1 VSPH 36/2014-A-22
MSPH 90 INS 32686/2013 1 VSPH 36/2014-A-22

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka Anagiro Company, s.r.o., IČO 24202568, sídlem Praha-Kolovraty, Na Července 440/12, zahájené na návrh a) Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 9, Kpt. Stránského 996/2, b) Vilmy anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 5, Radotínská 388, o odvolání navrhovatelů a), b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2013, č.j. MSPH 90 INS 32686/2013-A-7,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2013, č.j. MSPH 90 INS 32686/2013-A-7, se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze odmítl insolvenční návrhy Jiřího anonymizovano (dále též navrhovatel a/) a Vilmy anonymizovano (dále též navrhovatelka b/) ohledně dlužníka Anagiro Company, s.r.o. (dále jen dlužník) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že mu byly dne 18.11.2013 doručeny insolvenční návrhy, z nichž zjistil, že v nich navrhovatelé a), b) toliko shodně uvedli, že dlužník několik měsíců nevyplácí mzdy svým zaměstnancům, ačkoliv na ně, jako na invalidní důchodce pobírá státní dotace, a dále jen odkázali na připojené platové výměry, pracovní smlouvy a další listiny, z nichž dovozovali, že dlužník je v úpadku, a požadovali prohlášení konkursu na jeho majetek. Soud I. stupně citoval § 103 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ), který vyložil, a příslušnou judikaturu soudů vyšších stupňů, kterou se řídil, se závěrem, že navrhovatelé a), b) nevyhověli zákonným požadavkům na vylíčení rozhodujících skutečností týkajících se dlužníkova úpadku, neboť neuvedli ničeho o svých splatných pohledávkách za dlužníkem ani o pohledávkách dalších věřitelů a omezili se jen na paušální tvrzení, že dlužník nevyplácí mzdy několik měsíců , s odkazem na připojené listinné přílohy. Z toho soud I. stupně dovodil, že navrhovatelé a), b) ve svých insolvenčních návrzích řádně nevylíčili skutkové okolnosti úpadku dlužníka. Proto postupoval podle § 128 odst. 1 IZ a návrhy odmítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatelé a), b) včas odvolali (A-10, A-11), neboť měli za to, že jejich návrhy jsou perfektní. Vysvětlovali, že trvají na svých insolvenčních návrzích z toho důvodu, aby jim úřad práce vyplatil 3 platy z celkem 8 platů dlužných za rok 2013, že jsou invalidními důchodci, že nemají na léky a na advokáta, že jim nikdo nic nepůjčí a že insolvenční návrh tak nemůže být zrušený . Uvedli, že již několik měsíců žijí ve stresu a v depresi a že směrem k nim je porušována Ústava a Listina základních práv a svobod. Nesouhlasili s názorem soudu I. stupně, že by jako insolvenční navrhovatelé měli nést břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Měli za to, že není jejich povinností dokazovat, že dlužník je k úhradě svých závazků neschopen. Žádali od státu vyplacení všech svých mzdových nároků za období od dubna do listopadu 2013 v plné výši. Od dlužníka žádali, aby jim dal výpověď s nárokem na odstupné a zápočtový list. Považovali za nepřípustné, aby vinou špatného zákona nedostali za provedenou práci od státu zaplaceno.

K výzvě soudu I. stupně ze dne 4.12.2013 (A-12) na doplnění odvolání o odvolací návrhy navrhovatelé a), b) mj. shodně uvedli (A-14, A-15), že podaná odvolání mají dle jejich přesvědčení všechny potřebné náležitosti a měly být proto předloženy odvolacímu soudu k rozhodnutí. Současně vznesli námitku podjatosti asistentky soudce Mgr. Jitky Pokorné, kterou soud I. stupně důvodnou neshledal usnesením ze dne 6.1.2014 (A-17).

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [§ 94 odst. 2 písm. d) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud ČR v navrhovatelem zmiňovaném usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A (publikovaném pod zn. R 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení ze dne 20.5.2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009 (publikovaným pod zn. R 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení ze dne 27.1.2010, sen.zn. 29 NSČR 1/2008-A (publikovaném pod zn. R 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud ČR vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Z toho plyne, že osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v návrhu přesně označeny, jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány.

Z insolvenčního spisu plyne, že navrhovatelé a), b) ve svých insolvenčních návrzích v úvodu všem popřáli dobrý den a toliko uvedli, že tímto oznamují, že dlužník porušuje zákon, když zaměstnancům-invalidním důchodcům nevyplácí několik měsíců mzdy, ačkoliv na činnost čerpal od státu dotace. K tomu v příloze připojili platové výměry, výplatnice mezd, výplatní pásky, pracovní smlouvy a kopie podání adresovaná Inspektorátu úřadu práce a trestního oznámení.

Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně zjistil, že oba insolvenční návrhy (jež takřka celé citoval) neobsahují žádná konkrétná tvrzení, o tom, že navrhovatelé a), b) mají proti dlužníkovi splatné pohledávky, z nichž dovozují svojí věcnou legitimaci podle § 105 IZ, nebo tvrzení o rozhodujících skutečnostech, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ).

Na základě takovýchto zjevně neúplných tvrzení (zejména absence uvedení výše a splatnosti pohledávek navrhovatelů a), b) jakož i dalších věřitelů a okolností, z nichž by bylo lze dovodit dlužníkovu platební neschopnost) zjevně nelze přijmout závěr, že dlužník má vedle navrhovatelů a), b) i další věřitele, vůči nimž má závazky, a to závazky splatné déle než 30 dnů, popř. že jde rovněž o závazky více než 3 měsíce po splatnosti. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují.

Nutno zdůraznit, že požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení nelze nikterak směšovat s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. Povinnost insolvenčního soudu stanovená v § 86 IZ je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné; výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy též ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 1 IZ neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a individuálního výkonu rozhodnutí. Totéž platí i pro případ, kdy si věřitel svojí splatnou pohledávku za dlužníkem, z níž by měla vyplývat jeho legitimace k podání insolvenčního návrhu, není jist, a kdy není schopen svoji pohledávku bezpochybně listinami osvědčit, nebo dokonce ani není s to ji řádně skutkově vymezit. Věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh na dlužníka, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace, nebo pokud k podání takového návrhu není vybaven nepochybnou věcnou legitimací.

Z uvedeného je zřejmé, že insolvenční návrhy navrhovatelů a), b) neobsahovaly povinná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) doložit jejich pohledávky za dlužníkem (jež ani nebyly tvrzeny) a osvědčit dlužníkův úpadek (jež rovněž nebyl tvrzen), a protože pro takové nedostatky-jak plyne z výše citované judikatury-v řízení nelze pokračovat, postupoval soud I. stupně správně, když oba návrhy dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítl. Vady svých insolvenčních návrhů mohli navrhovatelé a), b) odstranit, jen dokud soud I. stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhů podle § 128 IZ. Proto i když se navrhovatelé a), b) pokusili odstranit tento nedostatek v rámci odvolacího řízení doplněním svých návrhů o specifikaci svých nároků, nemá to z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu, neboť v řízení o odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady nelze přihlížet ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání napadeného usnesení (§ 146 odst. 2 ve spojení s § 142 písm. a/ IZ).

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako ve výroku věcně správné potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když ve věci úspěšnému dlužníku žádné takové náklady nevznikly.

Dlužno dodat, že insolvenční řízení není primárně určeno pro vymáhání mzdových nároků navrhovatelů a), b) při vědomí toho, že Úřad práce ČR již uspokojil mzdové nároky navrhovatelů a), b) v celkové výši 31.200,-Kč, jak plyne z jeho podání ze dne 18.12.2013 (A-16). Pokud je dlužník v úpadku, stíhá dlužníka a jeho statutární orgán povinnost podat insolvenční návrh (§ 98 IZ) pod odpovědností za škodu nebo jinou újmu, kterou tím věřitelům způsobí (§ 99 IZ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 8. ledna 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová