1 VSPH 472/2012-B-222
MSPH 94 INS 3902/2010 1 VSPH 472/2012-B-222

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné ve věci dlužníka PALCOR CZECH, s.r.o., sídlem Praha 2, Krkonošská 1511/5, zast. advokátem JUDr. Václavem Markem, sídlem Praha 1, Spálená 29, o odvolání věřitelů APRIS 3MP, s.r.o., sídlem Praha 6, K Roztokům 190, a CIEG ENGINEERING, s.r.o. v likvidaci, sídlem Praha 1, Čelakovského sady 1580/4, oba zast. advokátem JUDr. Adamem Rakovským, sídlem Praha 2, Václavská 316/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2012, č.j. MSPH 94 INS 3902/2010-B-210,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2012, č.j. MSPH 94 INS 3902/2010-B-210, se mění tak, že se věřitel UniCredit Bank Czech Republic, a.s., sídlem Praha 1, Na Příkopě 858/20, IČO 64948242, odvolává z funkce člena věřitelského výboru.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze zamítl návrh na odvolání UniCredit Bank Czech Republic, a.s. (dále jen Banka) z funkce člena věřitelského výboru.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že insolvenční věřitelé APRIS 3MP, s.r.o. a CIEG ENGINEERING, s.r.o. v likvidaci (dále jen odvolatelé) podali dne 5.4.2011 (B-137) návrh na odvolání UniCredit Bank Czech Republic, a.s. (dále jen Banka) z funkce člena věřitelského výboru pro pochybnost o tom, zda je způsobilá k řádnému výkonu funkce člena věřitelského výboru, a pro pochybnost o její nepodjatosti. Poukazovali zejména na to, že: a) Banka v době před zahájením insolvenčního řízení vykonávala významný vliv na fungování podniku dlužníka, na jeho jednání a na obchodní vedení jeho společnosti a že její kroky překračovaly rámec standardního věřitelsko-dlužnického vztahu, když po odstoupení stávajícího investora převzala Banka kontrolu nad projektem a samostatně jednala o příchodu nového investora, b) dlužník tvrdí, že mu vznikla škoda 497.800.000,-Kč a domáhá se jejího zaplacení soudně, banka tak může být ve vztahu k dlužníkovi nejen jeho věřitelem, ale i dlužníkem a z toho je zřejmý konflikt zájmů, c) Banka zajistila své pohledávky vůči dlužníkovi 4 zástavními smlouvami, jež jsou zpochybňovány soudní žalobou a poslední 2 zástavní smlouvy byly uzavřeny v době, kdy se dlužník nacházel v úpadku a několik měsíců před nařízením první exekuce na majetek dlužníka, d) zástavní smlouvy uzavřené ve prospěch Banky lze považovat za neúčinné právní úkony, e) Banka jako člen prozatímního věřitelského výboru porušovala své povinnosti při výkonu této funkce, když odmítala projednat bod programu navržený jiným členem věřitelského výboru a neetickým způsobem ovlivňovala ostatní členy věřitelského výboru, aby předmětný bod neprojednávali.

Podáním ze dne 11.5.2011 (B-154) se k návrhu vyjádřila insolvenční správkyně tak, že ho nepovažuje za opodstatněný.

Usnesení ze dne 10.6.2011 (B-161), jímž soud I. stupně návrh odvolatelů zamítl, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26.10.2011 (B-198) zrušil (pro nepřezkoumatelnost) a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Soud I. stupně vyšel z toho, že Banka je i nadále významným zajištěným věřitelem se zjištěnými pohledávkami v celkové výši 1.198.842.213,24 Kč, že odvolatelé vedli s Bankou a s insolvenční správkyní spor pod sp.zn. MSPH 94 ICM 2074/2010 o popření pohledávek Banky, přičemž v uvedené věci Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze o odmítnutí žaloby, že na schůzi věřitelů konané dne 16.11.2010 byla Banka řádně zvolena za člena tříčlenného věřitelského výboru a že soud I. stupně nemá a nikdy neměl pochybnosti o tom, že by Banka neměla předpoklady pro výkon funkce člena věřitelského výboru. Konstatoval, že odvolatelé ničím nedoložili, že by Banka nebyla způsobilá prosazovat společný zájem věřitelů, a že podjatost Banky vůči dlužníkovi nebyla v řízení zjištěna, neboť Banka v řízení nejedná přímo, ale prostřednictvím právní kanceláře, tedy osobami, jež vůči dlužníkovi nejsou v žádném poměru. Neztotožnil se s názorem, že by uplatňování práva dlužníka vůči Bance na náhradu škody vylučovalo Banku z funkce člena věřitelského výboru. Odmítl jako nedůvodné tvrzení, že Banka měla vůči dlužníkovi postavení, které jí umožňovalo podstatný vliv na fungování podniku dlužníka a na realizaci jeho podnikatelského záměru. Dle soudu I. stupně nelze Bance důvodně vytýkat, že se starala o zajištění obchodu, na jehož financování se významně podílela, a že se v této souvislosti pokoušela zajistit si u dlužníka vliv. Rovněž tak zpochybňování neplatnosti části zástavních smluv, neshledal soud I. stupně důvodným, když na Banku nelze hledět jinak, než jako na zajištěného věřitele, který má právo volit a být volen do věřitelského výboru. K tvrzenému porušování povinností Bankou při výkonu funkce člena prozatímního věřitelského výboru, když odmítla projednat bod programu navržený jiným členem věřitelského výboru a neetickým způsobem ovlivňovala ostatní členy věřitelského výboru, aby předmětný bod neprojednávali, zaujal soud I. stupně stanovisko, že se jednalo o jednání v nějaké konkrétní záležitosti, které nelze zobecňovat pro celé insolvenční řízení . Proto tento důvod nepovažoval za natolik silný a závažný, aby na jeho základě bylo možno odvolat Banku z členství ve věřitelském výboru.

Soud I. stupně konstatoval, že odvolatelé tvrdí určité skutečností, ale k jejich tvrzení nelze vést důkazní řízení o všech okolnostech a poměrech v insolvenčním řízení , že insolvenční řízení je procedurou, ve které mají být rozhodující vztahy řešeny a zjištěny a to jednak prostřednictvím procesních nástrojů dle insolvenčního zákona a také za pomoci řešení sporných záležitostí v incidenčních sporech, ze kterých budou resultovat hmotněprávní závěry k postupu v řízení a uspořádání majetkových poměrů úpadce . Soud I. stupně shledal, že zde nelze dělat jakékoliv předčasné závěry a promítat dosud jen tvrzené skutečností do průběhu insolvenčního řízení . Proto na základě uvedeného a v návaznosti na důvody, které již uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 10.6.2011 dospěl k závěru, že návrh odvolatelů důvodný není.

Proti tomuto usnesení se odvolatelé včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud změnil a Banku odvolal z funkce člena věřitelského výboru. Shrnuli dosavadní průběh řízení s tím, že podáním ze dne 14.11.2011 (B-202) doplnili další skutečnosti k osvědčení konfliktu zájmů na straně Banky, jež nastaly po podání návrhu, když insolvenční správkyně proti Bance podala odpůrčí žalobu a žalobu o zaplacení 1.859.375,-EUR ve prospěch majetkové podstaty. Měli za to, že napadené usnesení je opět nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů a že se soud I. stupně neřídil závazným právním názorem vyjádřeným v kasačním usnesení odvolacího soudu. Soudu I. stupně vytýkali, že přehlédl jejich podání ze dne 14.11.2011, v němž upozorňovali na to, že mezi Bankou a insolvenční správkyní byl zahájen zásadní incidenční spor o neúčinnost zástavních smluv a spor o zaplacení ve prospěch majetkové podstaty, což by samo o sobě mělo vést k odvolání Banky z funkce člena věřitelského výboru. Přitom se dovolávali právních závěrů vyjádřených v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.10.2010, KSBR 31 INS 766/2010, 2 VSOL 319/2010-B-40. Dále soudu I. stupně vytýkali, že se nedostatečně zabýval vztahem mezi dlužníkem a Bankou v kontextu s nestandardními smluvními ujednáními a spory vedenými s insolvenční správkyní, jakož i činností Banky v prozatímním věřitelském výboru. Vyjádřili názor, že zástupci Banky jsou jen její prodlouženou rukou a jednají v souladu s jejími pokyny. Proto nelze podjatost Banky překonat tím, že si Banka zvolí ke svému zastupování v řízení zástupce. Akcentovali, že sami vedou s Bankou jen jeden spor, a to o určení neplatnosti zástavních smluv, avšak insolvenční správkyně vede s Bankou spory hned tři, a to o zaplacení 1.859.375,-EUR s přísl., o zaplacení 497.800.000,-Kč, a podala též odpůrčí žalobu ve věci zástavních práv váznoucích na nemovitostech dlužníka. Zdůraznili, že otázka zástavních smluv je pro insolvenční řízení klíčová a že Banka chtěla ve věřitelském výboru dosáhnout toho, aby se o podání odpůrčí žaloby nerozhodovalo, což se jí do určité míry podařilo, když zmíněné žaloby byly podány později až novou insolvenční správkyní. Právě v tom se projevil konflikt zájmů Banky a ostatních věřitelů. Závěrem dodali, že k odvolání Banky z funkce člena věřitelského výboru postačují již pochybnosti o její nepodjatosti, aniž by tyto musely být prokázány.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 63 odst. 3 IZ z důležitých důvodů, zejména při porušování nebo zanedbávání povinností, může insolvenční soud odvolat věřitelský výbor nebo některého z jeho členů a náhradníků. Může tak učinit i bez návrhu; podá-li však tento návrh schůze věřitelů, insolvenční soud mu vyhoví, je-li návrh v souladu se zákonem.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že k odvolání věřitelského výboru nebo některého z jeho členů může dojít též z důvodů, jež nemají původ v porušování nebo zanedbávání povinností. Za takové důležité důvody lze považovat zejména zdravotní či jiné důvody (např. zahraniční cestu), které věřiteli trvale nebo alespoň dlouhodobě znemožňují výkon jeho funkce (např. též důvody, pro něž by bylo třeba věřiteli ustanovit opatrovníka podle § 29 o.s.ř.), ale též důvody uvedené v § 59 odst. 2 a 3 IZ, pro něž by ho nebylo možno potvrdit do funkce člena nebo náhradníka věřitelského výboru, a to i přesto, že by takové důvody vyšly najevo až po skončení schůze věřitelů, na které došlo k potvrzení jeho volby. Nelze totiž přehlédnout, že rozhodnutí, jímž je potvrzena volba člena nebo náhradníka věřitelského výboru (§ 57 odst. 3 IZ), má povahu rozhodnutí vydaného v rámci výkonu dohlédací činnosti (§ 11 odst. 1 IZ) a nelze je napadnout odvoláním (§ 91 IZ), na rozdíl od rozhodnutí, jímž insolvenční soud nepotvrdí volbu člena nebo náhradníka věřitelského výboru (§ 59 odst. 3 IZ), proti němuž je odvolání naopak přípustné (§ 59 odst. 4 IZ; blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.2009, sp.zn. KSPH 37 INS 1460/2009, 2 VSPH 367/2009-B). Pokud insolvenční soud zjistí, že v důsledku nově zjištěných skutečností nemůže dřívější rozhodnutí vydané v rámci výkonu dohlédací činnosti obstát, změní je nebo přijme nové, event. jiné rozhodnutí. Zjistí-li insolvenční soud, že u věřitele byl dán důvod pochybovat o jeho nepodjatosti nebo důvěryhodnosti anebo o tom, zda je k výkonu funkce způsobilý (§ 52 odst. 2 a 3 IZ), je taková skutečnost důležitým důvodem podle § 63 odst. 3 IZ, pro nějž ho lze odvolat z funkce člena nebo náhradníka věřitelského výboru.

Požadavek na nepodjatost člena nebo náhradníka věřitelského výboru je nutno posuzovat se zřetelem na jeho poměr k věci, k dlužníkovi nebo k jeho zástupci. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu člena nebo náhradníka věřitelského výboru na projednávané věci. Tak je tomu např. v případě, kdy by se jeho majetkový zájem dostal do kolize se zájmem majetkové podstaty, resp. se společným zájmem věřitelů (§ 2 písm. j) IZ). Poměr člena nebo náhradníka věřitelského výboru vůči dlužníkovi nebo jeho zástupci může být založen obzvláště na příbuzenském nebo jemu obdobném vztahu, jemuž naroveň může být v konkrétním případě vztah přátelský či naopak nepřátelský. Ostatně členem nebo náhradníkem věřitelského výboru nemůže být výslovně osoba, u které je vzhledem k jejímu vztahu k dlužníkovi důvod pochybovat o její nepodjatosti, zejména osoba dlužníkovi blízká, vedoucí zaměstnanec dlužníka, podle § 33 odst. 3 a § 73 odst. 3 zákoníku práce, společník dlužníka, s výjimkou akcionáře, pokud nepůsobí v orgánech dlužníka nebo nevlastní dlužníkovy akcie anebo jiné jím vydané účastnické cenné papíry v souhrnné hodnotě více než desetiny základního kapitálu dlužníka, a osoba tvořící s dlužníkem koncern (§ 59 odst. 2 IZ).

Odvolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry vyjádřenými v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.10.2010, KSBR 31 INS 766/2010, 2 VSOL 319/2010-B-40 (v insolvenční věci dlužníka TRAKTORY MORAVA, s.r.o.), na něž odvolatelé správně poukazovali a které jsou použitelné i pro souzenou věc. Ve zmiňované věci v průběhu odvolacího řízení podal insolvenční správce odpůrčí žalobu, ve které konkretizoval jednotlivé úkony dlužníka a odvolatele, kterými byla podle jeho názoru naplněna podstata neúčinných právních úkonů dle § 241 a § 242 IZ. Otázka, zda byly tyto úkony neúčinné či nikoli, měla být rozhodnuta v příslušných řízeních. Bylo třeba posoudit, zda tvrzení podložená podanou odpůrčí žalobou, že věřitel, který kandiduje na funkci zástupce věřitelů, byl stranou konkrétního neúčinného právního úkonu dlužníka, postačuje ke zpochybnění důvěryhodnosti kandidáta na tuto funkci (§ 59 odst. 3 IZ). Zákon neuvádí ani příkladný výčet důvodů, pro které lze pochybovat o důvěryhodnosti věřiteli zvoleného zástupce, a posouzení této otázky v konkrétních případech ponechává na úvaze soudu. Pojem důvěryhodnost vyložil Vrchní soud v Olomouci tak, že na funkci zástupce věřitelů nominovaný věřitel musí svým jednáním nejen po zahájení insolvenčního řízení, ale i před ním, dávat ex ante záruky, že bude chránit společný zájem věřitelů, v součinnosti s insolvenčním správcem přispívat k naplnění účelu insolvenčního řízení a jako reprezentant věřitelů ve vztahu ke správci a soudu bude řádně vykonávat práva a povinnosti plynoucí z jeho funkce (§ 1 písm. a), § 68 odst. 1, § 58 IZ). I když v tomto řízení nebylo lze posuzovat neúčinnost právních úkonů dlužníka, byla konkrétní tvrzení insolvenčního správce o neúčinných právních úkonech zvýhodňujících věřitele kandidujícího na funkci zástupce věřitelů způsobilá zpochybnit důvěryhodnost tohoto věřitele. Pokud tento věřitel může mít zájem (a postačuje jen insolvenčním správcem tvrzená možnost, nikoli prokázaná skutečnost) na tom, aby nemusel vydat od dlužníka na podkladě neúčinných úkonů nabyté plnění do majetkové podstaty, je důvod o jeho důvěryhodnosti pochybovat. Nelze totiž vyloučit, že tento věřitel neupřednostní svůj individuální zájem před společným zájmem věřitelů a nebude jednat v rozporu s účelem insolvenčního řízení. Vrchní soud v Olomouci zdůraznil, že takovýto následek nelze spojovat s jakýmkoli jen velmi obecným tvrzením insolvenčního správce. Také zpravidla nelze klást rovnítko mezi význam, který je třeba přičítat tvrzením insolvenčního správce, a tvrzením, zpochybňujícím důvěryhodnost kandidáta na funkci zástupce věřitelů, která by případně uváděl jiný věřitel. Insolvenčnímu správci totiž zákon ukládá povinnosti (§ 36 IZ) a současně dává ve vztahu k dlužníkovi a jiným subjektům práva na informace o stavu dlužníkova majetku a jeho úkonech i v době před zahájením insolvenčního řízení (§ 209 a násl. IZ, § 43 a § 44 IZ). Závěr, zda tvrzení procesního subjektu zakládají důvod pochybovat o důvěryhodnosti věřitele, který kandiduje na funkci zástupce věřitelů, je však třeba vždy učinit ve vztahu ke konkrétním okolnostem dané věci. Vrchní soud v Olomouci ve zmiňované věci proto uzavřel, že správcem tvrzená neúčinnost přesně označených úkonů dlužníka, na jejichž základě bylo plněno odvolateli, zakládá důvod oprávněně pochybovat o důvěryhodnosti odvolatele, kterou zákon stanoví jako předpoklad pro výkon funkce zástupce věřitelů.

V dané věci odvolací soud z obsahu insolvenčního spisu ověřil, že Banka je zajištěným věřitelem se zjištěnými pohledávkami v celkové výši 1.198.842.213,24 Kč (C9-4) a že insolvenční správkyně podala proti Bance žalobu o zaplacení 1.859.375,-EUR s přísl. (věc je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 1, předmětem věci je spor o žalovanou částku, již měla Banka dne 29.6.2007 odepsat z účtu dlužníka bez právního důvodu) a dne 14.9.2011 podala též odpůrčí žalobu (C17-1), kterou se domáhala vyslovení neúčinnosti zástavních smluv uzavřených dne 12.8.2008 z důvodu, že byly uzavřeny v době, kdy byl dlužník v úpadku, došlo ke zvýhodnění Banky a dalších úvěrujících ústavů, když jim dlužník poskytl nejvýznamnější část svého majetku k zajištění existujícího závazku bez dalšího protiplnění, že dlužník uzavřením zástavních smluv úmyslně zkrátil uspokojení svých věřitelů v době, kdy byl v úpadku, a že toto vše muselo být Bance známo, neboť měla přístup k informacím o ekonomické situaci dlužníka a mohla ovlivňovat fungování jeho podniku a nelze tedy vyloučit, že mezi Bankou a dlužníkem v době uzavření napadených smluv existoval koncern; jednání ve věci je nařízeno až na 13.6.2012 (C17-2). Odvolací soud je přesvědčen o tom, že skutková tvrzení uvedená zejména v posledně uvedené žalobě insolvenční správkyně, o jejímž objektivním přístupu k věci-na rozdíl od možného subjektivního postoje některého z účastníků insolvenčního řízení-nemá odvolací soud důvod pochybovat, jsou natolik závažná, že již sama o sobě jsou způsobilá výrazně zpochybnit nepodjatost a důvěryhodnost Banky ve věci samé i vůči dlužníkovi ve smyslu § 59 odst. 2 IZ, a tím i naplnit důležité důvody, pro její odvolání z funkce člena věřitelského výboru, aniž by bylo třeba dále se zabývat dalšími výhradami odvolatelů, jež ve svém souhrnu odvolací soud jen utvrzují v jeho závěru.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 18. dubna 2012

JUDr. František K u č e r a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová