1 VSPH 434/2012-A-45
MSPH 79 INS 20369/2011 1 VSPH 434/2012-A-45

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. ve věci dlužníka Aleše anonymizovano , anonymizovano , bytem Londýnská 221/10, Praha 2, zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem Vladislavova 16, Praha 1, zahájené na návrh věřitelek a) Ing. Emmy Trnobranské, r.č. 386231/013, bytem Jablonecká 410/46, Praha 9, zastoupené Mgr. Jaroslavem Mašínem, advokátem se sídlem Viktora Huga 11, Praha 5, b) Lenky anonymizovano , anonymizovano , bytem Lumírova 15, Praha 2, zastoupené JUDr. Miroslavem Novotným, advokátem se sídlem Husinecká 3, Praha 3 a c) Kateřiny anonymizovano , anonymizovano bytem Dr. E.Beneše 1039, Neratovice, zastoupené JUDr. Peterem Maiem, advokátem se sídlem Náměstí Winstona Churchilla 2, Praha 3, o odvolání navrhovatelek a), b), c) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2012, č.j. MSPH 79 INS 20369/2011-A-22

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2012, č.j. MSPH 79 INS 20369/2011-A-22 se v bodech I. , II. a IV. výroku p o t v r z u j e , v bodě III. výroku se m ě n í tak, že dlužníkovi se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

II. Dlužníkovi se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze zamítl insolvenční návrh, jímž se insolvenční navrhovatelky Ing. Emma Trnobranská (dále jen navrhovatelka a), Lenka anonymizovano (dále jen navrhovatelka b) a Kateřina anonymizovano (dále jen navrhovatelka c) domáhaly vydání rozhodnutí o úpadku Aleše anonymizovano (dále jen dlužník; bod I. výroku), navrhovatelkám uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod II. výroku), dále společně a nerozdílně zaplatit dlužníku na náhradu nákladů řízení částku 11.180,-Kč (bod III. výroku) a rozhodl o vrácení zálohy složené navrhovatelkami na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně uvedl, že navrhovatelka a) v insolvenčním návrhu tvrdila, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 2.610.000,-Kč s odůvodněním, že dne 30.8.2010 uzavřela se společností Orange Construction, s.r.o., IČO 27793346, se sídlem Praha 1, Nové Město, Spálená 97/29 (dále již jen OC), smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti v jejím vlastnictví. Součástí uzavřené kupní smlouvy bylo mj. ujednání, podle něhož se OC dohodnutou kupní cenu zavázala po odečtení stanovené provize vyplatit navrhovatelce. Přestože kupující z kupní smlouvy kupní cenu v plné výši prokazatelně OC zaplatili, tato společnost kupní cenu navrhovatelce a) již nevyplatila a to přes to, že byly splněny a navrhovatelkou této společnosti doloženy všechny podmínky pro její výplatu. V této době byl jedinou oprávněnou osobou k vydání platebního příkazu z účtu OC dlužník.

Navrhovatelka b) tvrdila, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 2.840.000,-Kč s odůvodněním, že uzavřela dne 8.11.2009 se společností OC smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti v jejím vlastnictví. Ani v tomto případě OC navrhovatelce b) utrženou kupní cenu za její nemovitosti nevyplatila a to přes to, že byly splněny a navrhovatelkou b) této společnosti doloženy všechny podmínky pro její výplatu. Navrhovatelka b) proto dopisem ze dne 10.3.2011 požádala o zaplacení dlužné částky.

Navrhovatelka c) tvrdila, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 1.220.000,-Kč s odůvodněním, že uzavřela dne 9.11.2010 se společností OC smlouvu o zprostředkování prodeje jejího bytu. K vyplacení utržené kupní ceny ze strany společnosti OC navrhovatelce však nedošlo, ačkoli navrhovatelce c) k vyplacení kupní ceny vznikl nárok již ke dni 2.2.2011.

Navrhovatelky dále shodně tvrdily, že dlužník jako jednatel OC podle § 135 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s § 194 odst. 5 a 6 obchodního zákoníku ručí za neuspokojené závazky společnosti OC s ohledem na škodu jím způsobenou při výkonu funkce porušením právních povinností. V této souvislosti tvrdily, že dlužník byl do 2.3.2011 jedinou osobou s dispozičním právem k účtům OC. Dále uváděly, že s peněžními prostředky na účtech OC dlužník disponoval protiprávně, neboť v situaci, kdy byla na účtech dostatečná hotovost (v důsledku úhrady platby kupní ceny kupujícími), nezaslal je k upokojení pohledávek navrhovatelek, ale ve prospěch jiných osob. Navrhovatelky tak vyslovily názor, že dlužník tyto prostředky, které měla OC pouze v úschově, zpronevěřil a vědomě porušil důležitou povinnost při správě cizího majetku. Navrhovatelky své pohledávky přihlásily též v insolvenčním řízení dlužníka OC vedeném u Městského soudu v Praze pod sp.zn. MSPH 76 INS 12636/2011 a na dlužníka podaly trestní oznámení. Dlužníkovi tak vznikly pohledávky vůči více věřitelům, které jsou splatné déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti a dlužník je v prodlení s jejich placením déle než 90 dnů, není proto své závazky schopen plnit.

Dlužník s tvrzením navrhovatelek nesouhlasil a zejména tvrdil, že navrhovatelky mají pohledávky za společností OC, nikoli za ním, a že v insolvenčním řízení vedeném proti této společnosti budou jejich pohledávky poměrně uspokojeny. Uvedl, že dne 27.12.2010 byl rozhodnutím jediného společníka OC v působnosti valné hromady k tomuto datu odvolán z funkce jednatele a po tomto datu tak již nemohl jako jednatel porušit svou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře při výkonu funkce jednatele. Zcela pak popřel tvrzení navrhovatelek, že v době, kdy vykonával funkci, nejednal s péčí řádného hospodáře či že by osobně zpronevěřil peněžní prostředky, i to, že by byl obviněn z jakéhokoliv majetkového trestného činu. Společnosti OC dle svého tvrzení žádnou škodu nezpůsobil, nejsou proto splněny zákonné podmínky pro vznik jeho povinnosti ručit dle shora cit. zák. ustanovení.

Na základě provedeného dokazování vycházel soud I. stupně ze zjištění, že dlužník byl z funkce jednatele OC ke dni 27.12.2010 odvolán, a že tak nemohl povinnosti jednatele v rozhodné době porušit. Navrhovatelky nedoložily, že by dlužníkovo jednatelské oprávnění trvalo i po tomto datu, ani to, že by dlužník porušil své právní povinnosti jednat při výkonu své funkce jednatele u společnosti OC s péčí řádného hospodáře. Vycházel z toho, že k prokázání těchto tvrzení by bylo nutné provést další dokazování (výslechem dlužníka, výslechem pozdějšího jednatele OC svědka Zdenka Muceho či jiných osob, případně provést dokazování originálem trestního spisu vedeného orgány činnými v trestním řízení ve věci dlužníka, neboť pouhé ofocené části z obsahu tohoto spisu takto zásadní tvrzení navrhovatelek věrohodným) a dospěl k závěru, že povaha řízení o insolvenčním návrhu vylučuje provádění dokazování ke zjištění existence pohledávek navrhovatelek za dlužníkem, které by ve své podstatě nahrazovala spor o existenci těchto pohledávek. Uzavřel proto, že navrhovatelky neosvědčily své pohledávky za dlužníkem ve smyslu ust. § 105 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a jejich insolvenční návrh shledal nedůvodným. Proto rozhodl o zamítnutí jejich návrhu dle ust. § 143 odst. 2 insolvenčního zákona a o povinnosti zaplatit dlužníku náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 2. občanského soudního řádu s ohledem na jeho úspěch ve věci.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatelky včas odvolaly a požadovaly, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně, eventuálně je změnil tak, že jejich návrhu vyhoví a rozhodne o úpadku dlužníka. V odvolání navrhovatelky zejména poukazovaly na skutečnost, že to byl dlužník, kdo až do 7.3.2011 prokazatelně za dlužníka jednal a svými úkony způsobil navrhovatelkám škodu. Odvolání jednatele rozhodnutím jediného společníka byl pouze účelový úkon, který měl vést k vyloučení jeho odpovědnosti. K tomuto úkonu (byl-li vůbec učiněn ke dni 27.12.2010) by soud proto neměl přihlížet. Kromě toho je jednání dlužníka třeba hodnotit jako exces osoby jednající za společnost, která je za způsobenou škodu navrhovatelkám přímo odpovědná. Zdůrazňovaly, že společnost OC se nachází v úpadku a odpovědnost dlužníka z ručení za závazky této společnosti je proto dána. Nesouhlasily se závěrem soudu prvního stupně o tom, že dokazování odpovědnosti dlužníka za způsobenou škodu by přesahovalo rámec insolvenčního řízení a tvrdily, že důkazy k tomuto závěru potřebné se nachází v trestním spise, v němž je oznámení navrhovatelek na dlužníka projednáváno.

Dlužník s tvrzeními obsaženými v odvolání navrhovatelek nesouhlasil a popíral, že by jednal ve vztahu k navrhovatelkám nebo společnosti OC podvodně. Dále zejména namítal, že jeho jednatelské oprávnění skončilo ke dni 27.12.2010, kdy byl ze své funkce odvolán. Nemůže proto nést odpovědnost za úkony společnosti OC a nevznikla ani jeho odpovědnost za případnou škodu vzniklou navrhovatelkám činností OC. Kromě toho uváděl, že pohledávky navrhovatelek budou zřejmě zcela nebo z větší části uhrazeny prodejem majetku společnosti OC v probíhajícím insolvenčním řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání nejsou opodstatněna, přičemž lze odkázat na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, který byl zjištěn v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci samé, a s nímž se odvolací soud v zásadě ztotožňuje.

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle ust. § 143 odst. 1 a 2 téhož zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka. Soud prvního stupně při svém rozhodování správně vycházel z toho, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má peněžitou pohledávku, a to pohledávku již splatnou (srov. ust. § 97 odst. 3 a § 105 insolvenčního zákona). V tom směru odvolací soud poukazuje na závěry obecně přijímané (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2010, č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64, publikované pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od nichž nemá důvod nijak se odchýlit ani v projednávané věci. Teprve pokud navrhovatel prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. Jestliže navrhovatel existenci splatné pohledávky vůči dlužníku nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího dle ust. § 143 odst. 2 insolvenčního zákona zamítnout, tedy bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Při zkoumání úpadku dlužníka insolvenční soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (ust. § 86 insolvenčního zákona). V otázce aktivní legitimace navrhujících věřitelů, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku (a o níž se v dané věci jedná), však spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčních navrhovatelích. Proto jim ust. § 103 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona zvlášť ukládá uvést v návrhu skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, označit důkazy, kterých se k prokázání těchto skutečností dovolává, a rovněž takto označené důkazy (včetně přihlášky pohledávky) k návrhu připojit. Je na insolvenčním navrhovateli-věřiteli, aby k doložení své tvrzené splatné pohledávky za dlužníkem nabídl takové listinné důkazy, z nichž lze závěr o její existenci spolehlivě učinit a aktivní legitimaci navrhovatele tak mít za doloženou.

Závěru, že doložení splatných pohledávek navrhovatelek za dlužníkem je průkazem jejich oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jejich insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval, odpovídají i nároky na kvalitu navrhovatelem učiněných tvrzení a nabízených důkazních prostředků a vymezení procesního prostoru, jenž je v insolvenčním řízení zkoumání jeho aktivní legitimace určen. To platí bez zřetele k tomu, že průkazem věcné legitimace může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. Proto jakkoli není povinností navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu vykonatelnosti jeho pohledávky za dlužníkem, není v řízení o insolvenčním návrhu zásadně otevřen ke zjišťování věřitelovy pohledávky stejný prostor, jako v řízení nalézacím. Rozhodnutí o tomto jeho právu totiž není úkolem dané fáze insolvenčního řízení.

Shodně se vyslovil Nejvyšší soud ČR ve shora citovaném rozhodnutí, kde vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím ust. § 86 insolvenčního zákona zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Ani takto pojatá úprava dokazování či osvědčování skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm nic nemění na tom, že účelem úpravy obsažené v insolvenčním zákoně není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

I když-jak zdůraznil Nejvyšší soud ČR-insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele-věřitele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede v řízení před soudem prvního stupně k zamítnutí tohoto návrhu dle ust. § 143 odst. 2, věta první, insolvenčního zákona. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, na nějž odkázal již soud prvního stupně, a jenž Nejvyšší soud zformuloval (pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR publikovaného pod č. 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek-dále jen stanovisko ) již při charakteristice konkursního řízení. Lze ho převzít v tom znění, že ani s přihlédnutím k procesnímu rámci vytyčenému výše označenými ustanoveními insolvenčního zákona a ani s vědomím faktu, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele se při zjišťování dlužníkova úpadku uplatňuje zásada vyšetřovací, není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že ust. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

Z pohledu těchto východisek je třeba chápat úpravu meritorního rozhodování o insolvenčním návrhu věřitele obsaženou v ust. § 133 insolvenčního zákona. Ta je zjevně vybudována na zásadě, že o věřitelově návrhu soud vždy nařídí jednání (a tedy provede dokazování podle ust. § 122 a násl. občanského soudního řádu) v případě sporu o úpadek , tj. pokud rozhodnutí závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku, ledaže se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a o návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.

Tato úprava navazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR vyjádřenou-ve vztahu ke konkursnímu řízení-v usnesení ze dne 31.1.2006, sp.zn. 29 Odo 204/2003 (uveřejněném pod č. 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V něm ovšem Nejvyšší soud ČR také dovodil, že jsou-li mezi účastníky sporné skutkové okolnosti případu, z nichž má být činěn závěr o tom, zda navrhující věřitel doložil splatnou pohledávku vůči dlužníku nebo zda osvědčil existenci některé z forem jeho úpadku, jednání není třeba nařizovat rovněž v případě, že již v průběhu přípravy jednání vyšlo najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud (v případech, v nichž tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele nebo pohledávka známého věřitele, kterou má být doložen dlužníkův úpadek, není pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo alespoň pohledávkou vykonatelnou) nahrazoval sporné řízení. Důvodem k zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu tu totiž je (musí být) právě skutečnost, že takové dokazování při jednání odporuje účelu konkursního řízení (viz bod VIII. stanoviska, jehož závěry se podle R 14/2011 v jím citované podobě prosadí-jako důvod k zamítnutí věřitelova návrhu -i v řízení insolvenčním).

Co do aktivní legitimace navrhovatelek jsou podle přesvědčení odvolacího soudu uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu ČR, jež vytyčily omezení procesního prostoru určeného ke zkoumání této otázky v konkursním řízení, použitelné i v poměrech insolvenčního řízení. Aplikovány by v něm měly být důsledně restriktivně tím spíše, že řada závažných dopadů do právní sféry dlužníka i třetích osob, jež se v konkursním řízení pojila až s prohlášením konkursu, je v insolvenčním řízení nastolena již s podáním insolvenčního návrhu (srov. zejm. ust. § 109 a § 111 insolvenčního zákona). Ze zřetele tu nelze pouštět ani výše zmíněné omezení odvolacího přezkumu ve vztahu k doložení navrhovatelovy věcné legitimace.

Podle ust. § 105 insolvenčního zákona je věřitel, jenž podává insolvenční návrh, povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. V této souvislosti je třeba uvést, že insolvenční řízení náleží mezi ty druhy občanského soudního řízení, jež nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka, a že doložením existence své splatné pohledávky věřitel prokazuje, že je podle ust. § 97 odst. 3 insolvenčního zákona osobou oprávněnou podat insolvenční návrh. Úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, závisí v tomto řízení nejen na tom, zda bude osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale základním předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn. Proto zákon vyžaduje, aby věřitel připojil k návrhu všechny listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky. Pokud se věřiteli nepodaří prokázat oprávnění k podání insolvenčního návrhu, soud insolvenční návrh zamítne podle ust. § 143 odst. 1 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, jež odvolací soud reprodukoval v podstatné části shora, zamítl soud prvního stupně v daném případě insolvenční návrh proto, že navrhovatelky nedoložily, že by měly vůči dlužníkovi splatné pohledávky.

Odvolací námitky navrhovatelek, že důvodem jejich pohledávek je škoda způsobená dlužníkem při jeho jednání za společnost OC (buď z titulu jeho ručení za závazky společnosti dle ust. § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obchodního zákoníku nebo z titulu jeho odpovědnosti za škodu z excesivního jednání při úkonech činěných za společnost v jeho vlastní prospěch), a že tuto odpovědnost lze doložit z připojených listin event. spisu v přípravném řízení, nejsou dle názoru odvolacího soudu důvodné. Zjištěno bylo dosud pouze to, že společnost OC je v úpadku. Pohledávky přihlásilo 45 věřitelů ve výši přesahující 12 mil. Kč. Na druhou stranu v majetkové podstatě OC jsou sepsány nemovitosti, jejichž hodnota není nízká a také hodnotnější movité věci (automobily). Insolvenční řízení je nyní ve stadiu prohlášeného konkursu a prodeje majetku v majetkové podstatě. K prokázání deliktního jednání dlužníka (které je současně projednáváno na základě podané žaloby navrhovatelkami i před soudem v občanskoprávním řízení) však předložené důkazy v tomto řízení nepostačují a bude nutno provést další dokazování, jehož předmětem bude jednak existence jeho jednatelského oprávnění za společnost OC do 7.3.2011 a protiprávnost jeho úkonů při hospodaření s majetkem společnosti OC. Přitom dosavadní zápis jeho jednatelského oprávnění za společnost OC ve veřejném Obchodním rejstříku zatím svědčí spíše ve prospěch tvrzení dlužníka o tom, že zaniklo dříve, než k nesplnění povinnosti vyplatit navrhovatelkám utržené prostředky z prodeje jejich nemovitostí ze strany OC došlo. V případě prokazování tvrzení navrhovatelek o tom, že dlužník jednal excesivně ve svůj prospěch také nebude možné vycházet jen z důkazů v návrzích označenými listinami. Odvolací soud proto závěr soudu prvního stupně o tom, že pohledávky navrhovatelek jsou dosud sporné a rozsah prokazování jejich důvodnosti přesahuje jednoznačně rámec insolvenčního řízení, jak vyplývá ze shora provedeného výkladu, sdílí.

Kromě tohoto závěru však odvolací soud shledává další důvod pro zamítnutí podaného insolvenčního návrhu, jenž spočívá v tom, že nárok navrhovatelek vůči dlužníku z titulu ručení za závazky společnosti OC vůči navrhovatelkám v důsledku jím způsobené škody společnosti OC dosud nevznikl. V insolvenčním řízení vedeném vůči společnosti OC dosud nedošlo k takovému procesnímu pokroku, aby bylo možno najisto postavit, zda přihlášené nároky navrhovatelek budou z prodeje majetkové podstaty OC uspokojeny. Není tak ani zřejmé, zda dojde k úhradě pohledávek navrhovatelek přihlášených v insolvenčním řízení dlužníka OC, tedy není zřejmé, zda dlužník odpovídá svým ručitelským závazkem navrhovatelkám dle ust. § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zákoníku. V tomto smyslu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.4.2012 ve věci 29 Cdo 4968/2009, které je zveřejněno na jeho webových stránkách, a v němž Nejvyšší soud posuzoval otázku, kdy lze dospět k závěru o vzniku odpovědnosti za škodu (zjištění výše škody) v případě uplatněného nároku na náhradu škody porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu dle ust. § 3 zákona o konkursu a vyrovnání, pokud je společnost v konkursu. Vyslovil zde názor, podle kterého lze sice výši škody vzniklé věřiteli zjistit v případě běžícího konkursu dříve než vydáním rozvrhového usnesení, ale musí již z průběhu být patrné, že i před vydáním rozvrhového usnesení nebude možné pohledávku věřitele z prodeje majetku dlužníka uspokojit (např. to vyplývá z konečné zprávy nebo částečného rozvrhu) a nastupuje tak odpovědnost člena statutárního orgánu společnosti dle ust. § 3 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Jinými slovy, obsah konkursního spisu musí odůvodňovat jednoznačný závěr, že věřitel neobdrží částku, jíž uplatňuje jako náhradu škody.

Shora uvedený judikát Nejvyššího soudu lze aplikovat i na vznik ručení jednatele dle ust. § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zákoníku věřitelům společnosti, jež je v úpadku, neboť předpokladem vzniku tohoto zákonného ručení je neuspokojení pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení společnosti a odpovědnost jednatele za škodu ve vztahu ke společnosti porušením jeho povinností dle ust. § 194 odst. 5 obch. zákoníku. Otázka možnosti zjistit výši škody se v tomto případě posuzuje podle stejných kritérií, jako tomu bylo i v případě ust. § 3 zákona o konkursu a vyrovnání, kdy pro vznik odpovědnosti člena statutárního orgánu za škodu bylo rozhodující posouzení vzniku škody neuspokojením pohledávek věřitelů přihlášených v konkursním řízení na společnost.

Při dokládání svých nároků vůči dlužníku vycházely navrhovatelky z toho, že jejich pohledávky vůči společnosti OC nebudou v insolvenčním řízení této společnosti uspokojeny, a že tak nastupuje zákonný ručitelský závazek dlužníka, který ze zákona zajišťuje pohledávky navrhovatelek vůči společnosti OC do výše, ve které nebyly v insolvenčním řízení uspokojeny. Protože dosud nelze z insolvenčního řízení společnosti OC ozřejmit, že pohledávky navrhovatelek v něm nebudou uspokojeny, nelze je považovat za osvědčené ani ve vztahu k dlužníku, jenž má za tyto pohledávky ručit až v rozsahu, v němž k jejich uspokojení nedošlo.

Navrhovatelky proto neosvědčily, že dlužníku vznikl ze zákona jeho ručitelský závazek za pohledávky uplatněné vůči společnosti OC nejen s ohledem na spornost jeho odpovědnosti za škodu ve vztahu ke společnosti OC nebo přímo ve vztahu k navrhovatelkám, ale také proto, že není dosud možné z obsahu insolvenčního spisu společnosti OC zjistit, zda jejich pohledávky budou v tomto řízení uspokojeny.

Proto též odvolací soud dospěl k závěru, že návrh na zahájení insolvenčního řízení není důvodný, neboť navrhovatelky neprokázaly, že mají za dlužníkem splatné pohledávky a nejsou tak k podání insolvenčního návrhu aktivně věcně legitimovány.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání ve věci samé důvodnými, napadené usnesení proto jako věcně správné v bodě I., II. a IV. výroku podle ust. § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) potvrdil, a změnil je podle ust. § 150 o.s.ř. toliko v bodě II. výroku o náhradě nákladů řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž dospěl odvolací soud k závěru, že jsou zde závažné důvody spočívající v okolnostech případu, které nepřiznání náhrady nákladů jinak úspěšnému dlužníkovi odůvodňují. Tyto okolnosti spatřuje odvolací soud v jednání dlužníka, jenž jako jediný společník společnosti OC vydal rozhodnutí v působnosti valné hromady o odvolání své osoby jako jednatele z funkce ke dni 27.12.2010, ale nepostaral se o včasný zápis této změny do obchodního rejstříku. Nadále za společnost jednal a tak přispěl k podání insolvenčního návrhu proti sobě jakožto osobě s jednatelským oprávněním v době, kdy mělo dojít ke škodě způsobené navrhovatelkám společností OC. Přiznání náhrady nákladů řízení dlužníku se proto v této situaci odvolacímu soudu jeví v rozporu s obecně chápanými principy morálky a spravedlnosti.

Náklady odvolacího řízení odvolací soud dlužníkovi rovněž dle ust. § 150 o.s.ř. nepřiznal, a to z týchž důvodů, jako rozhodl o jejich nepřiznání za řízení před soudem prvního stupně.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 24. května 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva