1 VSPH 436/2012-A-16
MSPH 60 INS 1951/2012 1 VSPH 436/2012-A-16

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka FM Production, s.r.o., IČO 63073617, sídlem Praha 3, Husinecká 21, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2012, č.j. MSPH 60 INS 1951/2012-A-11,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2012, č.j. MSPH 60 INS 1951/2012-A-11, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze uložil insolvenčnímu navrhovateli-dlužníku FM Production, s.r.o. (dále jen dlužník), aby ve lhůtě pěti dnů ode dne jeho právní moci zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud I. stupně vyložil ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a na základě zjištění, že dlužník nemá žádný reálný majetek (má jen sporné či nedobytné pohledávky ve výši 202 tisíc Kč a závazky ve výši 2,1 milionů Kč), uložil mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že se záloha neukládá, neboť předmětem dalšího řízení budou jeho pohledávky a drobný majetek v hodnotě cca 430 tisíc Kč, což by mělo postačovat na náklady insolvenčního řízení. Vyjádřil názor, že mu soud I. stupně nemusel uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže:

a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá.

Z obsahu insolvenčního spisu se podává, že dlužník eviduje jen hmotný majetek v zůstatkové ceně 229 tisíc Kč (mobilní plot, maskovací síť a stolky, vše umístěno v kulturním areálu v Náměšti na Hané) a nedobytné či jinak sporné pohledávky vůči 8 dlužníkům v celkové výši 202 tisíc Kč a že dlužník má desítky věřitelů, jimž dluží přes 2,1 milionu Kč splatných v letech 2010 a 2011.

Z uvedeného je zřejmé, že podmínky pro užití postupu podle § 144 IZ nejsou dány, neboť dlužník není v likvidaci a má dosud určitý (zřejmě obtížně zpeněžitelný) majetek.

Jak vyplývá z ustanovení § 1 IZ, insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Jinak řečeno, nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Mezi náklady insolvenčního řízení náleží mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce; v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,-Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Protože dlužník nedisponuje potřebnými finančními prostředky a nepodařilo se zjistit ani další významnější majetek dlužníka, jenž by mohl být k úhradě zálohy použit, soud I. stupně správně rozhodl o tom, že náklady insolvenčního řízení bude nutno hradit z uložené zálohy.

Nutno dodat, že záloha na náklady insolvenčního řízení uložená podle § 108 IZ není soudním poplatkem, proto ustanovení o soudním poplatku obsažená v o.s.ř. ani v zákonu o soudních poplatcích nelze na tuto zálohu ani přiměřeně použít. To platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ požadavku na osvobození od placení zálohy.

Dlužník jako podnikatel byl podle § 98 IZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3). Jestliže před podáním insolvenčního návrhu (v roce 2010 a 2011) dlužník (resp. jeho jednatel) nehospodařil s finančními prostředky společnosti náležitě, a použil je k jinému účelu a v důsledku toho nyní není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k jeho tíži. Spoléhat na to, že insolvenční soud povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení dlužníkovi neuloží, zodpovědné nebylo.

Z uvedeného vyplývá, že soud I. stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení a odvolací soud jeho rozhodnutí podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 10. dubna 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva