1 VSPH 484/2011-A-11
KSUL 46 INS 5622/2011 1 VSPH 484/2011-A-11

Usnesení Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné ve věci navrhovatele-dlužníka: EURORING MANAGEMENT CONSULTING ČESKOSLOVENSKO, s.r.o. v likvidaci, identifikační číslo 43226400, se sídlem Hrnčířská 1305/2, Děčín I, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 5622/2011-A-6 ze dne 8. dubna 2011,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 5622/2011-A-6 ze dne 8. dubna 2011 se mění jen tak, že dlužník je povinen zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč do 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení na účet nebo v hotovosti do pokladny Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem nadepsaným usnesením uložil dlužníku povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 4.4.2011 mu byl doručen insolvenční návrh dlužníka, kterým se domáhal zjištění úpadku a prohlášení konkursu. Soud dospěl k názoru, že dlužník je v úpadku, ale nemá majetek, ze kterého by mohly být uhrazeny náklady insolvenčního řízení, přičemž jeho jediným majetkem je nedobytná promlčená pohledávka za zahraniční osobou. Nebyly splněny ani podmínky pro postup dle § 144 IZ. Z výše uvedených důvodů uložil soud dlužníku povinnost hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal, namítal, že soud si je vědom toho, že nemá žádný majetek, a přesto po něm požaduje uhrazení zálohy, dlužník podáním insolvenčního návrhu plní povinnost mu uloženou § 98 odst. 1 a 2 IZ, že likvidátorka dlužníka již v minulosti bezúspěšně žádala o zproštění funkce a že insolvenční zákon má úpadek dlužníka řešit a nikoli nutit likvidátorku, aby ze svých prostředků hradila náklady řízení. Dlužník se domníval, že pokud nemá majetek, není třeba pokračovat v insolvenčním řízení, ale lze návrh zamítnout a společnost dlužníka vymazat. Z výše uvedených důvodů dlužník navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, aby došlo k zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku a aby byla společnost vymazána z obchodního rejstříku.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům: -2-KSUL 46 INS 5622/2011

Podle § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost zaplatit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Z insolvenčního návrhu (A-1) a ze seznamu majetku dlužníka (A-2) odvolací soud zjistil, že z nich nevyplývá, že by dlužník disponoval peněžními prostředky ve výši předpokládaných nákladů insolvenčního řízení. Ba právě naopak, dosavadní výsledky insolvenčního řízení nasvědčují tomu, že dlužník, jehož splatné závazky vůči 2 věřitelům dosahují výše přes 200 tisíc Kč, nemá žádný majetek, pouze nedobytnou pohledávku za RATIONAL-Grosskűchentechnik GmbH.

Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže. V daném případě však nepřichází takové rozhodnutí v úvahu, neboť nebyly kumulativně splněny všechny podmínky § 144 odst. 1 IZ, tedy zejména nejde o obchodní společnost zrušenou rozhodnutím soudu, které by byl jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců. Kumulativní charakter podmínek § 144 odst. 1 IZ lze dovodit z gramatického výkladu tohoto ustanovení, protože v případě, že by zákonodárce zamýšlel dosáhnout zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku při splnění pouze některých podmínek § 144 odst. 1 IZ, užil by mezi písmeny a) až e) § 144 odst. 1 k tomu např. formulace spojkou nebo , která by naznačovala vylučovací charakter jednotlivých podmínek. Postup, kdy by obecně bylo možno dosáhnout zamítnutí návrhu byť jen za užití jedné z podmínek § 144 odst. 1 IZ, by však byl v příkrém rozporu se smyslem a účelem insolvenčního zákona, kterým je uspořádání majetkových vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli, a proto nelze takový výklad přijmout. -3-KSUL 46 INS 5622/2011

Z uvedeného plyne, že nejde-li u dlužníka-obchodní společnosti o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vlastní-li dlužník takový majetek a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka. Tyto závěry platí i pro případ, kdy se dlužník zahájivší insolvenční řízení již v procesu likvidace nachází; její dokončení a výmaz dlužníka z obchodního rejstříku realizací insolvenčního řízení nijak podmíněny nejsou.

Dlužno též dodat, že dlužník podnikatel je podle § 98 IZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti, do 20. července 2009 tak byl povinen učinit i v případě předlužení (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3). Z odvolání likvidátorky i přiložených listin se podává, že splatnost dlužníkova největšího závazků (závazek vůči správci daně) nastala již před podáním insolvenčního návrhu v roce 2005, druhým závazkem je závazek vůči likvidátorce, jež byl splatný k 30.4.2010. Z toho lze usuzovat, že povinnost podat insolvenční návrh nesplnil dlužník bezodkladně poté, co se stal jeho úpadek zjevným, a kdy ovšem ještě mohl disponovat finančními prostředky, jež by k zajištění úhrady nákladů insolvenčního řízení postačovaly. Pokud je použil k jinému účelu a v důsledku toho nyní není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, je nutno přičíst tuto okolnost jedině k jeho tíži.

V případě řešení úpadku konkursem náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, jež dosahuje dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč. Jelikož dosavadní výsledky řízení nenasvědčují tomu, že dlužník vlastní majetek, jehož zpeněžením by mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. a § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil jen tak, že prodloužil lhůtu k uhrazení zálohy.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 16. května 2011

JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Vladimíra Chalupová