1 VSPH 421/2016-B-42
KSHK 42 INS 19122/2014 1 VSPH 421/2016-B-42

USNESENÍ Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužnice: Věra anonymizovano , anonymizovano , bytem 512 63 Rovensko, Ktová 35, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSHK 42 INS 19122/2014-B-33 ze dne 5. ledna 2016 (v usnesení nesprávně uvedeno 5. ledna 2015),

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSHK 42 INS 19122/2014-B-33 ze dne 5. ledna 2016 (v usnesení nesprávně uvedeno 5. ledna 2015) se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. 1. 2016 (usnesení je nesprávně datováno dnem 5. 1. 2015) v bodu I. výroku zamítl žádost dlužnice z 3. 2. 2015 o snížení splátky. V bodu II. výroku soud uložil dlužnici do 15 dnů od právní moci rozhodnutí vydat do majetkové podstaty daňový bonus, tj. přeplatek na dani z příjmu fyzických osob za rok 2014 ve výši 33.437 Kč.

Bod I. výroku usnesení odůvodnil soud tím, že dlužnice v návrhu na povolení oddlužení spojeném s insolvenčním návrhem požádala o stanovení nižších než zákonem určených splátek, a to ve výši 4.400 Kč. Usnesením z 6. 8. 2014 na č. d. A-6 soud zjistil úpadek dlužnice a povolil jej řešit oddlužením. Současně ustanovil insolvenčního správce. Ze zprávy insolvenčního správce z 30. 9. 2014 soud zjistil, že dlužnice pobírá invalidní důchod ve výši 8.115 Kč a příjem z pronájmu domu činí 7.000 Kč. Dlužnice má vyživovací povinnost vůči dvěma dětem.

Soud usnesením z 19. 1. 2015 na č. d. B-9 schválil oddlužení dlužnice ve formě splátkového kalendáře. První splátka byla stanovena na 25. 2. 2015. Výše invalidního důchodu nepostačovala k provádění zákonem stanovených srážek, insolvenční soud jej proto pro účely splátkového kalendáře nevyužil. Avšak nájem z pronájmu domu je příjem, na který se srážky ze mzdy a obdobných příjmů nevztahují, proto jej insolvenční soud v souladu s § 312 o. s. ř. použil celý přikázáním jiné pohledávky. Dlužnice opětovně požádala o snížení splátky pro účely insolvenčního řízení. Uvedla, že od února 2015 je nájemné sjednáno ve výši 3.500 Kč měsíčně, z důvodů popsaných v dodatku nájemní smlouvy a z důvodu odebrání příspěvku od úřadu práce pro dceru. Dlužnice dále poukázala na skutečnost, že je samoživitelka, pro zdravotní obtíže užívá spoustu léků a nachází se ve velmi složité situaci. isir.justi ce.cz

Soud usnesením z 16. 3. 2015 na č. d. B-14 opětovné žádosti dlužnice o stanovení nižších než zákonem určených splátek nevyhověl. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze svým usnesením č. j. KSHK 42 INS 19122/2014, 4 VSPH 838/2015-B-24 z 24. 7. 2015 napadené usnesení zrušil a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud v tomto usnesení vyjádřil právní názor, že věřitelům musí být umožněno, aby zákonným postupem, tedy hlasováním na schůzi věřitelů nebo prostřednictvím hlasovacích lístků, přijali své doporučení k žádosti dlužnice, k němuž pak rovněž soud při svém rozhodování přihlédne. Soud veden právním názorem odvolacího soudu svolal schůzi věřitelů, jejímž předmětem jednání byla žádost dlužnice o stanovení nižších splátek. Na schůzi věřitelů se žádný z věřitelů nedostavil, ani neprojevil vůli hlasovat prostřednictvím hlasovacího lístku. Schůze věřitelů tedy nepřijala doporučení ve vztahu k výši splátek.

Insolvenční správce předložil insolvenčnímu soudu aktuální zprávu o průběhu oddlužení, podle které v červnu, září a listopadu 2015 dlužnice uhradila toliko 3.500 Kč. Očekávaná míra uspokojení věřitelů se tudíž předpokládá ve výši 26,24 %, dlužnice splátkový kalendář plní nepravidelně.

Soud odkázal na § 398 odst. 4 insolvenčního zákona a uvedl, že výše zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů činí 305.908,83 Kč a 50 % z této sumy je 152.954,42 Kč. Dlužnice k listopadu 2015 (10. splátka) uhradila celkem 13.377 Kč. Ve zbývajících 50 splátkách by tak dlužnice musela uhradit minimálně 139.577,42 Kč, což představuje měsíční splátku ve výši 2.792 Kč. K tomu je třeba přičíst odměnu a náhradu hotových výdajů správce ve výši 1.089 Kč měsíčně, byla by tedy potřeba splátka minimálně ve výši 3.900 Kč. Současně v důsledku nepravidelného plnění může dlužnici vznikat dluh na odměně a náhradě hotových výdajů správce. Bylo by proto třeba splátku k zapravení tohoto dluhu navýšit. Dlužnice ale plní nepravidelně a splátka nedosahuje potřebné výše. Dlužnice nesplnila zákonem předepsané předpoklady pro snížení zákonem určené splátky, a proto soud její žádost zamítl.

Bod II. výroku soud odůvodnil tím, že podáním doručeným soudu dne 16. 4. 2015 informoval Finanční úřad pro Liberecký kraj, Územní pracoviště v Turnově, že dlužnici byl na základě podaného daňového přiznání vrácen přeplatek na dani z příjmů fyzických osob za rok 2014 ve výši 33.437 Kč. Soud učinil závěr, že daňový bonus je zvláštním plněním poskytovaným poplatníkovi státem, který se nezapočítává do základu pro výpočet srážek, ale započítává se do základu pro výpočet nepostižitelné částky. Soud dospěl k závěru, že kladný rozdíl poskytnutých záloh na daň z příjmu a skutečné částky daně z příjmu lze srážet v rámci exekuce, a proto jej lze srazit i v rámci oddlužení. Daňový bonus není zahrnut v ustanovení § 207 a § 208 insolvenčního zákona, které vymezují, co do majetkové podstaty nepatří. Jedná o mimořádný příjem podle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, a proto je dlužnice povinna jej vydat do majetkové podstaty.

Soud dále odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. MSPH 93 INS 19653/2011, 1 VSPH 241/2013-B-50 z 18. 3. 2013, ve kterém byl vyjádřen právní názor, podle kterého daňové zvýhodnění, byť se v odborné literatuře hovoří o daňovém zvýhodnění na dítě , nelze považovat za dávku určenou k výživě dítěte, ale jde o institut, který umožňuje při splnění určitých podmínek (daňový poplatník-dlužník vyživuje dítě) optimalizaci daňového zatížení daňového subjektu. Ostatně, § 35c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. hovoří o nároku poplatníka na daňové zvýhodnění na dítě, nikoli o nároku dítěte na daňové zvýhodnění, dítě není tím, koho by zákon daňově zvýhodnil, je toliko právním důvodem pro takové zvýhodnění. Proto lze s ohledem na absenci konkrétního zákonného ustanovení považovat daňový bonus za mimořádné plnění určené daňovému subjektu-dlužníku, které lze použít jako mimořádnou splátku při oddlužení. Pokud jde např. o slevu na manžela, taktéž nejde o plnění určené k výživě manžela, ale o legislativně- daňový postup při optimalizaci daňové zátěže. Tento postup podporuje závěr, že daňový bonus je nástrojem daňové optimalizace a nelze jej chápat jako dávku státu určenou k výživě dítěte. Soud proto uložil dlužnici vydat do majetkové podstaty uvedenou částku 33.437 Kč.

Dlužnice napadla usnesení včas podaným odvoláním, ve kterém navrhla usnesení změnit tak, že se sníží měsíční splátka na 4.000 Kč měsíčně a že se neukládá vydat přeplatek na dani do majetkové podstaty, případně umožnit jeho postupné splácení. Odvolání odůvodnila tím, že nyní již splácí pravidelně, v prosinci 2015 zaslala mimořádné splátky. Ohledně daňového přeplatku byla Finančním úřadem informována, že se jedná o přeplatek za jí vyživované děti. Ve své tíživé situaci použila přeplatek na potřeby svých dětí a na své zdravotní potřeby. Dlužnice si nebyla vědoma toho, že je povinna tento přeplatek vydat do majetkové podstaty a nyní již tyto prostředky nemá. Kromě toho dlužnice považuje za sporný právní názor soudu vyjádřený v napadeném usnesení.

Odvolací soud bez nařízení jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 7 insolvenčního zákona a § 212 o. s. ř. a neshledal odvolání dlužnice důvodným.

Odvolací soud se nejdříve zabýval odvoláním dlužnice proti bodu I. výroku usnesení.

Podle § 391 odst. 2 insolvenčního zákona Dlužník, který navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře, může v návrhu na povolení oddlužení požádat insolvenční soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. V takovém případě musí v návrhu na povolení oddlužení uvést také výši navrhovaných měsíčních splátek nebo způsob jejich určení a vysvětlit důvody, které vedly k jeho úpadku. Ustanovení § 395 tím není dotčeno.

Podle § 398 odst. 4 insolvenčního zákona Dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení, může insolvenční soud stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. Přitom dále přihlédne k důvodům, které vedly k dlužníkově úpadku, k celkové výši dlužníkových závazků, k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů, k opatřením, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků, a k doporučení věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán. K opožděné žádosti insolvenční soud nepřihlíží.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně k oběma výrokům usnesení. Co se týče prvního výroku, rozhodující je okolnost, že snížení splátek v oddlužení přichází v úvahu jen tehdy, je-li dlužník schopen splatit v průběhu 5 let nejméně 50 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů. V 50 měsíčních splátkách počínaje prosincem 2015 by dlužnice musela být schopna splácet měsíčně nezajištěným věřitelům 2.792 Kč a insolvenčnímu správci 1.089 Kč. Jak plyne ze zpráv insolvenčního správce o plnění oddlužení z 25. 1. a z 20. 7. 2016 (č. d. B-36 a B-39), dlužnice (kromě částek pro insolvenčního správce) splatila těmto věřitelům v prosinci 2015 částku 1.555 Kč, v lednu 2016 částku 2.411 Kč, v únoru a březnu 2016 částky po 2.411 Kč, v dubnu 2016 částku 3.311 Kč, v květnu 2016 částku 2.811 Kč, v červnu 2016 částku 2.811 Kč a v červenci 2016 částku 2.811 Kč. Míra uspokojení věřitelů činila v červenci 2016 11,08 % a při této úrovni splátek by celková míra uspokojení po uplynutí pětiletého splátkového kalendáře činila 36,95 %. Vzhledem k tomu, že tato výše nedosahuje 50 % uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, a dále na svolané schůzi věřitelů tito nevyslovili souhlas s nižším plněním než 50 % jejich pohledávek, není splněna podmínka stanovená v § 398 odst. 4 druhé větě insolvenčního zákona.

Soud prvního stupně rozhodl správně, když zamítl návrh dlužnice na stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. bod I. výroku usnesení potvrdil jako věcně správný.

Odvolací soud se dále zabýval odvoláním dlužnice proti bodu II. výroku usnesení.

Podle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona Po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen hodnoty získané dědictvím, darem a z neúčinného právního úkonu, jakož i majetek, který dlužník neuvedl v seznamu majetku, ač tuto povinnost měl, vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře.

Vrácený přeplatek na dani z příjmů je mimořádným příjmem, který je dlužnice povinna vydat insolvenčnímu správci, odvolací soud se ztotožnil s právní úvahou soudu prvního stupně o povaze tohoto přeplatku a plně na ni odkazuje. Okolnost, že dlužnice použila tyto finanční prostředky pro potřeby své rodiny, nemůže ničeho změnit na její povinnosti stanovené v § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný i bod II. výroku usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu.

V Praze dne 6. října 2016

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík