1 VSPH 478/2015-A-13
KSPH 65 INS 2249/2015 1 VSPH 478/2015-A-13

U S N E S EN Í

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: Alena anonymizovano , anonymizovano , bytem 277 46 Neratovice, Korycany 20, zahájené návrhem věřitele: Tereza anonymizovano , anonymizovano , bytem 252 67 Tuchoměřice, Pánská 80, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 65 INS 2249/2015-A-6 ze dne 30. ledna 2015,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 65 INS 2249/2015-A-6 ze dne 30. ledna 2015 se m ě n í tak, že se insolvenční návrh věřitele Terezy anonymizovano o d m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III. Věřiteli Tereze anonymizovano se ukládá do 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit soudní poplatek za odvolání 2.000 Kč na účet Krajského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením z 30. 1. 2015 v bodu I. výroku zamítl insolvenční návrh věřitele Terezy anonymizovano a v bodu II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že věřitel se návrhem domáhal zjištění úpadku dlužníka Aleny anonymizovano . V insolvenčním návrhu věřitel uvedl, že dlužník má vůči insolvenčnímu navrhovateli závazky v celkové výši 8.500 Kč bez příslušenství, právním důvodem vzniku pohledávky je dohoda o provedení práce ze dne 1. 12. 2014 za odpracovaných 10 pracovních dnů, uzavřená mezi dlužníkem a navrhovatelem. Splatnost mzdy byla sjednána na den 31. 12. 2014, dlužník svůj závazek neuhradil. Navrhovatel dále zjistil, že proti dlužníkovi je vedeno exekuční řízení již od roku 2012, byl vydán exekuční příkaz k prodeji nemovitosti pod sp. zn. 124 EX 16547/2012 ze dne 10. 7. 2012.

Soud odkázal na ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2 písm. b) a § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) a shledal osvědčeným tvrzení navrhujícího věřitele, že má vůči dlužníkovi pohledávku splatnou dne 31. 12. 2014. Avšak u věřitelských návrhů se má za to, že dlužník je v úpadku, neplní-li své závazky po dobu tří měsíců po lhůtě splatnosti. V kontextu se lhůtou 30 dnů lhůta tří měsíců po splatnosti pohledávek tvoří podmínku pro zjištění dlužníkova úpadku. Insolvenční návrh podaný navrhovatelem u soudu dne 29. ledna 2015 byl podán pouhých 29 dnů po splatnosti závazku dlužníka, nelze proto shledat osvědčeným úpadek dlužníka, neboť nebyly splněny podmínky ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona. Soud proto insolvenční návrh zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že dlužníkovi žádné náklady nevznikly.

Věřitel napadl usnesení včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí změnit a zjistit úpadek dlužníka. Odvolání odůvodnil tím, že soud rozhodl v rozporu s § 3 odst. 2 insolvenčního zákona. V insolvenčním návrhu věřitel též uvedl, že na majetek dlužníka jsou vedeny již po dlouhou dobu exekuce. Dlužník sdělil věřiteli, že nemá finanční prostředky na úhradu mezd a že má více věřitelů, kterým není schopen plnit jejich pohledávky splatné po dobu delší tří měsíců. Bylo na soudu, aby i s ohledem na § 86 insolvenčního zákona provedl i důkazy nenavržené účastníky. Věřitel předkládá další důkazy o majetkové a finanční situaci dlužníka.

Odvolací soud bez nařízení jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona) přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 7 insolvenčního zákona a § 212 o. s. ř. a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona Dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

Podle § 3 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí.

Ve smyslu § 103 odst. 2 insolvenčního zákona musí být v insolvenčním návrhu uvedeny skutečnosti, které osvědčují úpadek (hrozící úpadek) dlužníka.

Ve smyslu § 105 insolvenčního zákona je věřitel, podává-li insolvenční návrh, povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku.

Podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona Insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení

§ 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ustanovení § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Svůj insolvenční návrh, doručený soudu dne 29. 1. 2015, opřel věřitel o tvrzení své pohledávky splatné dne 31. 12. 2014, dále pohledávky z exekučního řízení vedeného od roku 2012 sp. zn. 124 EX 16547/2012 (věřitele této pohledávky navrhovatel neupřesnil) a o další blíže nekonkretizované pohledávky dalších věřitelů, které jsou po splatnosti déle než tři měsíce. K těmto tvrzením odvolací soud uvádí, že nejsou dostatečně konkrétní, aby bylo možné posoudit, zda se dlužník nachází v úpadku-navrhovatel nesplnil povinnost tvrzení vymezenou v § 103 odst. 2 insolvenčního zákona a nebylo možné, aby soud prvního stupně vyzval navrhovatele k upřesnění jeho návrhu, neboť použití § 43 o. s. ř. je v tomto případě vyloučeno (viz § 128 odst. 1 druhé věty insolvenčního zákona). Takový insolvenční návrh je neprojednatelný a soud prvního stupně ho měl odmítnout, nikoliv jej zamítnout (zamítnutí insolvenčního návrhu je namístě tehdy, tvrdí-li navrhující věřitel konkrétně existenci podmínek úpadku dle § 3 insolvenčního zákona, ale tyto podmínky nebudou zjištěny, nebo vyšlo-li najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky navrhovatele nebylo možné osvědčit pouze listinami a provedením opodstatněných důkazů by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce).

Za této procesní situace je zřejmé, že insolvenční návrh neobsahuje náležitost spočívající v dostatečně konkrétních tvrzeních o platební neschopnosti dlužníka. Nebylo proto možné pokračovat v řízení, které by mělo vést ke zjištění úpadku dlužníka. V této souvislosti odvolací soud poukazuje též na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 22/2009 z 20. 5. 2010, které bylo ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek publikováno pod č. R 26/2011 mj. s právní větou V insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně, že dlužník je insolventní , nebo že je v platební neschopnosti , anebo že je předlužen , není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona uvedením okolností, které úpadek osvědčují.

Odvolací soud poznamenává, že i kdyby v rámci odvolacího řízení věřitel upřesnil svá tvrzení a doložil je důkazy, nemohl by odvolací soud k těmto skutečnostem, nastalým po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, přihlédnout (viz § 146 odst. 2 insolvenčního zákona).

Vzhledem k uvedeným závěrům odvolací soud v souladu s § 167 odst. 2 a § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadené usnesení změnil tak, že insolvenční návrh odmítl. V souladu § 224 odst. 1 a 2, § 137 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve prospěch úspěšného dlužníka s přihlédnutím k tomu, že dlužníkovi žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů.

Soud opomněl vyzvat věřitele-odvolatele dle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o SP) k zaplacení soudního poplatku 2.000 Kč, k jehož zaplacení je odvolatel povinen dle § 2 odst. 1 písm. a), § 4 odst. 1 písm. b) a položky 22 bodu 11. sazebníku tvořícího přílohu zákona o SP. V souladu s § 9 odst. 6 zákona o SP uložil tuto povinnost odvolateli odvolací soud v bodu III. výroku svého usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu.

V Praze dne 4. září 2015

JUDr. Ladislav D e r k a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná