1 VSPH 417/2013-A-17
MSPH 96 INS 31921/2012 1 VSPH 417/2013-A-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. ve věci dlužníka: EFD CZ, s.r.o., IČO: 28881982, sídlem Čajkovského 1716/22, 130 00 Praha 3-Žižkov, za účasti navrhovatelů: a) Vasil anonymizovano , anonymizovano , Mutěnická 11, 629 00 Brno-Vinohrady, b) KLEINEIDAM, s.r.o., IČO 25837231, sídlem Lidická 94, Javorník, zast. Mgr. Davidem Raifem, advokátem se sídlem Krameriova 503/9, Jeseník, o odvolání navrhovatele a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2013, č.j. MSPH 96 INS 31921/2012-A-6,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2013, č.j. MSPH 96 INS 31921/2012-A-6, se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze odmítl návrh podaný Vasilem anonymizovano (dále jen navrhovatel a) na zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka EFD CZ, s.r.o. (dále jen dlužník).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenční návrh navrhovatele a) není určitý v popisu rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužníka, neboť tento navrhovatel neuvedl bližší údaje o pohledávkách dalších věřitelů dlužníka. Soud prvního stupně shrnul, že navrhovatel a) nespecifikoval u dalších uvedených věřitelů, na základě jakých právních skutečností jejich závazky vznikly, výši těchto závazků a rovněž neuvedl, kdy se jednotlivé závazky těchto dalších věřitelů staly splatnými. Dále navrhovatel a) u svých uváděných nároků neosvědčil skutečnost uvedenou v ust. § 3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, že dlužník neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Proto soud prvního stupně postupoval podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona a návrh bez dalšího odmítl pro nedostatky, pro které nelze pokračovat v řízení, neboť z tvrzení obsažených v návrhu nelze učinit závěr o dlužníkově platební neschopnosti.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel a) včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a rozhodl o úpadku dlužníka. Namítal, že se potřebné rozhodné skutečnosti o dalších věřitelích dlužníka dozvěděl až po podání svého insolvenčního návrhu a chybějící údaje o dlužníkových věřitelích a jejich pohledávkách doplnil v podaném odvolání.

Podáním ze dne 22.1.2013 do řízení vstoupil další navrhovatel KLEINEIDAM, s.r.o. (dále jen navrhovatel b), který tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku ve výši

666.527,-Kč, která je v části pro 415.334,-Kč vykonatelná a splatná od 28.1.2012 a ve zbývající části nevykonatelná, splatná od 30.12.2011. Navrhovatel b) ve svém návrhu řádně označil další věřitele dlužníka i jejich pohledávky.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Kromě požadavku, aby návrh obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Odvolací soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit závěry soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16 ze dne 26.2.2009), podle nichž je-vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-nutno trvat na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku. Jiný výklad by podle přesvědčení Nejvyššího soudu narušil zásadu insolvenčního řízení formulovanou v ust. § 5 písm. a) insolvenčního zákona ve prospěch nedbalých či procesně neopatrných insolvenčních navrhovatelů. To podle něj platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (viz ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (viz ust. § 128 odst. 2 insolvenčního zákona).

Podle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost"). O hrozící úpadek se dle ust. § 3 odst. 4 insolvenčního zákona jedná tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.

V daném případě je i odvolací soud přesvědčen o tom, že insolvenční návrh neobsahoval všechny náležitosti vyžadované ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť navrhovatel a) neoznačil řádně pohledávky dalších věřitelů a omezil se tak jen na obecné tvrzení o tom, že pohledávky dalších věřitelů jsou splatné a že se dlužník nachází v úpadku.

Z těchto tvrzení bylo ovšem možno dovodit pouze to, že dlužník má více věřitelů, ale nikoli to, že by ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona měl peněžité závazky splatné po dobu delší třiceti dnů, o jaké konkrétní závazky se jedná, a že je není schopen plnit. Tato tvrzení postrádají vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek uvedených v ust. § 3 odst. 2 téhož zákona, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky. Navrhovatel tak dostatečně konkrétním způsobem netvrdil, že by měl dlužník více věřitelů s pohledávkami splatnými po dobu delší než tři měsíce.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008, uveřejněném pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i Vrchního soudu v Praze (srovnej např. usnesení sp. zn. KSPL 29 INS 12458/2011, 1 VSPH 1067/2011-A ze dne 6.9.2011 nebo sp. zn. KSPL 27 INS 7385/2011, 2 VSPH 912/2011-A ze dne 7.9.2011) se již ustálila v tom, že není zásadní rozdíl v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem. Jinými slovy, všichni věřitelé dlužníka musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu, výše a splatnosti náležitě identifikovány.

Insolvenční navrhovatel je tedy povinen k podmínce plurality věřitelů tvrdit v návrhu takové skutečnosti, které budou-li osvědčeny či prokázány, umožní přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Věřitelé dlužníka musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány, stanovená v ust. § 86 insolvenčního zákona, je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné: výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu, ani vyzývat v návrhu označené věřitele k doplnění údajů o jejich pohledávkách) a podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona je povinen neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Závěr odvolacího soudu je proto shodný se závěrem, k němuž došel soud prvního stupně: insolvenční návrh navrhovatele a) vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat. Vzhledem k tomu, že dle § 146 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1.11.2012 se v případě odvolání do usnesení, jímž byl insolvenční návrh odmítnut pro vady, nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, nemohl odvolací soud přihlédnout k dalším tvrzením navrhovatele a) obsaženým v jeho odvolání ani ke skutečnostem, jež tvrdí ve svém podání, jímž přistoupil do insolvenčního řízení, navrhovatel b), neboť tato tvrzení byla učiněna až poté, co o odmítnutí insolvenčního návrhu soud prvního stupně rozhodl.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil. Protože byl insolvenční návrh odmítnut, měl by dlužník podle ust. § 146 odst. 3 občanského soudního řádu vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, jež mu však v daném případě v odvolacím řízení nevznikly.

Pouče ní: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 25. března 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová