1 VSPH 405/2012-A-12
MSPH 95 INS 6526/2012 1 VSPH 405/2012-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka: Tm sanit, s.r.o. se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1307/2, IČO 61063410, o insolvenčním návrhu věřitele LACHIM, s.r.o. se sídlem Valašské Meziříčí, Zámecká 800, IČO 63322676, o odvolání věřitele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 6526/2012-A-7 ze dne 20. března 2012,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 6526/2012-A-7 ze dne 20. března 2012 se m ě n í tak, že se insolvenční návrh věřitele LACHIM, s.r.o. neodmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku odmítl insolvenční návrh věřitele a v bodě II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění napadeného usnesení soud zejména uvedl, že podáním ze dne 15.3.2012 se věřitel domáhal zjištění úpadku dlužníka. Věřitel tvrdil, že dlužníku na základě objednávek dodával sanitární předměty a vybavení koupelen, dlužník svůj závazek uznal dne 4.4.2011, zčásti jej splnil zaplacením a zčásti jej započetl. Věřitel tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku ve výši minimálně 715.398,39 Kč s příslušenstvím. Jako další věřitele uvedl BHM plus-realizace, s.r.o., G-System, a.s., YWETTE CAMION 2000, s.r.o. a dovodil, že dlužník má více věřitelů a není schopen plnit své závazky po dobu delší 30 dnů po splatnosti.

Soud věřiteli vytýkal, že nekonkretizoval charakter právního vztahu s dlužníkem, dostatečně neuvedl výši dohodnutého peněžitého plnění a nespecifikoval důvody pohledávek dalších věřitelů dlužníka. Soud měl za to, že návrh věřitele trpěl procesními nedostatky, pro které nebylo možno v řízení pokračovat, a proto návrh podle § 128 odst. 1 IZ odmítl.

Proti tomuto usnesení se věřitel včas odvolal, namítal, že v návrhu svůj obchodní vztah s dlužníkem popsal, že k důkazu přiložil uznání závazku dlužníkem a odkázal na § 323 odst. 1 obchodního zákoníku. Věřitel zopakoval, že dne 4.4.2011 dlužník uznal závazek ve výši 715.398,39 Kč, a to již po částečných platbách a započteních. Od 4.4.2011 již dlužník žádnou platbu neprovedl. Dále namítal, že informace o pohledávkách jiných věřitelů může věřitel zjistit jen zprostředkovaně, u označených věřitelů jde o pohledávky z obchodního styku, v případě věřitele YWETTE CAMION 2000, s.r.o. uvedl jako právní důvod vzniku pohledávky přepravu zboží, uvedl výši i dobu splatnosti závazků. Pokud jde o okolnosti úpadku dlužníka, věřitel odkázal na vyvratitelnou domněnku úpadku dlužníka podle § 3 odst. 2 písm. b) IZ, kdy dlužník věřiteli od 4.4.2011 ničeho neuhradil a nehradí závazky ani vůči dalšímu označenému věřiteli. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). Požadavek mnohosti věřitelů ( více věřitelů ) klade insolvenční zákon (v § 3 odst. 3) také pro úpadek ve formě dlužníkova předlužení. Ustanovení § 128 odst. 1 IZ pak určuje, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

K náležitostem insolvenčního návrhu vůbec a jmenovitě k vylíčení skutečností, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009 (usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A). V něm Nejvyšší soud zejména zdůraznil-co do srovnání úpravy v insolvenčním zákonu s úpravou v zákonu o konkursu a vyrovnání-že požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ).

Od právního stavu, z nějž vyšlo stanovisko R 75/2003 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.4.2003, sp.zn. 29 Odo 327/2002), se posouzení náležitostí insolvenčního návrhu podle insolvenčního zákona liší jen potud, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci § 43 o.s.ř.; insolvenční návrh, pro jehož nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení, se odmítá bez dalšího. Jinak jsou citované judikatorní závěry i nadále použitelné.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe (srov. opět závěry cit. R 91/2009) důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ). Budiž v této souvislosti zdůrazněno, že v situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vázající se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem-z hlediska jeho břemene tvrzení a břemene důkazního-kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011). Insolvenční navrhovatel-věřitel v insolvenčním návrhu ze dne 15.3.2012 tvrdil, že na základě objednávek dodal dlužníku sanitární předměty a vybavení koupelen, uvedl čísla faktur, jejich splatnost a výši uplatněných částek. Svůj závazek vůči věřiteli dlužník uznal dne 4.4.2011 co do výše 715.571,22 Kč i co do právního důvodu, když v uznání závazku bylo uvedeno, že jde o dohodnutou kupní cenu. Věřitel vůči dlužníku v insolvenčním návrhu uplatnil částku ve výši minimálně 715.398,39 Kč. Od uznání závazku dlužník věřiteli ničeho nehradil. Jako další věřitele věřitel uvedl BHM plus-realizace, s.r.o., YWETTE CAMION 2000, s.r.o. a G-System, a.s., řádně věřitele označil a uvedl výši jejich pohledávek za dlužníkem a splatnost těchto pohledávek. Věřitel v insolvenčním návrhu dodal, že na základě těchto skutečností jsou dány předpoklady pro zjištění úpadku dlužníka, který je v platební neschopnosti.

Z obsahu insolvenčního návrhu je tak zřejmé, z jakého závazkového vztahu odvozuje věřitel svou tvrzenou pohledávku (kupní cena za dodané sanitární předměty a vybavení koupelen) ve výši 715.571,22 Kč, kterou měl dlužník uznat dne 4.4.2011. Tvrzení o existenci takového závazkového vztahu mezi dlužníkem a věřitelem má proto odvolací soud za postačující. Rovněž tak naplnění dalších formálních náležitostí insolvenčního návrhu ve světle novější judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu č.j. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A-20, ze dne 21.12.2011) bylo osvědčeno, když insolvenční návrh obsahoval ve smyslu § 103 odst. 2 IZ jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen tvrzení o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i informace o pohledávkách těchto věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu rozhodnout o dlužníkově úpadku.

Výhrady, které v napadeném usnesení zmínil soud I. stupně, se přitom vztahují již k věcnému projednání insolvenčního návrhu, avšak v současné fázi řízení (hodnocení naplnění formálních předpokladů insolvenčního návrhu) se tyto jeví jako předčasné.

Na základě shora uvedených skutečností má odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně za to, že insolvenční návrh je způsobilý k věcnému projednání, proto napadené usnesení postupem podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil, jak shora uvedeno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 16. dubna 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva