1 VSPH 4/2016-B-99
KSPH 68 INS 8069/2014 1 VSPH 4/2016-B-99

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ivy Novotné v insolvenčním řízení dlužníka: BRANALDI, s.r.o., IČO: 25110659, sídlem Brandýs nad Labem, Brázdimská 2236, zast. Mgr. Františkem Povolným, advokátem se sídlem Praha 7, Přístavní 321/14, o odvolání věřitele: TRANSCO Bohemia, s.r.o., IČO: 61537357, sídlem Děčín, Ústecká 437, zast. Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Děčín III-Staré Město, U Starého mostu 111/4, proti usnesení č.j. KSPH 68 INS 8069/2014-B-83 ze dne 1. prosince 2015

takto:

Usnesení č.j. KSPH 68 INS 8069/2014-B-83 ze dne 1. prosince 2015 se v bodě I. výroku p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zamítl návrh na nařízení předběžného opatření věřitele TRANSCO Bohemia, s.r.o. ze dne 27.11.2015, v bodě II. výroku rozhodl o vrácení složené jistoty ve výši 10.000,-Kč navrhovateli po právní moci usnesení a v bodě III. výroku rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že usnesením ze dne 28.4.2014 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a usnesením ze dne 5.8.2014 (B-17) soud prohlásil na majetek dlužníka konkurs.

Dne 27.11.2015 podal věřitel TRANSCO Bohemia, s.r.o. (dále jen navrhovatel ) návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhal, aby soud jednatelům dlužníka uložil povinnost zaplatit do soudní úschovy částku 600.000,-Kč jako náhradu škody za porušení povinnosti jednatelů dlužníka podat včas insolvenční návrh. Navrhovatel tvrdil, že již v roce 2012 měl dlužník splatné a neuhrazené závazky ve výši 248.000,-Kč. Dlužník vlastnil majetek v hodnotě 134.439.225,-Kč, jeho závazky činily 594.698.662,-Kč. Podle navrhovatele jednatelé dlužníka nepostupovali v souladu s péčí řádného hospodáře, když v době prodlení s plněním svých závazků si brali závazky nové, a v únoru 2014 si vzali úvěr od PPF banky, a.s., ačkoli s ohledem na podání insolvenčního návrhu dne 23.4.2015 museli vědět, že tento úvěr nemohou splatit, přičemž závazek byl zajištěn veškerým majetkem dlužníka.

Soud odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 288/2009-B-59 a dospěl k závěru, že z dosavadního průběhu řízení neplyne, že navrhovateli byla způsobena škoda porušením povinnosti jednatelů podat insolvenční návrh. Podle soudu neobstojí tvrzení navrhovatele o úpadkové situaci dlužníka již v roce 2012, kdy měl dlužník závazky v celkové výši 248.000,-Kč, a hodnota majetku dlužníka se pohybovala v řádech desítek milionů. Dlužník v insolvenčním návrhu jako klíčové označil pozastavení provádění platebního styku ze strany PPF banky, a.s. zablokováním veškerých účtů pro porušení úvěrových podmínek a dále vypovězení financování od Deutsche Leasing ČR a odebrání technologie dlužníkovi, v důsledku čehož nebylo možno závod dále provozovat a dlužník se dále dostával do úpadkové situace.

Soud měl za to, že vznik a dobu úpadkové situace bude třeba hodnotit v nalézacím řízení a že z dostupných informací nelze určit zjevné selhání jednatelů dlužníka.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a namítal, že v druhé polovině roku 2013 činily dluhy dlužníka téměř 350 mil. Kč, v září 2013 si dlužník přesto vzal další úvěr ve výši 35 mil. Kč. Namítal, že v případě podání insolvenčního návrhu již v roce 2013 mohl být úpadek řešen reorganizací. Od 29.1.2014 byl dlužník zcela bez prostředků, jak plyne z jeho insolvenčního návrhu, přesto ještě v únoru 2014 pro něj navrhovatel vykonával přepravu. O předlužení dlužníka již v září 2013 svědčilo, že přestože si vzal od PPF banky, a.s. úvěr ve výši 35 mil. Kč, navrhovateli nezaplatil ani za jednu přepravu uskutečněnou od září 2013 do února 2014. Soudu I. stupně vytýkal, že se nezabýval skutečností, od kdy byl dlužník v úpadku, toliko konstatoval, že v roce 2012 v úpadku ještě nebyl, v roce 2014 byl, protože PPF banka, a.s. pozastavila platby.

Navrhovatel měl za to, že osvědčil, že dlužník byl předlužen již v září 2013, insolvenční návrh byl podán teprve 24.3.2014 a pokud by byl insolvenční návrh podán již v září 2013, navrhovatel by v případě úpadku dlužníka pro něj již neuskutečnil přepravu za dobu od září 2013 do února 2014.

K námitce, že úpadek byl způsobem ztrátou technologie používané na základě leasingu, měl navrhovatel za to, že dlužník si musel být již dříve vědom, že k tomu dojde, protože leasing nehradil včas.

I za předpokladu, že by se soud neztotožnil s navrhovatelem ohledně existence úpadku již v září 2013, musí uvažovat o úpadku nejpozději 29.1.2014, kdy PPF banka, a.s. zablokovala úvěrový účet dlužníka.

Ze shora uvedených důvodů navrhoval, aby odvolací soudu změnil napadené usnesení tak, že povinní jsou povinni společně a nerozdílně složit do úschovy soudu částku 600.000,-Kč na náhradu škody způsobené navrhovateli do tří dnů ode dne doručení předběžného opatření a současně jsou povinni uhradit navrhovateli náklady řízení.

Vrchní soud v Praze se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro to, aby mohl přezkoumat věcnou správnost napadeného rozhodnutí a řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 99 Insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ) osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.

Podle § 100 IZ je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněného věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit. Výši částky, která má být složena, určí insolvenční soud tak, aby kryla podstatnou část předpokládané škody nebo jiné újmy. Při nařízení předběžného opatření uloží insolvenční soud navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí a která nesmí skončit dříve, než skončí insolvenční řízení, podal u příslušného soudu žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy; řízení o této žalobě není incidenčním sporem. V rozsahu, ve kterém soud vyhověl žalobě o náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 2, se jeho rozhodnutí považuje za rozhodnutí o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy žalobci.

Z uvedeného odvolací soud dovozuje, že návrhu na nařízení předběžného opatření podle § 100 IZ lze vyhovět v případech zcela zjevného selhání povinných osob a za situace, kdy skutkové okolnosti případu umožňují bez dalšího přijmout závěr o naplnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Tedy v dosavadním průběhu insolvenčního řízení musí již být dostatečně zřejmé, že potřebné skutečnosti je možné osvědčit pouze listinami, přičemž lze důvodně očekávat, že k vyvrácení či zpochybnění tvrzení navrhovatele nebudou vznášeny takové věcně opodstatněné důkazní návrhy (výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, apod.), jejichž provedením by insolvenční soud fakticky nahrazoval sporné řízení (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.5.2009, sp. zn. KSUL 69 INS 2058/2008, 1 VSPH 190/2009-B).

Jakkoli se odvolací soud v zásadě shoduje se závěry soudu I. stupně obsaženými v odůvodnění napadeného usnesení, pro výsledek odvolacího řízení je především to, že odvolací soud již ve svém usnesení ze dne 24.2.2011, č.j. MSPH 93 INS 3195/2009, 3 VSPH 1247/2010-B-44, vyjádřil závěr, že z povahy předběžného opatření podle § 100 IZ, jež sleduje zajištění výkonu soudního rozhodnutí posléze vydaného (§ 100 odst. 3 IZ), a z jeho zařazení v systematice insolvenčního zákona, je lze vydat jen v rámci insolvenčního řízení, tj. zásadně jen v té jeho fázi od zahájení insolvenčního řízení (§ 97 IZ) do rozhodnutí o úpadku dlužníka (§ 136 IZ); v pozdějších fázích insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku dlužníka) pozbývá jakýkoliv smysl, neboť insolvenčnímu věřiteli nic nebrání v tom, aby i bez výzvy insolvenčního soudu podle § 100 odst. 2 IZ podal u příslušného soudu návrh na nařízení zcela shodného předběžného opatření, avšak podle § 74 o.s.ř. nebo žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy a spojil ji s návrhem na nařízení téhož předběžného opatření podle § 102 o.s.ř. Na těchto závěrech, k nimž se přihlásil i v dalších rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 20.10.2015, č.j. 3 VSPH 1990/2015-A-44) odvolací soud trvá a pro stručnost na ně odkazuje.

Z obsahu spisu se podává, že návrh na vydání předběžného opatření byl k insolvenčnímu soudu podán dne 27.11.2015. Soud prvního stupně však přitom usnesením č.j. KSPH 68 INS 8069/2014-A-19 již dne 28.4.2014 zjistil dlužníkův úpadek a ustanovil insolvenčního správce, následně pak, usnesením ze dne 5.8.2014 (č.j. KSPH 68 INS 8069/2014-B-17), prohlásil na jeho majetek konkurs.

Pozbývá-li ve smyslu uvedeného výkladu zákona vydání předběžného opatření dle § 100 IZ po rozhodnutí o úpadku dlužníka svůj smysl, nelze než dospět k závěru, že s účinností tohoto rozhodnutí již důvod pro nařízení navrhovatelem požadovaného předběžného opatření dán nebyl. Nic mu totiž nebrání v tom, aby se svého práva odpovídajícím způsobem (např. návrhem na nařízení předběžného opatření dle § 74 o.s.ř.) domáhal u příslušného soudu v rámci standardního řízení sporného. V souladu s názorem vyjádřeným odvolacím soudem v jeho usnesení ze dne 10.8.2015, sp. zn. 3 VSPH 1160/2015, odvolací soud konstatuje, že k projednání sporů o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla porušením povinností podat insolvenční návrh jsou věcně příslušené krajské soudy (v daném případě Krajský soud v Praze) a místně příslušným je insolvenční soud.

Závěry soudu I. stupně o tom, že návrh na vydání předběžného opatření není důvodný, odvolací soud shledal z výše popsaných důvodů věcně správnými a podle § 219 o.s.ř. napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 14. ledna 2016

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková