1 VSPH 479/2012-A-15
KSUL 43 INS 59/2012 1 VSPH 479/2012-A-15

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka: ECOTHERM STAVBY, s.r.o. se sídlem v Ústí nad Labem, Hornická 2511/10a, IČO 28692926, o insolvenčním návrhu věřitele: Miroslav Veselý, místem podnikání Ústí nad Labem, Ořechová 2840/1, IČO 62754131, zast. Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem se sídlem Litoměřice, Mírové nám. 157/30, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 43 INS 59/2012-A-10 ze dne 15. března 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 43 INS 59/2012-A-10 ze dne 15. března 2012 se m ě n í jen tak, že se insolvenčnímu navrhovateli Miroslavu Veselému ukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem nadepsaným usnesením uložil insolvenčnímu navrhovateli-věřiteli povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci usnesení (bod I. výroku) a vyzval insolvenčního navrhovatele ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání (bod II. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména odkázal na § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ) a vyložil význam zálohy. Soud konstatoval, že usnesením ze dne 19.1.2012 (A-9) mimo jiné vyzval dlužníka, aby se vyjádřil k podanému insolvenčnímu návrhu a uložil mu povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, dlužník se k výzvě soudu nevyjádřil.

Protože dlužník nepředložil potřebné seznamy a existence majetku dlužníka nebyla prokázána, měl soud za to, že dlužník žádný hodnotný majetek nemá. Soud odkázal na vyhlášku č. 313/2007 Sb., podle které činí odměna insolvenčního správce v případě řešení úpadku konkursem minimálně 45.000,-Kč a uložil věřiteli-insolvenčnímu navrhovateli povinnost shora uvedenou zálohu uhradit.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal do bodu I. výroku a namítal, že soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř.). Tvrdil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku, dlužník má více věřitelů, jak plyne z podaných přihlášek, a je v úpadku. Navrhovatel se domníval, že uložení zálohy je v rozporu s dobrými mravy, když dlužník záměrně údaje o svém majetku nesdělil, že dlužník majetek má, protože tuto skutečnost potvrdil zástupce objednatele akce Panelový dům Nezvalova 181/22 a 20, Litoměřice, že se prostředky musí nacházet na účtech dlužníka a že dlužník pravděpodobně dostal prostředky až poté, co byl podán návrh na zahájení insolvenčního řízení. Navrhovatel nesouhlasil s postupem soudu, podle kterého by v důsledku nečinnosti dlužníka měl být navrhovatel jako věřitel dlužníka povinen zálohu uhradit. Údaj o minimální výši odměny insolvenčního správce ve výši 45.000,-Kč považoval navrhovatel za nepřiléhavý, protože soudy již několikrát rozhodl, že pokud správce nezpeněžuje, nemá nárok na odměnu ve výši 45.000,-Kč. Protože soud neznal majetkové poměry dlužníka, nemohl ani dospět k závěru, že dlužník nemá majetek dostačující ke krytí nákladů řízení. Proto navrhovatel navrhoval napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení, popřípadě, aby napadené usnesení zrušil soud prvního stupně, a navrhovateli uložil povinnost zaplatit zálohu s přihlédnutím k celému řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle § 108 odst. 1 věty in fine IZ uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

V daném případě odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že dlužník byl usnesením ze dne 19.1.2012 (A-9) vyzván, aby se ve lhůtě 5 dnů ode dne doručení tohoto usnesení vyjádřil k podanému insolvenčnímu návrhu, předložil soudu seznamy majetku, závazků, zaměstnanců, předložil účetní závěrku a vyjádřil se, zda souhlasí s rozhodnutím o insolvenčním návrhu bez jednání. Usnesení bylo dlužníku doručeno do datové schránky, zůstalo bez odezvy.

Odvolací soud z obsahu insolvenčního návrhu a jeho příloh zjistil, že navrhovatel tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 143.847,-Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o dílo, která byla splatná k 12.8.2011. Jako přílohu k insolvenčnímu návrhu přiložil smlouvu o dílo č. 019/2011, fakturu a přihlášku pohledávky. Věřitel neuvedl ničeho o majetkových poměrech dlužníka, toliko uvedl další věřitele dlužníka RYDVAL PLUS, s.r.o. a RYDVAL, a.s.

Protože prostředky nutné ke krytí počátečních nákladů insolvenčního řízení nelze v daném případě zajistit jinak, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když po věřiteli zaplacení zálohy požadoval. Odvolací soud má za to, že sice není povinností věřitele zjistit majetkové a finanční poměry dlužníka, avšak je třeba pamatovat na to, že pro hladký průběh insolvenčního řízení je třeba zajistit materiální předpoklady, a pokud dlužník nedisponuje potřebným majetkem, bude záloha na náklady řízení požadována po insolvenčním navrhovateli-věřiteli. Navrhovatel sice v insolvenčním návrhu tvrdil, že dlužník neměl vyplaceny všechny finanční prostředky, které měl dostat za základě provedení díla Panelový dům Nezvalova 181/22 a 20, Litoměřice ze strany investora-společenství vlastníků jednotek Nezvalova 182/22 a 20, Litoměřice, své tvrzení však nijak blíže nerozvedl ani důkazně nepodložil. Existence majetku či finančních prostředků dlužníka proto nebyla postavena najisto, a byť odvolací soud chápe subjektivní postoj navrhovatele k ukládané záloze, tento subjektivní názor nemůže ničeho změnit na potřebě hladký průběh insolvenčního řízení zajistit, k čemuž pouhé tvrzení o možné existenci finančních prostředků dlužníka nedostačuje.

Mezi náklady insolvenčního řízení náleží mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce; v případě konkursu (který s ohledem na absenci jiného návrhu na řešení úpadku dlužníka připadá v úvahu) činí odměna insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,-Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty.

Za předpokladu, že by byl zjištěn úpadek dlužníka a ten by nebylo možné řešit jiným způsobem, než konkursem, složená záloha umožní insolvenčnímu správci výkon jeho funkce bezprostředně poté, kdy bude do ní ustanoven. Prostředky, které získá později-např. zpeněžením majetkové podstaty-v počáteční fázi řízení k dispozici nemá a použít je nemůže.

Soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně určení její výše. Insolvenční návrh není standardním nástrojem k vymáhání pohledávek za dlužníkem (slouží ke zjištění úpadku dlužníka); věřitel proto není nucen-ochrana jeho práv to nevyžaduje-aby nad rámec svého práva vymáhat pohledávku suploval povinnosti dlužníka, který neřeší svůj úpadek sám. Jestliže věřitel podává insolvenční návrh, pak je srozuměn se všemi podmínkami insolvenčního řízení včetně případné povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze zaměňovat se soudním poplatkem již proto, že § 138 o.s.ř. o osvobození od povinnosti hradit soudní poplatek se vzhledem ke specialitě IZ (§ 7) neužije ani přiměřeně. Smyslem zálohy je vytvořit materiální předpoklady pro průběh insolvenčního řízení, v rámci kterého je třeba vždy hradit minimálně odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce. Naproti tomu smyslem soudních poplatků je zabezpečit z části úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví. Rozdíl mezi účelem zálohy a soudního poplatku tkví v tom, že záloha slouží primárně k úhradě nákladů na výkon činnosti insolvenčního správce, ale v případě procesního úspěchu v řízení může soud přiznat úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení, tedy i soudního poplatku. Jinak řečeno, u zálohy je předpoklad, že v průběhu řízení dojde k jejímu vyčerpání za účelem úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce bez dalšího, zatímco u soudních poplatků má procesně úspěšný účastník právo na jejich náhradu. Proto není možné, aby soud navrhovatele od povinnosti platit zálohu osvobodil.

Odvolací soud proto postupoval podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil jen tak, že prodloužil lhůtu ke splnění uložené povinnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 3. května 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva