1 VSPH 444/2012-A-19
KSPL 29 INS 1603/2012 1 VSPH 444/2012-A-19

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné ve věci dlužníka: Walter Kosař, nar. 4. července 1974, IČO 49186973, bytem Nejdek, Náměstí Karla IV. 207, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 1603/2012-A-12 ze dne 15. března 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 1603/2012-A-12 ze dne 15. března 2012 se mění tak, že se dlužníku ukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni nadepsaným usnesením uložil dlužníku povinnost hradit zálohu ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 7 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 24.1.2012 mu byl doručen insolvenční návrh dlužníka, odkázal na účel zálohy, na výši odměny insolvenčního správce v případě řešení úpadku konkursem určenou podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. (45.000,-Kč) a na skutečnost, že nelze usuzovat na dostatečnost dlužníkova majetku ke krytí náklady řízení.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal, namítal, že jako podnikající osoba byl povinen podle § 98 odst. 1 IZ podat insolvenční návrh, že nemá dostatek finančních prostředků pro úhradu zálohy, odkázal na § 38 odst. 2 IZ, a že náklady řízení může hradit stát. Navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zamítl a aby bylo rozhodnuto o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku postupem podle § 144 odst. 1 IZ.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže:

a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá. V případech, kdy tomu tak je, insolvenční soud k zaplacení zálohy vyzývat nebude (k tomu viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSCB 28 INS 2072/2008, 1 VSPH 254/2008 ze dne 21.11.2008). Naopak, nebude-li možný postup dle § 144 IZ, výzva k zaplacení zálohy je při splnění podmínek obsažených v § 108 IZ namístě. Jinými slovy, insolvenční soud nemusí požadovat složení zálohy na náklady insolvenčního řízení za situace, kdy dosavadní výsledky řízení nasvědčují tomu, že mohou být splněny podmínky § 144 IZ, a současně nelze předpokládat, že dlužník disponuje finančními prostředky potřebnými na úhradu zálohy, a podáním insolvenčního návrhu plní povinnost vyplývající pro něj z § 98 odst. 2 IZ a z § 72 odst. 2 obchodního zákoníku.

Jak vyplývá z ustanovení § 1 IZ, insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Z dlužníkova insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník má splatné závazky vůči 4 věřitelům (Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, GRATO, s.r.o., REALBOHEMIA, a.s., A.VANĚK VELKOOBCHOD, s.r.o.) v celkové výši 909.315,-Kč, nemá žádný majetek a jako způsob řešení svého úpadku navrhoval konkurs.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky § 144 odst. 1 nebyly splněny, a proto použití § 144 IZ nepřipadá v úvahu.

Dlužno též dodat, že dlužník-podnikatel je podle § 98 IZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti, do 20. července 2009 tak byl povinen učinit i v případě předlužení (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3). Z obsahu příloh lze dovodit, že splatnost některých závazků dlužníka nastala minimálně již v roce 2010, z čehož lze usuzovat, že povinnost podat insolvenční návrh nesplnil dlužník bezodkladně poté, co se stal jeho úpadek zjevným, a kdy ovšem ještě mohl disponovat finančními prostředky, jež by k zajištění úhrady nákladů insolvenčního řízení postačovaly. Pokud dlužník prostředky použil k jinému účelu a v důsledku toho nyní není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, je nutno přičíst tuto okolnost jedině k jeho tíži.

Mezi náklady insolvenčního řízení náleží mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce; v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,-Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Protože dlužník nedisponuje potřebnými finančními prostředky a nepodařilo se zjistit ani významnější majetek dlužníka, jenž by mohl být k úhradě zálohy použit, soud prvního stupně správně rozhodl o tom, že náklady insolvenčního řízení bude nutno hradit z uložené zálohy.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil tak, že prodloužil lhůtu ke splnění uložené povinnosti a zároveň s ohledem na očekávaný nikterak enormní rozsah nákladů insolvenčního řízení (vzhledem k počtu věřitelů, skladbě a výši jejich závazků a absenci dlužníkova majetku) změnil i výši stanovené zálohy.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 23. dubna 2012

JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová