1 VSPH 454/2013-A-14
KSCB 25 INS 3015/2013 1 VSPH 454/2013-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenčním řízení dlužníka: Miroslav anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby 10273239, bytem Hrdějovice, Nemanická 490, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 25 INS 3015/2013-A-9 ze dne 4. března 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 25 INS 3015/2013-A-9 ze dne 4. března 2013 se m ě n í tak, že se dlužníkovi ukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích nadepsaným usnesením uložil dlužníkovi povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč ve lhůtě 7 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména odkázal na § 108 IZ, vyložil účel zálohy, zjistil, že dlužník, který podal dne 5.2.2013 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, má závazky z podnikání v celkové výši 857.256,-Kč a je zapsán v živnostenském rejstříku, není osobou aktivně legitimovanou k podání návrhu na povolení oddlužení, odkázal na usnesení Nejvyššího soudu č.j. 29 NSČR 3/2009-A-59 ze dne 21.4.2009, dodal, že v případě řešení úpadku dlužníka konkursem činí minimální odměna 45.000,-Kč a uložil dlužníkovi povinnost uhradit shora uvedenou zálohu.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal, reagoval na návrh na odmítnutí insolvenčního návrhu podaný věřitelem Vojtěchem Klečkou, namítal, že pan Klečka je současně jeho dlužníkem, celková pohledávka vůči panu Klečkovi činila asi 1,5 mil. Kč a že kdyby pan Klečka řádně a včas hradil své závazky vůči dlužníkovi, nemusel by dlužník vyhlašovat bankrot . Proto dlužník navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a úpadek dlužníka byl řešen konkursem.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ), podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 nebo § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§ 279 odst. 2 o.s.ř.). Z citované právní úpravy vyplývá, že zásadním předpokladem pro povolení oddlužení (vedle dalších předpokladů) je schopnost dlužníka za zákonných podmínek splatit svým nezajištěným věřitelům nejméně 30 % jejich pohledávek za dobu 5 let.

Z obsahu insolvenčního návrhu a příloh plyne, že dlužník má splatné závazky vůči nezajištěným věřitelům ve výši 523.060,-Kč, které nepochází z podnikání, závazky z podnikání ve výši 857.256,-Kč, závazek vůči panu Klečkovi ve výši 641.867,-Kč je předmětem soudního řízení. Majetek dlužníka tvoří běžné vybavení domácnosti, automobil z roku 2005 v současné hodnotě asi 12.000,-Kč a rodinný dům z roku 1993, který je předmětem společného jmění manželů.

S přihlédnutím k existenci zpeněžitelného majetku dlužníka (automobil a rodinný dům), k počtu věřitelů (devět), tvrzené souhrnné výši jeho závazků (1.380.316,-Kč) a ke skutečnosti, že dlužník podle výpisu z živnostenského rejstříku stále podniká a podle jeho vyjádření část závazků pochází z podnikání, odvolací soud je toho názoru, že soud I. stupně nepochybil, když mu povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení uložil, a to včetně její výše, když s ohledem na podnikání dlužníka a existenci nezanedbatelné výše závazků z podnikání lze očekávat řešení úpadku pravděpodobně konkursem.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud odvoláním napadené usnesení podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil jen tak, že prodloužil lhůtu ke splnění uložené povinnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 28. března 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová