1 VSPH 387/2012-A-17
KSPL 56 INS 2007/2012 1 VSPH 387/2012-A-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka: ACREAL-nemovitosti, s.r.o., IČO 25247689, sídlem nám. Republiky 14a/360, Plzeň, zast. JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá ul. 6, Plzeň, o insolvenčním návrhu navrhovatele (věřitele): DAG 007, s.r.o., IČO 27995691, sídlem Sokolovská 428/130, Praha 8-Karlín, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 2007/2012-A-10 ze dne 1. března 2012,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 2007/2012-A-10 ze dne 1. března 2012 se potvrzuje.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníkovi 5.760,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Vovsíka.

III. Navrhovateli se ukládá zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 2.000,-Kč do tří dnů ode dne doručení tohoto usnesení na účet Krajského soudu v Plzni.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zamítl insolvenční návrh insolvenčního navrhovatele DAG 007, s.r.o., v bodě II. výroku mu uložil povinnost uhradit dlužníku náhradu nákladů řízení ve výši 9.600,-Kč plus DPH, v bodě III. výroku mu vrátil zálohu ve výši 20.000,-Kč a v bodě IV. výroku mu uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč do tří dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 27.1.2012 byl soudu doručen insolvenční návrh vůči dlužníku. Navrhovatel tvrdil, že za dlužníkem eviduje pohledávku z titulu kupní smlouvy ve výši 188.705,-Kč, z titulu smluvní pokuty ve výši 500.000,-Kč, dále částku ve výši 9.211.196,-Kč za nezaplacení za rekonstrukci domu v Plzni, Křižíkova 3 a také částku 2.780.000,-Kč z titulu kupní smlouvy ze dne 9.11.2009. Navrhovatel tvrdil, že dlužník své povinnosti plynoucí ze smluv dosud nesplnil, a to ani částečně. Podle navrhovatele je dlužník v úpadku, neboť má vůči více věřitelům peněžité závazky, které jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Navrhovatel v návrhu uvedl 7 věřitelů a popsal dlužníkovy závazky po splatnosti vůči těmto dalším věřitelům.

Dlužník se ve vyjádření ze dne 8.2.2012 bránil, že s navrhovatelem kupní smlouvu neuzavřel, že podpis jednatelky dlužníka na kupní smlouvě není pravý, že návrh je šikanózní a že navrhovatel neprokázal svoji aktivní legitimaci. Pohledávky navrhovatele dlužník rozporoval, rozporoval rovněž pohledávky vůči dalším věřitelům.

Soud odkázal na bod VIII. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze 17.6.1998, Cpj 19/1998 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52 ročníku 1998, a dodal, že rozsah dokazování, který je třeba provést k prokázání existence těchto pohledávek, přesahuje rámec insolvenčního řízení, že by nezbylo nežli přistoupit k poměrně rozsáhlému dokazování včetně předpokládaného výslechu svědků, event. důkazu znaleckým posudkem, a že účelem insolvenčního řízení však není suplovat řízení nalézací. Proto soud postupoval podle § 143 odst. 2 IZ a insolvenční návrh zamítl.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal. Namítal, že jeho insolvenční návrh byl oprávněný a určitý, že pohledávku za dlužníkem z titulu kupních smluv eviduje, že dlužník podpis jednatelky na smlouvách zpochybnil, aniž by zpochybnění jakkoli doložil, a že se soud měl zabývat toliko skutečností, zda pohledávky vznikly po právu. Dále namítal, že soud neměl odkazovat na zákon o konkursu a vyrovnání, protože v něm není upravena odpovědnost člena statutárního orgánu za škodu způsobenou podáním insolvenčního návrhu. Dále namítal, že jednatelka dlužníka byla viděna se soudcem či soudci Krajského soudu v Plzni, z čehož dovozoval možnou podjatost soudců tohoto soudu. Ze shora uvedených důvodů navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Dlužník ve vyjádření k podanému odvolání uvedl, že navrhovatel měl povinnost tvrzení a povinnost důkazní, že navrhovatel tvrzené závazky dlužníka neprokázal, že návrh je šikanózní stejně jako tomu bylo v případě předchozího insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSPL 29 INS 5377/2011, kdy návrh podala jiná společnost fakticky ovládaná Davidem Kaňokem. Dodal, že i při aplikaci insolvenčního zákona lze použít judikaturu, která se vztahuje k zákonu o konkursu a vyrovnání. Odkázal i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 875/2010-A-13 ze dne 28.2.2011. Pokud jde o námitku údajných podivných praktik soudu, dlužník uvedl, že předchozí insolvenční návrh byl soudem odmítnut a toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno. Námitku podjatosti soudců považoval za neurčitou. Proto dlužník navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). Požadavek mnohosti věřitelů ( více věřitelů ) klade insolvenční zákon (v § 3 odst. 3) také pro úpadek ve formě dlužníkova předlužení. Ustanovení § 128 odst. 1 IZ pak určuje, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

K náležitostem insolvenčního návrhu vůbec a jmenovitě k vylíčení skutečností, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009 (usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A). V něm Nejvyšší soud zejména zdůraznil-co do srovnání úpravy v insolvenčním zákonu s úpravou v zákonu o konkursu a vyrovnání-že požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ).

Od právního stavu, z něhož vyšlo stanovisko R 75/2003 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.4.2003, sp. zn. 29 Odo 327/2002), se posouzení náležitostí insolvenčního návrhu podle insolvenčního zákona liší jen potud, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci § 43 o.s.ř.; insolvenční návrh, pro jehož nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení, se odmítá bez dalšího. Jinak jsou citované judikatorní závěry i nadále použitelné.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe (srov. opět závěry cit. R 91/2009) důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ). Budiž v této souvislosti zdůrazněno, že v situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem-z hlediska jeho břemene tvrzení a břemene důkazního-kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011).

Podle § 14 o.s.ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odst. 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak, totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odst. 2). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odst. 3). Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odst. 4).

V citovaném ustanovení jsou formulovány předpoklady pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí ve věci jednak pozitivně (odst. 1 až 3), jednak negativně, když je stanoven důvod, pro který nelze námitce podjatosti vyhovět (odst. 4). Důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce nemůže být jeho postup v řízení a jeho rozhodování v jiných věcech, neboť pouze tak se projevuje výkon samotného soudnictví, resp. soudní moc státu ovládaná principem soudní nezávislosti, což však neznamená, že by účastníci řízení byli vystaveni libovůli soudce, neboť jeho procesní postup a rozhodování musí mít základ v zákonné úpravě, jež je pro něj závazná, a podléhají přezkumu jiným soudcem za zákonem stanovených podmínek v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků. Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Je tomu tak proto, že je třeba chránit ústavní imperativ, dle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), který je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc.

V případě posuzování námitky podjatosti je třeba vycházet z toho, že předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení a zajištění záruk správného spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a k jejich právním zástupcům a který není v žádném zainteresován na výsledku řízení. Vyloučení soudce zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnosti, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. K vyloučení soudce tedy není sice třeba, aby byla prokázána jeho podjatost, na druhé straně to však neznamená, že k vyloučení postačí jakékoli subjektivní pochybnosti o nepodjatosti soudce. K takovým pochybnostem musí být dán objektivní důvod.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že insolvenčním návrhem ze dne 18.1.2012 se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Navrhovatel tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku z titulu kupní smlouvy ve výši 188.705,-Kč splatnou dne 8.10.2009 a že dlužník nesplnil své povinnosti z kupní smlouvy plynoucí. Navrhovatel tvrdil existenci pohledávky z titulu smluvní pokuty ve výši 500.000,-Kč a pohledávky ve výši 9.211.196,-Kč (nezaplacená rekonstrukce domu) a pohledávky z titulu kupní smlouvy ze dne 9.11.2009 ve výši 2.780.000,-Kč. Jako další věřitele uvedl MESTAVO-JV, s.r.o., Real Estate Brokers, s.r.o., Stavební Holding, a.s., ŘÁNEK, s.r.o., DKS Plzeň, s.r.o., JUDr. Jana Špelinu, Radku Kaňokovou-Faltýnovou, všechny věřitele řádně označil a uvedl výši jejich splatných pohledávek.

Dlužník ve vyjádření k insolvenčnímu návrh uvedl, že kupní smlouvu s navrhovatelem neuzavřel, že podpis jednatelky dlužníka je falzum, neuznával ani další tvrzené pohledávky navrhovatele ve výši 500.000,-Kč, 9.211.196,-Kč a 2.780.000,-Kč, které navrhovatel nedoložil.

I v poměrech insolvenčního řízení se uplatní závěry vyjádřené (ve vztahu ke konkursnímu řízení) pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle předmětné pasáže tohoto stanoviska povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku) nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh (bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy ve výše uvedeném směru či nikoliv) zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů. K téže problematice se vyjádřil Nejvyšší soud i v rozhodnutí sp.zn. 29 Odo 204/2003 ze dne 31.1.2006, z nějž mimo jiné (s aplikačním dosahem i do poměrů insolvenčního řízení) plyne, že pokud jsou mezi účastníky sporné skutkové okolnosti případu, z nichž má být činěn závěr o tom, zda navrhující věřitel doložil splatnou pohledávku vůči dlužníku nebo zda osvědčil existenci některé z forem jeho úpadku, jednání není třeba nařizovat též v případě, že již v průběhu přípravy jednání vyšlo najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů, výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod. by konkursní soud (v případech, v nichž tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele nebo pohledávka známého věřitele, kterou má být doložen dlužníkův úpadek, není pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo alespoň pohledávkou vykonatelnou) nahrazoval sporné řízení.

Z výše uvedeného se podává, že jakkoli není povinností insolvenčního navrhovatele dosáhnout před podáním insolvenčního návrhu v nalézacím řízení vydání pravomocného rozhodnutí, jímž by mu byla pohledávka vůči dlužníku přiznána (zvláště pak pokud důkazní materiál v rukou věřitele je do té míry průkazný a nezpochybnitelný, že již při předběžném posouzení nároku tohoto věřitele je zřejmé, že dlužníkova obrana zásadně nemůže obstát), jiná situace nastává v případě, že argumenty dlužníka zpochybňují navrhovatelův nárok natolik kvalifikovaně, že přezkoumání a posouzení jejich důvodnosti vyžaduje prostor vyhrazený právě řízení nalézacímu, jež by v takovém případě bylo de facto řízením konkursním suplováno. Je třeba si uvědomit, že oproti rozhodnutí, jež "toliko" ukládá jedinou konkrétní povinnost, obvykle povinnost zaplatit určitou sumu peněz, rozhodnutím o úpadku dlužníka je zasahováno do práv příslušného subjektu nesrovnatelně větší měrou, a tomu také odpovídají procesní požadavky, jež se doložení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele týkají.

Předložená kupní smlouva ze dne 19.9.2009 obsahuje nečitelný podpis kupující strany (dlužníka) a podpis není doplněn otiskem razítka dlužníka. Další listinou, kterou navrhovatel s insolvenčním návrhem předložil, je faktura, která je pouze účetním dokladem a pro prokázání existence závazku dlužníka nemá význam. Žádné další listinné důkazy navrhovatel k návrhu nepřiložil, neuvedl, z jakého důvodu uplatňuje smluvní pokutu ve výši 500.000,-Kč, nedoložil ničeho o tvrzené rekonstrukci domu a z ní vzniklé pohledávky ve výši 9.211.196,-Kč a nedoložil kupní smlouvu ze dne 9.11.2009.

Odvolací soud má zato, že předložené listiny aktivní legitimaci navrhovatele nedokládají, přičemž vzhledem k dlužníkově kvalifikované obraně by bylo k jejímu prokázání nutno provádět rozsáhlé dokazování. To je ale primárně vyhrazeno běžnému nalézacímu řízení a jde pouze k tíži navrhovatele, že tento standardní institut zcela pominul. Třeba přitom zdůraznit, že povinnost insolvenčního soudu provést v insolvenčním řízení i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány (§ 86 IZ), nedopadá na zjištění existence pohledávky insolvenčního navrhovatele, jehož stíhá povinnost ji doložit, a to bez potřeby takového dokazování, jež by zásadně vybočovalo z rámce insolvenčního řízení, v němž lze řešit jen tzv. spor o úpadek .

Pokud jde o námitku podjatosti soudců soudu I. stupně, tato námitka nebyla učiněna v kvalifikované formě, jak shora uvedeno, a navrhovatel netvrdil ani neprokázal důvody, pro které by měl odvolací soud o nepodjatosti soudců, resp. ve věci rozhodujícího soudce, pochybovat.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným, postupoval proto podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. a přiznal procesně úspěšnému dlužníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení dle § 8 vyhl.č. 484/2000 Sb. krácené dle § 18 odst. 1 této vyhl. plus 1 úkon právní služby, plus 20 % DPH, celkem 5.760,-Kč.

O uložení poplatkové povinnosti navrhovateli za odvolání proti napadenému usnesení soudu I. stupně rozhodl odvolací soud podle § 4 odst. 1 písm. e) za použití položky 22 bod 11. a položky 4 bod 1. písm. c) zákona o soudních poplatcích.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného proti potvrzujícímu výroku do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 10. dubna 2012

JUDr. František K u č e r a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová