1 VSPH 424/2009-P98-25
KSUL 70 INS 362/2008 1 VSPH 424/2009-P98-25

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Veseko, a.s. se sídlem Mikulášovická 552, 407 78 Velký Šenov, IČO 46708537, zast. opatrovníkem Ing. Petrem Pecháčkem, bytem Borový vrch 168/4, 460 14 Liberec 13, o odvolání věřitele Deutsche Leasing ČR, s.r.o. se sídlem Antala Staška 2027/79, 140 00 Praha 4, IČO 25723758, zast. JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Jasná II 637/5, 147 00 Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. července 2009 označenému jako č.j. KSUL 70 INS 362/2008-č.v.96,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. července 2009 označené jako č.j. KSUL 70 INS 362/2008-č.v.96 se m ě n í tak, že věřiteli Deutsche Leasing ČR, s.r.o. se sídlem Antala Staška 2027/79, 140 00 Praha 4, IČO 25723758 se n e u k l á d á , aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil ve prospěch majetkové podstaty částku ve výši 3.804.760,11 Kč k rukám insolvenčního správce Mgr. Ing. Ivo Haly.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9.7.2009 označeným jako č.j. KSUL 70 INS 362/2008-č.v.96 (jde o dokument č. P98-11) uložil věřiteli Deutsche Leasing ČR, s.r.o. (dále jen Věřitel), aby ve prospěch majetkové podstaty dlužníka Veseko, a.s. (dále jen dlužník) zaplatil částku 3.804.760,11 Kč, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám insolvenčního správce Mgr. Ing. Ivo Haly.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že mu byla dne 26.3.2008 doručena přihláška pohledávek Věřitele v celkové výši 5.592.514,23 Kč. Dne 28.4.2008 Věřitel soudu oznámil částečné zpětvzetí své přihlášky do výše 1.419.748,-Kč, což soud usnesením ze dne 23.5.2008 vzal na vědomí s tím, že Věřitel je nadále účastníkem řízení s pohledávkami v celkové výši 4.172.766,23 Kč. Tyto pohledávky byly přezkoumány na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 22.9.2008, na němž insolvenční správce uznal pohledávky č. 1-4 v celkové výši 386.006,12 Kč, které tak byly zjištěny, a zbývající pohledávky č. 5-8 v celkové výši 3.804.760,11 Kč popřel co do pravosti s odůvodněním, že se jedná o smluvní pokuty uplatněné leasingovým pronajímatelem na základě smluvních ujednání, jež správce pokládá za neplatná. Nato Věřitel podal dne 8.10.2008 žalobu na určení pravosti svých pohledávek č. 5 a 7 v celkové výši 703.642,96 Kč. Podáním ze dne 3.3.2009 vzal žalobu zpět a řízení bylo usnesením č.j. 70 Cm 10/2008-95 ze dne 1.4.2009, jež nabylo právní moci dne 18.4.2009, zastaveno. Zpětvzetí žaloby odůvodnil Věřitel poukazem na nejednotnost soudní praxe ohledně uznávání nároku na smluvní pokuty z leasingových smluv a na to, že své pohledávky přihlásil do insolvenčního řízení v dobré víře, a že ovšem nyní se obává případných nepříznivých důsledků vyplývajících z § 178 insolvenčního zákona (dále jen IZ). Předtím (po zvláštním přezkumném jednání) Věřitel dne 1.10.2008 oznámil soudu další částečné zpětvzetí přihlášky s tím, že celková výše jeho pohledávky činí 1.071.649,08 Kč. Soud vzal toto zpětvzetí usnesením na vědomí ze dne 27.10.2008 (P98-7). Dne 1.4.2009 bylo soudu doručeno úplné zpětvzetí Věřitelovy přihlášky (odůvodněné shodně jako zpětvzetí incidenční žaloby), jež soud vzal na vědomí usnesením ze dne 3.4.2009 (P98-10) pravomocným dne 24.4.2009. V něm Věřitele uvědomil o tom, že právní mocí rozhodnutí jeho účast v insolvenčním řízení končí.

Věřitel přitom v průběhu řízení aktivně vykonával práva spojená s nezajištěnou pohledávkou. Na schůzi věřitelů konanou dne 26.5.2008 totiž zaslal platný hlasovací lístek, jímž s počtem hlasů 4.172.766,23 hlasoval dle § 29 odst. 1 IZ pro odvolání stávajícího insolvenčního správce, přičemž jeho pohledávka byla z hlediska zákonem stanoveného hlasovacího kvóra významná.

Při svém rozhodování soud vycházel z § 178, 180 a 182 IZ (v tehdy platném znění) a z toho, že Věřitel přihlásil 8 pohledávek v celkové výši 5.592.514,23 Kč, které bral postupně zpět a nakonec je vzal zpět zcela. Pohledávky č. 1-4 Věřitel nijak neměnil a byly také zjištěny, zatímco pohledávky č. 5-8 představující smluvní pokuty uplatněné na základě výpovědi leasingových smluv, jež s dlužníkem uzavřel, postupně snižoval. Činil tak s odůvodněním, že postupoval podle čl. 10.14 Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu společnosti Deutsche Leasing ČR, s.r.o. z 1.1.2006 , podle kterého byl jako leasingový pronajímatel oprávněn snížit smluvní pokutu při ukončení leasingové smlouvy výpovědí (k nimž zde došlo 31.1.2008) o případný výnos z prodeje předmětu leasingu. K těmto prodejům podle Věřitelových podání posléze také došlo. Následné úplné zpětvzetí přihlášky odůvodnil obavou z možné sankce dle § 178 IZ. Věřitel tak přihlásil do insolvenčního řízení pohledávky v maximálně možné výši, přestože sám opakovaně uvedl, že problematika uplatňování předmětných smluvních pokut je v praxi vykládána nejednotně. Musel tedy počítat s případným popřením těchto svých pohledávek (tedy zejména č. 5-8), a když se tak stalo, nebránil se žalobou proti popření pohledávek v celém rozsahu, ale jen zčásti, až nakonec došlo k zastavení incidenčního řízení pro zpětvzetí žaloby. V řízení přitom Věřitel hlasoval (prostřednictvím hlasovacího lístku) pro odvolání insolvenčního správce a tedy aktivně využil svého hlasovacího práva, a to ovšem s počtem hlasů, který neodpovídal řádně přihlášené výši jeho pohledávek.

Z uvedených důvodů soud uložil Věřiteli povinnost zaplatit do majetkové podstaty částku 3.804.760,11 Kč, jež představuje částku, o kterou přihlášená pohledávka (4.172.766,23 Kč) převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna (368.006,12 Kč). O tom, že se ve smyslu § 178 IZ ke zjištěné části pohledávky ve výši 368.006,12 Kč nepřihlíží, o odmítnutí její přihlášky a ukončení Věřitelovy účasti v řízení soud nerozhodoval, neboť účast Věřitele v insolvenčním řízení skončila již dnem 24.4.2009, kdy nabylo právní moci usnesení P98-10, jímž soud vzal na vědomí úplné zpětvzetí jeho přihlášky.

Proti tomuto usnesení se Věřitel včas odvolal s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil. Uvedl, že do insolvenčního řízení dlužníka (o jehož úpadku soud rozhodl usnesením ze dne 21.2.2008) přihlásil dne 25.3.2008 pohledávku vůči dlužníku v celkové výši 5.592.514,23 Kč sestávající z jeho dílčích nároků z titulu leasingových smluv (vč. všeobecných smluvních podmínek), které Věřitele s dlužníkem uzavřel a které byly ukončeny předčasně výpovědí ke dni 31.1.2008. Jednak šlo o pohledávky nezaplacených leasingových splátek (jistiny) a úroku z prodlení 0,05 % denně do 20.2.2008. Takto byly přihlášeny pod č. l (z leasingové smlouvy č. 77440606 ze dne 13.6.2006) jistina 52.429,-Kč a úroky z prodlení 1.350,05 Kč (tj. celkem 53.779,05 Kč), pod č. 2 (z leasingové smlouvy č. 76840506 ze dne 31.5.2006) jistina 127.029,-Kč a úroky z prodlení 3.193,75 Kč (tj. celkem 127.222,75 Kč) pod č. 3 (z leasingové smlouvy č. 80890906 ze dne 26.9.2006) jistina 39.686,60 Kč a úroky z prodlení 1.021,93 Kč (tj. celkem 40.708,53 Kč) a pod č. 4 (z leasingové smlouvy č. 9492070707 ze dne 20.8.2007) jistina 141.931,40 Kč a úroky z prodlení 4.364,39 Kč (tj. celkem 146.295,79 Kč). Dále Věřitel přihlásil pohledávky smluvních pokut (jistiny) ve výši všech leasingových splátek splatných ke dni ukončení jednotlivých leasingových smluv výpovědí (podle článku 10.14 všeobecných smluvních podmínek) a úroků z prodlení (0,05 % denně do 20.2.2008). Takto byly přihlášeny pod č. 5 (z leasingové smlouvy č. 76840506) jistina 1.524.426,44 Kč a úroky z prodlení 9.908,77 Kč (tj. celkem 1.534.335,21 Kč), pod č. 6 (z leasingové smlouvy č. 077440606) jistina 625.624,25 Kč a úroky z prodlení 4.066,56 Kč (tj. celkem 629.690,81 Kč), pod č. 7 (z leasingové smlouvy č. 08090906) jistina 585.251,61 Kč a úroky z prodlení 3.804,14 Kč (tj. celkem 589.055,75 Kč) a pod č. 8 (z leasingové smlouvy č. 094920707) jistina 2.455.465,81 Kč a úroky z prodlení 15.960,53 Kč (tj. celkem 2.471.426,34 Kč). Přihlášené pohledávky smluvních pokut (jistin) Věřitel posléze (v souladu s uvedeným článkem všeobecných smluvních podmínek) svými podáními vůči soudu snižoval o částky, za něž jednotlivé předměty leasingů prodal. Takto podáními ze dne 23.4.2008 smluvní pokutu pod č. 5 snížil o výtěžek prodeje ve výši 1.050.000,-Kč, takže její nová výše činila 484.335,21 Kč, a smluvní pokutu č. 7 snížil o výtěžek z prodeje ve výši 369.748,-Kč, takže její nová výše činila 219.307,75 Kč. Podáními ze dne 3.10.2008 pak smluvní pokuty pod č. 6 a pod č. 8 již vůbec nepožadoval, když byly zcela pokryty výtěžky z prodejů (tedy nadále šlo o pohledávky ve výši 0,-Kč).

Dále Věřitel uvedl, že dne 26.5.2008 se konalo (řádné) přezkumné jednání, v jehož rámci však nebyla jeho pohledávka z neznámých důvodů projednána. Na bezprostředně následující schůzi věřitelů bylo mimo jiné hlasováno o odvolání dosavadního insolvenčního správce. Věřitel předem zaslal hlasovací lístek, kterým hlasoval-ve výši své aktuálně přihlášené pohledávky ve výši 4.172.766,23 Kč-pro odvolání správce. Dne 22.9.2009 se konalo zvláštní přezkumné jednání, na němž insolvenční správce popřel pohledávky Věřitele č. 5 až 8 ve výši 3.804.760,11 Kč s tím, že má ujednání o smluvních pokutách za neplatná podle § 544 odst. 1 občanského zákoníku, který umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti a o ně se podle správce v případě výpovědi leasingové smlouvy nejedná (její účastník jen vykonal svá smluvní práva). Věřitel se však i nadále domnívá, že pohledávky ze smluvních pokut byly co do důvodu a výše přihlášeny po právu, dle platných smluvních ujednání stran. Podal proto žalobu na určení popřených pohledávek smluvních pokut č. 5 a 7, a to ovšem již v jejich výši snížené způsobem a z důvodů uvedených shora. Při vědomí případné sankce upravené v § 178 ve spojení s § 182 IZ pak ale raději vzal celou svou přihlášku zpět, pročež vzal zpět také podanou incidenční žalobu. Takový úkon ale nelze vykládat jako Věřitelův konkludentní souhlas s popřením jeho pohledávky, šlo pouze o úkon procesní opatrnosti.

Věřitel-na podporu obrany své dobré víry při přihlášení předmětných pohledávek -obsáhle popsal svůj náhled na povahu leasingové smlouvy, od níž se odvíjí charakter přihlášených pohledávek. Zdůraznil zejména, že obsahem leasingové smlouvy (inominátního kontraktu) je povinnost leasingové společnosti zakoupit určitý předmět a ten pronajmout leasingovému nájemci na dobu určitou, po jejímž skončení je nájemci předmět leasingu za zůstatkovou hodnotu převeden do vlastnictví. Tento předmět je jinak po celou dobu nájmu vlastnictvím leasingové společnosti. Strany si v rámci smluvní autonomie mohou sjednat podmínky, za nichž lze leasing vypovědět. Pokud je leasingová společnost oprávněna smlouvu vypovědět a učiní tak, ztrácí možnost zhojit své náklady investované do předmětu leasingu, jelikož náklady za novou věc jsou nepoměrně vyšší oproti její zůstatkové hodnotě po určité době užívání. Proto jsou v leasingových smlouvách (všeobecných leasingových podmínkách společností) upraveny i smluvní pokuty, jež paušálně nahrazují škodu způsobenou tím, že se leasingový pronajímatel nemůže uspokojit na leasingovém nájemci, jak bylo ve smlouvě dohodnuto. Jde o náhradu nákladů spojených s vyhledáním kupce odebraného předmětu nájmu a škody vzniklé jeho prodejem za nižší cenu než za niž byl pořízen, včetně ušlého zisku. Podle názoru Věřitele tyto smluvní pokuty, jež s dlužníkem sjednal, jsou zcela v souladu s dobrými mravy i v přiměřené výši, přičemž byly uplatněny pro porušení dlužníkových povinností leasingového nájemce (pro neplacení leasingových splátek). Tyto závěr podporuje i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cmo 380/2005. V daném případě Věřitel dle smluvních ujednání uplatnil smluvní pokuty ve výši leasingových splátek splatných po dni ukončení smlouvy a zůstatkové hodnoty předmětu leasingu a posléze je (bez prodlení) snižoval o výnos dosažený prodejem předmětu leasingu třetím osobám, a to při trvající dobré víře ohledně výše a pravosti přihlášených pohledávek. S ohledem na stanovenou přihlašovací lhůtu nemohl Věřitel (v zájmu zachování svých nároků) otálet s přihláškou a čekat, zda se mu předměty leasingu podaří včas prodat (a za kolik), a podle toho pak uplatnit smluvní pokuty v příslušné modifikované výši. Argument soudu, že Věřitel přihlašoval své pohledávky v maximální možné výši a musel tak počítat s jejich popřením, vede ve svém důsledku k závěru, že Věřitel raději neměl své pohledávky přihlašovat vůbec (tedy na své majetkové právo rezignovat). V okamžiku popření pohledávky se Věřitel nemohl účinně bránit žalobou proti celé popřené částce, jak mu soud vytkl, když v mezidobí se její výše (z objektivních důvodů) zmenšila.

Podle věřitele důvody pro uložení platební sankce vymezené v § 178 ve spojení s § 182 IZ nejsou dány, a soud prvního stupně v tom směru ani příslušné právní závěry nenabídl. Věřitel je přesvědčen o tom, že smyslem dané úpravy je zamezit vědomému přihlašování nadhodnocených pohledávek do insolvence, jehož cílem by bylo ovlivnit ve svůj prospěch nebo ve prospěch jiného věřitele průběh insolvenčního řízení. Majetková sankce tedy má potrestat" věřitele jednající takto ve zlé víře. Přítomnost dobré víry pak zvlášť nabývá na významu při výkladu § 182 IZ, které umožňuje neuložit sankci předvídanou v § 178 IZ, pokud věřitel po popření pohledávky vezme její popřenou část zpět dle § 184 IZ. Ani tehdy se však věřitel sankci nevyhne, pokud využil svého postavení, daného výší přihlášené pohledávky, aby zhoršil postavení jiného věřitele nebo přihlásil nadhodnocený nárok úmyslně. Takové okolnosti ale v případě Věřitele, který posléze vzal svou pohledávku zpět zcela, naplněny nebyly. Je toho názoru, že absenci dobré víry (zlou víru) je třeba chápat jako nepoctivý úmysl věřitele, který jedná určitým způsobem, přestože si je (nebo měl by být) vědom bezprávnosti svého jednání. Tedy musí jít o nekalé jednání postrádající čestný úmysl na straně přihlašovatele. Nic takového ale Věřiteli přičíst nelze. Soud ostatně v napadeném usnesení ani nevyslovil, že Věřitel při uplatnění svých pohledávek nebyl v dobré víře, přestože (jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 436/2006) dobrá víra se vždy předpokládá a naopak je nutné prokázat skutečnosti, které by ji vyvracely. Věřitel přihlásil své pohledávky na základě objektivních kritérií a z žádné okolnosti nelze dovozovat, že by jeho jednání bylo podvodné či škodlivé. Věřitel byl v dobré víře jak při podání přihlášky, tak i v době výkonu svých hlasovacích práv uskutečněných před schůzi věřitelů (a přezkumným jednáním) prostřednictvím hlasovacího lístku. Tehdy (dne 12.5.2008) byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku seznam přihlášených pohledávek, v němž insolvenční správce vyznačil, že pohledávku Věřitele uznává, zčásti však podmíněně. V tomto upraveném seznamu (zveřejněném 27.5.2008) je toto stanovisko rukou přeškrtnuto a místo něj napsáno neprojednáno . Při výkonu svých hlasovacích práv byl tudíž Věřitel v dobré víře ve zjištění své pohledávky. Kdyby správce v seznamu avizoval popření Věřitelových pohledávek, hlasovací práva by nevykonával (vzal by svůj hlasovací lístek zpět, což zákon nezakazuje). Přesvědčení Věřitele o existenci přihlášené pohledávky (o jeho dobré víře) nemohla zpochybnit ani jeho zmínka, že soudní praxe bohužel v otázce uznávání nároku na smluvní pokuty z leasingových smluv není jednotná.

Odvolatel přitom nezhoršil ani nemohl zhoršit postavení jiného věřitele v insolvenčním řízení svým hlasováním pro odvolání dosavadního insolvenčního správce, které se uskutečnilo na schůzi věřitelů konané dne 26.5.2009. Věřitel hlasoval (hlasovacím lístkem) ve výši své aktuálně přihlášené pohledávky ve výši 4.172.766,23 Kč, přičemž z protokolu o schůzi věřitelů je jasné, že tím v žádném případě nemohl výsledek hlasování ovlivnit. Celková výše všech přihlášených pohledávek (spolu s Věřitelovou) činila 128.278.946,20 Kč, takže dle § 29 odst. 1 IZ pro odvolání správce musela hlasovat nadpoloviční většina přihlášených věřitelů počítaná podle výše přihlášených pohledávek, tedy většina s hlasy převyšujícímu 64.139.473,10 Kč. Pro odvolání správce hlasovali věřitelé s pohledávkami ve výši 85.679.703,-Kč a tudíž i bez hlasů Věřitele by k odvolání insolvenčního správce došlo. Stejný výsledek by nastal, i pokud by byly z hlasů pro odvolání správce zohledněny jen ty, které odpovídaly již zjištěným pohledávkám a které činily (bez pohledávek Věřitele a částečně popřené pohledávky věřitele č. 58) celkem 81.481.590,35 Kč. Jiný úkon, jímž by vykonával svá věřitelská práva, Věřitel neučinil, o jiné otázce nehlasoval.

Podle Věřitele nadto správce a insolvenční soud nepostupovali ve věci řádně. Včasná přihláška Věřitelových pohledávek nebyla na přezkumném jednání dne 26.5.2008 projednána, aniž by bylo z protokolu o jednání zřejmé, proč se tak nestalo. K jejímu přezkoumání došlo až na zvláštním přezkumném jednání dne 22.9.2008. Přesto bylo Věřiteli umožněno hlasovat na schůzi věřitelů konané 26.5.2008, tedy za stavu jeho nejistoty", kterou soud i správce připustili, ač k tomu nebyly dány objektivní důvody. Nešlo totiž ani o situaci ve smyslu § 192 odst. 2 IZ, kdy v důsledku změny přihlášky není možné pohledávku projednat na řádném přezkumném jednání. Insolvenční správce měl téměř měsíc na přezkoumání Věřitelových pohledávek, které ten nezměnil co do důvodu nebo pořadí, ale toliko snížil pohledávky ze smluvních pokut podáním ze dne 23.4.2008, což soud vzal na vědomí usnesením ze dne 23.5.2008, tj. 3 dny před řádným přezkumným jednáním. Odložení přezkumu těchto pohledávek až na další (zvláštní) jednání proto podle Věřitele nebylo věcně opodstatněno. Konečně Věřitel vysvětlil, z jakých důvodů má pochybnost o ústavní konformitě soudem aplikovaného ustanovení § 178 IZ.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací při posuzování důvodnosti odvolání shledal, že ustanovení § 178, 180 a 182 IZ (v jejich tehdejším znění platném do 30.3.2011), jichž má být v jím souzené věci použito, jsou pro kolizi s články 3 odst. 3, 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v rozporu s ústavním pořádkem. Protože soulad jednotlivých ustanovení zákona s Listinou je oprávněn kvalifikovaně posoudit pouze Ústavní soud České republiky, a protože Vrchní soud v Praze již v odvolací věci vedené pod sp.zn. KSUL 77 INS 3582/2008, 1 VSPH 318/2009-P19 podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu podal návrh na zrušení § 178, § 179 a § 180 IZ i souvisejících ustanovení § 181 a § 182 IZ, postupoval v dané odvolací věci dle § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a usnesením č.j. KSUL 70 INS 362/2008,-P98-15 ze dne 12.11.2009 řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu o jeho návrhu přerušil.

Následně Ústavní soud v řízení o podaném návrhu na zrušení ustanovení § 178 až § 182 IZ, vedeném pod sp.zn. Pl. ÚS 36/09, přípisem ze dne 12.3.2013 žádal Vrchní soud v Praze (navrhovatele), aby sdělil, zda přesto, že předmětná právní úprava prošla zčásti novelizací, setrvává na petitu návrhu tak, jak byl podán, případně zda nezváží změnu petitu v tom smyslu, že by bylo požadováno vyslovení protiústavnosti v mezičase novelizovaných napadených ustanovení. Vrchní soud v Praze v odpovědi ze dne 28.3.2013 sdělil, že navzdory částečné novelizaci předmětných ustanovení § 178 a 179 IZ provedené s účinností od 31.3.2011 zákonem č. 69/2011 Sb. nepovažoval za možné změnit podaný návrh tak, že by bylo nadále požadováno zrušení těchto ustanovení jen v novém (novelizovaném) znění, nebo zrušení těchto ustanovení jak v původním, tak v novém znění, neboť v posuzované odvolací věci má být aplikováno ustanovení § 178 IZ v jeho původním znění platném do 30.3.2011, jež právě spolu s ostatními souvisejícími ustanoveními (s přerušením odvolacího řízení dle § 109 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) bylo k ústavnímu přezkumu předloženo. K tomu Vrchní soud v Praze dodal, že pokud Ústavní soud (jak naznačuje jeho přípis) považuje za možné rozšířit podaný návrh i na ustanovení § 178 a § 179 ve znění platném od 31.3.2011, pak pro ten případ Vrchní soud v Praze navrhuje zrušit předmětná ustanovení i v tomto novém znění, neboť podle jeho názoru nedoznala novelizací takové změny, která by zásadní důvody jeho pochybností o ústavní konformitě předmětné právní úpravy odstranila.

Nato Ústavní soud usnesením sp.zn. Pl. ÚS 36/09 ze dne 23.4.2013 řízení o návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení § 178, § 179, § 180, § 181 a § 182 IZ zastavil, a to s odkazem na § 67 zákona o Ústavním soudu, podle kterého jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jednotlivé ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem, řízení se zastaví. Ústavní soud-jak uvedl v odůvodnění-vycházel z toho, že k jeho dotazu navrhovatel (Vrchní soud v Praze) i po dílčí novelizaci napadených ustanovení IZ setrval na návrhu na jejich zrušení tak, jak byl podán, a protože ta napadená ustanovení, která v průběhu řízení před Ústavním soudem nedoznala změn (§ 180, § 181 a § 182 IZ), nemohou samostatně tvořit předmět dalšího přezkumu, když s novelizovanými ustanoveními, jejichž zrušení je navrhováno, úzce souvisí, musel Ústavní soud podle § 67 zákona o Ústavním soudu řízení zastavit.

Ustanovení § 178 a § 180 IZ ve znění platném do 30.3.2011, jež mají být v dané věci aplikována, tak nebyla v rámci ústavního přezkumu odklizena a již k tomu ani dojít nemůže, neboť Ústavní soud, který jedině je k posouzení jejich konformity s ústavním pořádkem povolán, z výše uvedených důvodů (pro následnou novelizaci předmětné právní úpravy, byť samostatného ustanovení § 178 věty prvé IZ se nijak nedotkla) řízení o návrhu na jejich zrušení pravomocně zastavil.

Za této situace Vrchní soud v Praze pokračoval v odvolacím řízení. V něm-aniž nařizoval jednání [§ 94 odst. 2 písm. c) IZ]-přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 178 IZ (v rozhodném znění platném do 30.3.2011) bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, insolvenční soud uloží, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna.

Podle § 180 IZ nelze povinnost zaplatit částku podle § 178 nebo 179 uložit věřiteli, který práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v průběhu řízení nevykonával.

Podle § 182 IZ jestliže na základě přihlášky pohledávky zjištěné v rozsahu uvedeném v § 178 nebo 179 učinil věřitel v insolvenčním řízení úkon, který zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele nebo vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že tento věřitel nepřihlásil pohledávku v dobré víře, nemá skutečnost, že věřitel vzal přihlášku pohledávky zpět, žádný vliv na rozhodnutí insolvenčního soudu o uložení povinnosti zaplatit částku podle § 178 nebo § 179.

Z obsahu spisu plyne, že o úpadku dlužníka rozhodl soud usnesením ze dne 21.2.2008 (A-13), jímž ustanovil insolvenčním správcem KONKURS ČR, v.o.s. a současně na den 4.4.2008 nařídil konání přezkumného jednání a následné schůze věřitelů, jež měla mít na programu i rozhodování věřitelů o případné změně v osobě insolvenčního správce dle § 29 odst. 1 IZ.

Ve lhůtě stanovené v tomto usnesení-přihláškou došlou soudu dne 26.3.2008 a evidovanou pod P98-Věřitel přihlásil do insolvenčního řízení pod č. 1 až 8 pohledávky vůči dlužníku v celkové výši 5.592.514,23 Kč představující jednotlivé jeho nároky ze 4 leasingových smluv, které s dlužníkem uzavřel a které pro neplacení leasingových splátek dlužníkem předčasně ukončil výpovědí ke dni 31.1.2008. Pod č. 1 až 4 Věřitel přihlásil pohledávky nezaplacených leasingových splátek (jistiny) z jednotlivých vypovězených leasingových smluv a pohledávky úroků z prodlení, jež činily celkem 368.006,12 Kč. Dále Věřitel přihlásil pod č. 5 až 8 pohledávky smluvních pokut (jistiny) ve výši všech leasingových splátek splatných ke dni ukončení jednotlivých leasingových smluv výpovědí a pohledávky úroků z prodlení v celkové výši 5.224.508,11 Kč, a to pod č. 5 jistinu 1.524.426,44 Kč a úroky z prodlení 9.908,77 Kč, pod č. 6 jistinu 625.624,25 Kč a úroky z prodlení 4.066,56 Kč, pod č. 7 jistinu 585.251,61 Kč a úroky z prodlení 3.804,14 Kč a pod č. 8 jistinu 2.455.465,81 Kč a úroky z prodlení 15.960,53 Kč.

V určeném termínu 4.4.2008 se nařízené přezkumné jednání nekonalo (pro nastalou absenci osob oprávněných jednat za dlužníka, pro niž mu soud ustanovil opatrovníka) a bylo odročeno na 26.5.2008. Konala se jen schůze věřitelů, na níž ovšem byly projednány jen některé body programu, ostatní-včetně hlasování věřitelů o eventuální změně v osobě insolvenčního správce-byly odloženy na další schůzi věřitelů, již k tomu soud svolal rovněž na 26.5.2008 (jako bezprostředně následující po přezkumném jednání).

Posléze Věřitel přihlášky pohledávek smluvních pokut (jistin)-v rozsahu výtěžku z následně uskutečněných prodejů předmětů leasingu dlužníku odebraných-vzal zčásti nebo zcela zpět, jak popsal v odvolání. Takto nejprve podáním ze dne 23.4.2008 (došlým soudu 29.4.2008) smluvní pokutu pod č. 5 snížil o výtěžek prodeje ve výši 1.050.000,-Kč, takže její nová výše činila 484.335,21 Kč, a smluvní pokutu č. 7 snížil o výtěžek z prodeje ve výši 369.748,-Kč, takže její nová výše činila 219.307,75 Kč. Tato částečná zpětvzetí jistin pohledávek č. 5 a 7 v celkové výši 1.419.748,-Kč vzal soud na vědomí usnesením ze dne 23.5.2008 (P98-2), jež nabylo právní moci dne 18.6.2008, s tím, že Věřitel zůstává účastníkem řízení s pohledávkami v celkové výši 4.172.766,23 Kč.

V seznamu přihlášených pohledávek došlém soudu a zveřejněném v insolvenčním rejstříku dne 12.5.2008 insolvenční správce uvedl své stanovisko k pohledávkám Věřitele v původní celkové přihlášené výši 5.592.514,23 Kč, přestože pohledávky jistin pod č. 5 a 7 byly v té době již částečně vzaty zpět. V seznamu vyznačil, že je uznává nepodmíněně ve výši 368.006,12 Kč a podmíněně ve výši 5.224.508,11 Kč. Na přezkumném jednání konaném (bez účasti Věřitele) v odročeném termínu 26.5.2008 však k přezkoumání pohledávek Věřitele nedošlo; soud v protokolu jen vyznačil, že se neprojednávají. Teprve na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 22.9.2008-po změně v osobě insolvenčního správce, k níž došlo na schůzi věřitelů dne 26.5.2008-byly pohledávky Věřitele přezkoumány, a to tak, že je nový správce Mgr. Ing. Ivo Hala (v souladu se svým stanoviskem avizovaným v seznamu přihlášených pohledávek zveřejněném dne 22.9.2008) uznal v rozsahu pohledávek pod č. 1 až 4 v celkové výši 368.006,12 Kč, a tak byly také zjištěny, a zbývající pohledávky pod č. 5 až 8 v jejich tehdy aktuální výši (která po částečném zpětvzetí pohledávek pod č. 5 a 7 činila celkem 3.804.760,11 Kč) co do pravosti zcela popřel.

Poté Věřitel podáním ze dne 3.10.2008 (došlým soudu dne 8.10.2008) vzal zcela zpět pohledávky smluvních pokut pod č. 6 a pod č. 8 s tím, že je zcela pokryly výtěžky z prodeje odebraných předmětů leasingu. Tato úplná zpětvzetí jistin pohledávek č. 6 a 8 v celkové výši 3.101.117,15 Kč vzal soud na vědomí usnesením ze dne 27.10.2008 (P98-7), pravomocným dne 29.11.2008, s tím, že Věřitel zůstává účastníkem řízení s pohledávkami v celkové výši 1.071.649,08 Kč. Nato Věřitel podal soudu včasnou žalobu na určení pravosti svých popřených pohledávek v pozůstávajícím rozsahu 484.335,21 Kč (č. 5) a 219.307,75 Kč (č. 7). Nakonec ale podáním ze dne 30.3.2009 (došlým soudu dne 1.4.2009) vzal zpět celou přihlášku svých pohledávek, tedy jak v rozsahu zbývajících popřených pohledávek č. 5 a 7 uplatněných určovací žalobou, tak i ohledně svých zjištěných pohledávek č. 1 až 4. Učinil tak s poukazem na nejednotnou soudní praxi stran uznávání nároku na pokuty z leasingových smluv a na to, že jakkoli přihlásil své pohledávky v dobré víře, chce zpětvzetím přihlášky zabránit případným nepříznivým důsledkům vyplývajícím z § 178 IZ, tedy aby snad nebyl sám nucen plnit do majetkové podstaty dlužníka. Toto úplné zpětvzetí přihlášky pohledávek Věřitele soud vzal na vědomí usnesením ze dne 3.4.2009 (P98-10) pravomocným dne 24.4.2009, jímž také Věřitele uvědomil o ukončení jeho účasti v insolvenčním řízení.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že Věřitelovy pohledávky v době jejich přezkoumání na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 22.9.2008 činily (po částečném zpětvzetí jistin pohledávek č. 5 a 7) celkem 4.172.766,23 Kč. Z těchto přezkoumaných pohledávek byly všechny jednotlivé nároky přihlášené pod č. 1 až 4 v celkové výši 368.006,12 Kč na zvláštním přezkumném jednání zjištěny, a tudíž (bez ohledu na to, že i ony byly později vzaty zpět) nešlo ve smyslu § 178 a § 182 IZ o pohledávky zjištěné v rozsahu menším než 50 % její přihlášené výše. Takový závěr bylo možno činit jen ohledně ostatních nezjištěných pohledávek pod č. 5 a 6 přezkoumaných v celkové výši 3.804.760,11 Kč, které byly správcem popřeny a dříve než byl proces jejich přezkoumání dokončen, byly Věřitelem vzaty zpět. Tyto pohledávky (pozůstávající jistiny-smluvní pokuty a úroky z prodlení) byly zjištěny v rozsahu 0 % jejich výše uplatněné k přezkumu, a tudíž jen v této výši (celkem 3.804.760,11 Kč) mohla být vůči Věřiteli platební sankce dle § 178 poslední věty uvažována. Soud prvního stupně nakonec dospěl k této částce, byť přitom zjevně nepostupoval popsaným způsobem, když při kalkulaci výše platební sankce-místo, aby bral v úvahu jen jednotlivé přihlášené přezkoumané pohledávky nezjištěné alespoň v rozsahu 50 % (což byly všechny pod č. 5 až 8)-nahlížel na Věřitelovy přezkoumané nároky jako na jedinou pohledávku a za rozhodný pak bral rozdíl, o který tyto nezjištěné pohledávky převýšily zjištěné pohledávky pod č. 1 až 4. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal naplněnými okolnostmi, za nichž by bylo možno Věřiteli povinnost k zaplacení předmětné částky do majetkové podstaty uložit.

Aplikace této platební sankce spojené se situací, kdy přihlášená pohledávka věřitele nebyla po jejím přezkoumání zjištěna ani v rozsahu 50 % její přihlášené výše, je ve smyslu § 180 IZ vždy podmíněna tím, že věřitel v průběhu insolvenčního řízení vykonával práva spojená s nezjištěnou pohledávkou. Bez takového jednání věřitele nemá tato sankce (s ohledem na jí sledovaný účel popsaný níže) žádné opodstatnění. Pokud věřitel v průběhu insolvenčního řízení práva spojená s takovou nezjištěnou pohledávkou vykonával, avšak její přihlášku vzal posléze zpět, lze mu povinnost zaplatit do majetkové podstaty částku stanovenou podle § 178 poslední věty IZ uložit, jen pokud je splněna i některá z podmínek stanovených v § 182 IZ, tj. pokud mu lze důvodně přičíst, že tuto pohledávku nepřihlásil v dobré víře, anebo učinil úkon, kterým zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele.

Zákon v § 180 IZ (ani v jiných svých ustanoveních) pojem výkon práv spojených s pohledávkou nijak výslovně nedefinuje. Při výkladu obsahu tohoto pojmu ve sledovaných souvislostech je tudíž nutno vycházet především ze smyslu sankční úpravy obsažené v § 178 ve spojení s § 180 IZ. Tím je-jak plyne i z důvodové zprávy k těmto ustanovením IZ-snaha postihnout v insolvenčním řízení vědomé (či dokonce úmyslné) přihlášení pohledávky ve vyšší výši, než jaká věřiteli ve skutečnosti náleží, a to i v souvislosti s potenciálem věřitele ovlivnit průběh insolvenčního řízení, jenž se od výše přihlášené pohledávky určující rozsah jeho hlasovacích práv odvíjí (tedy předejít účelovým manipulacím s přihláškami). Výklad podmínek pro aplikaci předmětné platební sankce přitom principielně nelze vést způsobem, který by věřitele pohledávek, které jsou dosud ve více než padesátiprocentním rozsahu sporné anebo ještě ani přezkoumány nebyly (a to i věřitele, kteří jsou o oprávněnosti svých pohledávek přesvědčeni či kteří s nimi také v řízení uspějí), vedl ve svém důsledku k procesní pasivitě-k rezignaci na jakýkoli výkon práv spojených s jejich pohledávkou či s její zatím nezjištěnou částí. Tím by byla oslabena možnost dosáhnout jednoho ze stěžejních záměrů nové úpravy, kterou zákonodárce sledoval, a sice dosáhnout většího aktivního zapojení věřitelů do insolvenčního řízení, které je nutné k naplnění jejich posílených rozhodovacích kompetencí a s tím spojené společné odpovědnosti za průběh a výsledek tohoto řízení.

Se zřetelem k tomu je odvolací soud přesvědčen, že za výkon práv spojených s pohledávkou, který má § 180 IZ na mysli co objektivně nežádoucí jednání, jehož se musí věřitel k odvrácení sankce dle § 178 poslední věty IZ v insolvenčním řízení vyvarovat, je třeba považovat především užití hlasu věřitele spojeného s jeho pohledávkou na schůzi věřitelů, které (ať již aktivním užitím věřitelova hlasu nebo jen pouhou jeho účastí, jestliže byla rozhodná pro dosažení kvóra potřebného k platnosti usnesení schůze věřitelů) ovlivnilo výsledek hlasování, a to v otázce, která pro další průběh insolvenčního řízení a jeho výsledek měla (mohla mít) nikoli zanedbatelný význam.

Soud prvního stupně svůj závěr o Věřitelově výkonu práv spojených s nezjištěnými pohledávkami postavil na tom, že je v řízení užil-prostřednictvím hlasovacího lístku, s počtem hlasů 4.172.766,23 Kč-ke svému hlasování pro odvolání ustanoveného insolvenčního správce dle § 29 odst. 1 IZ, jež bylo předmětem schůze věřitelů konané dne 26.5.2008. Přitom soud dovodil, že pro hlasovací kvórum v této věci byly Věřitelem užité hlasy významné.

Jak již řečeno, v dané věci se rozhodování věřitelů o případné změně v osobě insolvenčního správce dle § 29 odst. 1 IZ mělo uskutečnit na schůzi věřitelů svolané na den 4.4.2008, nakonec však byl tento bod programu přesunut až na následující schůzi konanou dne 26.5.2008. Ze spisu plyne, že Věřitel vskutku v této věci doručil soudu dne 11.4.2008 hlasovací lístek, jímž se-s tehdejší nezměněnou celkovou výší svých pohledávek 5.592.514,23 Kč-vyslovil pro odvolání stávajícího insolvenčního správce KONKURS ČR, v.o.s. (a pro ustanovení Ing. Soni Aubrechtové novým správcem). V té době ovšem (na rozdíl od pohledávek většiny ostatních věřitelů) nebyly přihlášené pohledávky Věřitele přezkoumány, když na prvním přezkumném jednání konaném dne 4.4.2008 k jejich přezkumu-z blíže neurčených důvodů, ač byly správcem jako uznané zařazeny do seznamu přihlášených pohledávek-nedošlo. Přezkoumány (a popřeny v rozsahu pohledávek pod č. 4 až 8 v jejich pozůstávající snížené výši) byly až na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 22.9.2008.

Na schůzi věřitelů konané (bez účasti Věřitele) dne 26.5.2008 tudíž Věřitel ohledně žádné z pohledávek, jichž k hlasování ve věci změny v osobě insolvenčního správce užil, neměl hlasovací právo. Toto právo by podle § 51 odst. 3 IZ (v tehdy platném znění) měl jen za předpokladu, že by o jeho přiznání-on sám, či některý jiný věřitel, dlužník nebo insolvenční správce-soud prvního stupně požádal (přímo na schůzi věřitelů před hlasováním nebo ještě přede dnem konání schůze), a že by soud na základě takové žádosti hlasovací právo také přiznal. Soud však rozhodnutí, jímž by Věřiteli přiznal hlasovací práva, nevydal, a ani tak učinit nemohl, neboť ho o to-na schůzi ani před ní-žádná z osob k tomu oprávněných nepožádala. Jak již vysvětlil Vrchní soud v Praze v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení č.j. KSLB 76 INS 15819/2010, 2 VSPH 1068/2011-B-18 ze dne 19.12.2011), pro výsledek hlasování věřitelů o odvolání ustanoveného insolvenčního správce a ustanovení nového správce dle § 29 odst. 1 IZ je určující poměr dosažených hlasů vůči celkové výši pohledávek přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze s právem hlasu nikoli vůči celkové výši přihlášených pohledávek, tedy i v rozsahu pohledávek, ohledně nichž věřitelé hlasovací právo nemají.

Z toho plyne, že Věřitel na schůzi věřitelů konané dne 26.5.2008 žádná hlasovací práva neměl (nebyla mu soudem přiznána), a tudíž jeho hlasování ve věci změny v osobě insolvenčního správce nemělo (nemohlo mít) žádné právní účinky a ani nemohlo nijak ovlivnit výsledek tohoto hlasování. Protože žádný jiný úkon, k němuž by využil svých přihlášených pohledávek, Věřitel v insolvenčním řízení neučinil (a soud mu také jiný nepřičítal), nelze za popsané situace dospět k jinému závěru, než že se Věřitel ve smyslu § 180 IZ nedopustil výkonu práv spojených s jeho (posléze) nezjištěnými pohledávkami, kterým by na sebe mohl uvrhnout dopad sankce dle § 178 poslední věty IZ.

Při absenci tohoto primárního předpokladu uplatnění platební sankce je samozřejmě-jak již vysvětleno-zbytečné zkoumat, zda je dána některá z okolností vymezených v § 182 IZ, za nichž nemá následné zpětvzetí přihlášky nezjištěných pohledávek pro rozhodnutí o platební povinnosti věřitele významu. Z toho hlediska budiž pouze pro úplnost řečeno, že Věřitel (jenž-vyjma svého řešeného neúčinného hlasování-zůstal procesně zcela pasivní) zjevně neučinil žádný úkon, jímž by zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele. Soud mu-jak se podává z odůvodnění napadeného usnesení-z hlediska ustanovení § 182 IZ vytýkal jen nedostatek dobré víry při přihlášení (posléze popřených) pohledávek smluvních pokut z vypovězených leasingových smluv v roce 2008. Takový závěr však nebylo možno stavět jen na Věřitelově zmínce o nejednotném výkladu v této věci, zvláště když to nebyla poznámka zcela nepřípadná. Soudní praxi uplatňovanou při posuzování otázek spojených s tzv. finančním leasingem Nejvyšší soud sjednotil v zásadě až publikací Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.9.2010 k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu, Cpjn 204/2007 (R 25/2011). Přitom ani původní insolvenční správce předmětné Věřitelovy pohledávky nepopíral, to učinil až nový správce při jejich odročeném přezkumu.

Protože tak odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvody k tomu, aby Věřiteli byla uložena platební sankce dle § 178 poslední věty IZ, napadené usnesení podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil tak,

že se Věřiteli neukládá povinnost zaplatit ve prospěch majetkové podstaty částku 3.804.760,11 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 21. října 2013

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová