1 VSPH 40/2016-A-11
KSUL 70 INS 28020/2015 1 VSPH 40/2016-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: H.T.-CORVUS, spol. s r. o., IČO 25844253, se sídlem Pivovarská 600, 411 08, Štětí, zahájené na návrh: ALFAKON, s. r. o., IČO 25341995, sídlem Vodařská 2, 619 00 Brno, zast. Mgr. Ludvíkem Kummerem, advokátem, sídlem Trojanova 12, 120 00 Praha 2, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. KSUL 70 INS 28020/2015-A-6 ze dne 1. prosince 2015,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. KSUL 70 INS 28020/2015-A-6 ze dne 1. prosince 2015 se p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z 1. 12. 2015 odmítl insolvenční návrh podaný navrhovatelem-věřitelem ALFAKON, s. r. o. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dne 10. 11. 2015 byl soudu doručen insolvenční návrh, kterým se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka. Návrh neobsahuje především konkrétní údaje o pohledávkách dalších věřitelů dlužníka, zejména pak o jejich splatnosti a výši. Existence těchto pohledávek není nijak doložena listinami přiloženými k insolvenčnímu návrhu, navrhovatel dále dle soudu neuvedl splatnost své pohledávky a nijak neprokazuje platební neschopnost dlužníka. Nadto v příloze insolvenčního návrhu nedoložil přihlášku své pohledávky. Soud proto dospěl k závěru, že návrh neobsahuje tvrzení rozhodných skutečností, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Protože pro vady návrhu nebylo možné v řízení dále postupovat, rozhodl soud prvního stupně o odmítnutí insolvenčního návrhu podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). isir.justi ce.cz 1 VSPH 1784/2012

Dlužník napadl usnesení včas podaným odvoláním, v němž uvedl, že nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně o tom, že dostatečně neprokázal dlužníkův úpadek. Ve svém insolvenčním návrhu uvedl a řádně označil celkem tři další věřitele, uvedl okolnosti vzniku jejich pohledávek vůči dlužníkovi a označil listiny, které prokazují, že tyto závazky dlužníka jsou více než 30 dní, resp. 3 měsíce po lhůtě splatnosti. To je zřejmé i ze spisových značek jednotlivých exekučních řízení. Jako nadbytečné a bez opory v insolvenčním zákoně se tedy navrhovateli jeví požadavek uvést výši těchto závazků či jejich právní důvod a doložit k návrhu listiny prokazující pohledávky ostatních věřitelů, když tyto jednak získat nemůže, navíc dle § 103 odst. 2 insolvenčního zákona je navrhovatel povinen ve svém návrhu pouze označit důkazy, kterých se dovolává, což učinil. Konečně pak navrhovatel nesouhlasí s tím, že by opomenul uvést datum splatnosti své pohledávky vůči dlužníku. Toto ve svém návrhu uvedl-splatnost pohledávky je 1. 9. 2008. Navrhovatel pouze přiznává, že nedoložil v příloze insolvenčního návrhu svou přihlášku pohledávky. K jejímu doložení ho ale měl soud vyzvat dle § 128 odst. 2 insolvenčního zákona, což neučinil. Přihlášku tak navrhovatel doložil až 1. 12. 2015 a zveřejněná v insolvenčním rejstříku byla téhož dne v 6 hodin a 56 minut (tzn. před zveřejněním odmítnutí insolvenčního návrhu). Nadto v průběhu insolvenčního řízení přihlásil svou pohledávku také další věřitel-Krajský soud v Ústí nad Labem, což soud prvního stupně nezohlednil ve svém rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona), přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 212 o. s. ř. a neshledal odvolání navrhovatele důvodným.

Podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o. s. ř. se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 insolvenčního zákona), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 insolvenčního zákona stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, 1 VSPH 1784/2012 nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první insolvenčního zákona) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 insolvenčního zákona, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 insolvenčního zákona povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 insolvenčního zákona). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 insolvenčního zákona není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 insolvenčního zákona) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 insolvenčního zákona).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. usnesením ze dne 20. 5. 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009 (publikovaným pod zn. R 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení ze dne 27. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008-A (publikovaném pod zn. R 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Z toho plyne, že osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v návrhu přesně označeny, jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány.

Z insolvenčního spisu plyne, že odvolatel ve svém návrhu sice uvedl rozhodující skutečnosti týkající se vzniku a existence své pohledávky za dlužníkem (když mj. uvedl důvod vzniku své pohledávky, její výši i splatnost), na jejichž základě dovozuje svoji věcnou legitimaci podle § 105 insolvenčního zákona, avšak k dalším 1 VSPH 1784/2012 předpokladům dlužníkova úpadku podle § 3 insolvenčního zákona se omezil jen na tvrzení, že dlužník má i jiné věřitele, jejichž pohledávky vznikly buď v důsledku exekučních řízení, nebo se tato řízení pohledávek vůči dlužníkovi týkají. Navrhovatel přitom dostatečně nespecifikoval tyto pohledávky, když neuvedl ani jejich výši či splatnost (z pouhých spisových značek exekučních řízení nelze dovodit splatnost pohledávek soudních exekutorů), a u některých z pohledávek pouze předpokládal jejich existenci, aniž by byl schopen identifikovat tyto věřitele.

Na základě takovýchto tvrzení zjevně nelze přijmout závěr, že dlužník má vedle navrhovatele i další věřitele, vůči nimž má závazky, a to závazky splatné déle než 30 dnů, popř. že jde rovněž o závazky více než 3 měsíce po splatnosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že v průběhu insolvenčního řízení přihlásil svou pohledávku další věřitel-Krajský soud v Ústí nad Labem. Taková skutečnost totiž nemění nic na tom, že navrhovatel nepodal řádný insolvenční návrh.

Za této situace již není potřebné zkoumat správnost názoru navrhovatele ohledně nutnosti vyzvat k doplnění přihlášky pohledávky postupem dle § 128 odst. 2 insolvenčního zákona při její absenci v přílohách insolvenčního návrhu, neboť je z výše uvedeného zřejmé, že návrh neobsahuje tvrzení rozhodujících skutečností, které by osvědčovaly úpadek dlužníka.

Odvolací soud dále zdůrazňuje, že požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení nelze nikterak směšovat s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Jakkoli § 86 insolvenčního zákona ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. Povinnost insolvenčního soudu stanovená v § 86 insolvenčního zákona je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné; výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy též ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně 1 VSPH 1784/2012 svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a individuálního výkonu rozhodnutí.

Navrhovatel tedy nedostál své povinnosti uvést v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka. Absence zákonem požadovaných náležitostí brání pokračování v řízení, přičemž použití výzvy k odstranění vad insolvenčního návrhu dle § 43 odst. 1 o. s. ř. je v insolvenčním řízení vyloučeno (viz § 128 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona). Soud prvního stupně z toho důvodu rozhodl po právu dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, když insolvenční návrh odmítl. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil napadené usnesení jako věcně správné.

Nebylo zjištěno, že by dlužníkovi vznikly náklady řízení před soudy obou stupňů (soud prvního stupně nerozhodl o náhradě nákladů řízení), odvolací soud proto v souladu s § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 v návaznosti na § 224 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o náhradě těchto nákladů způsobem uvedeným v bodu II. výroku usnesení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.).

V Praze dne 1. září 2016

JUDr. Ladislav D e r k a , v.r. předseda senátu

Za správnost: Jana Berná