.2012). Úpadek dlužníka dovozovala ve formě insolvence, co do naplnění podmínek stanovených dle § 3 odst. 1 IZ se však navrhovatelka vedle zmíněného popisu svých vlastních pohledávek za dlužníkem omezila jen na označení 22 věřitelů (s uvedením jejich jména, příjmení, data narození a bydliště) s tvrzením, že jde o bývalé zaměstnance dlužníka, jimž dlužník neuhradil mzdu za měsíc říjen 2011 a dvouměsíční odstupné, vše splatné do 30.11.2011. Neuvedla však, v jaké konkrétní výši pohledávky označení věřitelé vůči dlužníku mají.

Na základě takovýchto tvrzení zjevně nelze přijmout závěr, že dlužník má vedle navrhovatele i další věřitele, vůči nimž má závazky, a to závazky splatné déle než 30 dnů, popř. že jde rovněž o závazky více než 3 měsíce po splatnosti. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují.

Nutno zdůraznit, že požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení nelze nikterak směšovat s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. Povinnost insolvenčního soudu stanovená v § 86 IZ je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné; výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy též ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 1 IZ neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a individuálního výkonu rozhodnutí. Totéž platí i pro případ, kdy si věřitel svojí splatnou pohledávku za dlužníkem, z níž by měla vyplývat jeho legitimace k podání insolvenčního návrhu, není jist, a kdy není schopen svoji pohledávku bezpochybně listinami osvědčit, nebo dokonce ani není s to ji řádně skutkově vymezit. Věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh na dlužníka, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace, nebo pokud k podání takového návrhu není vybaven nepochybnou věcnou legitimací.

Z uvedeného je zřejmé, že insolvenční návrh věřitele neobsahuje povinná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek, a protože pro takové nedostatky-jak plyne z výše citované judikatury-v řízení nelze pokračovat, postupoval soud I. stupně správně, když návrh dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu mohl navrhovatel odstranit, jen dokud soud I. stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ. Proto i kdyby navrhovatel učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu, nemělo by to z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu. Proto nelze přihlédnout k dedukcím navrhovatelky obsaženým až v odvolání, že výše pohledávek je dána výši minimální mzdy (opět bez jakéhokoliv vyčíslení). Dlužno dodat, že vyjma navrhovatelky nepodal do insolvenčního řízení přihlášku žádný dlužníkův věřitel. Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Insolvenční návrh byl odmítnut, dlužník má proto podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči navrhovatelce právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem v odvolacím řízení nevznikly. Proto o nich odvolací soud rozhodl za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

Poučení : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 23. dubna 2012

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Vladimíra Chalupová