1 VSPH 476/2015-A-13
MSPH 95 INS 1661/2015 1 VSPH 476/2015-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: Mgr. Tomáš anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 4, Budějovická 599, zahájené návrhem dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 1661/2015-A-7 ze dne 29. ledna 2015,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 95 INS 1661/2015-A-7 ze dne 29. ledna 2015 se p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění.

Městský soud v Praze usnesením z 29.1.2015 v bodu I. výroku odmítl insolvenční návrh dlužníka, doručený soudu 23.1.2015, a v bodu II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že podáním (bez data) doručeným soudu dne 23.1.2015 na předepsaném formuláři se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a povolení oddlužení. V návrhu uvedl, že má sedm peněžitých závazků, které není schopen splácet. K insolvenčnímu návrhu nebyl připojen seznam majetku, závazků a zaměstnanců.

Soud odkázal na ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. a §§ 128 odst. 1, 103, 104 a 106 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) a učinil závěr, že dlužník nevylíčil rozhodné skutečnosti osvědčující jeho úpadek. Před zjištěním úpadku, respektive před povolením oddlužení insolvenční soud vždy posuzuje konkrétní majetkové i osobní poměry dlužníka. Návrh na povolení oddlužení proto musí obsahovat vylíčení a doložení majetkové situace dlužníka a podrobný popis závazkové minulosti dlužníka, tj. specifikaci okolností a důvodů vzniku jednotlivých dlužníkových závazků (tj. vylíčení jakým způsobem dlužník naložil s prostředky získanými půjčkami a úvěry, zda zhodnocoval pouze svůj majetek či majetek třetích osob a zda dlužník takto nabyl pohledávky za třetími osobami) a k návrhu na povolení oddlužení musí být připojeny listiny dokládající údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky a doložení naplnění podmínky, za níž lze povolit oddlužení pro dluhy z podnikání (souhlas dlužníkových věřitelů s takovým způsobem řešení dlužníkova úpadku). Kromě toho nebyl insolvenční návrh opatřen datem a tato absence brání věcnému posouzení návrhu. S ohledem na tyto nedostatky nelze v řízení pokračovat, soud proto v souladu s § 128 odst. 1 insolvenčního zákona návrh odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř.

Dlužník napadl usnesení včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že formulář podání nebyl omylem datován, ale datum se na písemnosti nacházelo u úředního ověření podpisu. Přístup soudu je v tomto směru přepjatě formální.

Odvolací soud bez nařízení jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona) přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 7 insolvenčního zákona a § 212 o.s.ř. a neshledal odvolání dlužníka opodstatněným, byť z jiných důvodů, než které uvedl soud prvního stupně.

Podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona Dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

Podle § 3 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí.

Ve smyslu § 103 odst. 2 insolvenčního zákona musí být v insolvenčním návrhu uvedeny skutečnosti, které osvědčují úpadek (hrozící úpadek) dlužníka.

Podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona Insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ustanovení § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že by chybějící datum v insolvenčním návrhu bránilo jeho projednání. Pro insolvenční řízení je podstatným jeho zahájení, které ale nemá vazbu na datum, jež uvede insolvenční navrhovatel ve svém podání (ani uvedení evidentně nereálného data, např. dne v budoucnosti, by nemělo vliv na zahájení insolvenčního řízení, které je zahájeno dne, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu-§ 97 insolvenčního zákona). Kromě toho je správný i závěr odvolatele, že datum podání lze bezpochyby dovodit z data 23.1.2015, které vyznačil notář u ověření dlužníkova podpisu na podání.

Neobstojí ani úvaha soudu prvního stupně, která spojuje neprojednatelnost insolvenčního návrhu s vadami návrhu na povolení oddlužení. Tato úvaha je nesprávná, neboť se jedná o dva samostatné návrhy, které nejsou provázány tím způsobem, že by vadný návrh na povolení oddlužení znemožnil zjistit úpadek, tj. vyhovět řádnému insolvenčnímu návrhu. Jinými slovy, sama okolnost, že dlužník podle názoru soudu prvního stupně podal vadný návrh na povolení oddlužení, neznamená, že nelze zjistit na základě insolvenčního návrhu dlužníka jeho úpadek. Tentýž právní závěr vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení sp. zn. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSČR 1/2008-A z 27.1.2010, které bylo pod č. R 88/2010 publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s částí právní věty Obsahuje-li insolvenční návrh dlužníka, který není podnikatelem, všechny zákonem předepsané náležitosti, musí být projednán i tehdy, odmítne-li insolvenční soud návrh na povolení oddlužení. Odmítnutím návrhu na povolení oddlužení nekončí insolvenční řízení.

Avšak v dané věci je právně významné tvrzení dlužníka obsažené v jeho insolvenčním návrhu, že sice dlužník uvedl konkrétní výčet svých závazků (u čtyř různých věřitelů), které jsou již několik let po splatnosti a dosahují celkové výše 1.390.827,-Kč, avšak na druhé straně též konstatoval, že hodnota jeho nemovitostí přesahuje částku 9.000.000,-Kč, tedy jak sám uvádí, není předlužen (v tomto směru není podstatné tvrzení dlužníka, že předmětné nemovitosti používá pro své podnikání). Dlužník ve svém insolvenčním návrhu sám vyvrátil nezbytnou podmínku pro zjištění úpadku, a to své platební neschopnosti. Za této procesní situace je zřejmé, že insolvenční návrh neobsahuje náležitost spočívající v tvrzení o jeho platební neschopnosti. Nelze proto pokračovat v řízení, které by mělo vést ke zjištění úpadku dlužníka, a soud prvního stupně rozhodl správně, když dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční návrh dlužníka odmítl. V této souvislosti odvolací soud poukazuje též na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 22/2009 z 20.5.2010, které bylo Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek publikováno pod č. R 26/2011 mj. s právní větou V insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně, že dlužník je insolventní , nebo že je v platební neschopnosti , anebo že je předlužen , není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují.

V intencích uvedených právních názorů je též právní závěr vyjádřený usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 113/2013 z 12.12.2013, který byl pod č. 45/2014 uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou Při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky věřitelů osvědčené při rozhodování o úpadku dlužníka není podstatné, zda věřitelé mohou ohledně těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí či exekuci (zda již mají exekuční titul), ale to, zda by je mohli bez obtíží vymoci z dlužníkova majetku výkonem rozhodnutí (exekucí), kdyby exekuční titul měli. Dále v rozhodnutí R 83/2012 Nejvyšší soud ČR (také s odkazem na usnesení sp. zn. 29 Cdo 4462/2011, jehož závěry měl za použitelné i pro insolvenční řízení), uzavřel, že věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích ustanovení § 1 písm. a/ insolvenčního zákona) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

Soud prvního stupně rozhodl v bodu II. výroku o náhradě nákladů řízení po právu dle § 146 odst. 3 o.s.ř. v neprospěch dlužníka. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o.s.ř. potvrdil oba body výroku napadeného usnesení jako věcně správné.

Dlužník nebyl v odvolacím řízení úspěšný a nebylo zjištěno, že by některému jinému účastníkovi vznikly v tomto řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., odvolací soud proto rozhodl způsobem uvedeným v bodu II. výroku.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu ČR, jestliže Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu.

V Praze dne 10. srpna 2015

JUDr. Ladislav D e r k a , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jana Berná