1 VSPH 356/2013-A-22
MSPH 90 INS 970/2013 1 VSPH 356/2013-A-22

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. ve věci dlužníka: SOLAR CENTER, a.s., sídlem Střešovická 1068/35, Praha 6, IČO: 25277260, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2013, č.j. MSPH 90 INS 970/2013-A-6,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2013, č.j. MSPH 90 INS 970/2013-A-6, se potvrzuje.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze odmítl insolvenční návrh podaný SOLAR CENTER, a.s. (dále jen dlužník).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenční návrh dlužníka není určitý v popisu rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, neboť je v něm rozporně popsán stav majetku a závazků dlužníka a návrh je neúplný, neboť dlužník řádně neoznačil své věřitele a neuvedl údaj o splatnosti jejich pohledávek. Soud prvního stupně shrnul, že dlužník podal insolvenční návrh na formuláři určeném pro návrh na zahájení insolvenčního řízení a povolení oddlužení. Ve návrhu vyplnil rubriku 18 formulářového návrhu na povolení oddlužení (popis závazků), ale věřitele v této rubrice neoznačil způsobem, který požaduje § 103 insolvenčního zákona a je zcela nedostačující, neboť věřitelé jsou označeni natolik neurčitě, že je nelze přesně identifikovat (např. František Gajda , Finanční úřad ). Uvedené se týká jak fyzických osob, u kterých vesměs chybí označení jejich bydliště (sídla), popřípadě identifikační číslo, tak osob právnických, které nejsou označeny sídlem a identifikačním číslem. Dále soud I. stupně konstatoval, že v návrhu chybí základní údaje o pohledávkách dlužníkových věřitelů. Proto soud prvního stupně postupoval podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona a návrh bez dalšího odmítl pro nedostatky, pro které nelze pokračovat v řízení, neboť z tvrzení obsažených v návrhu nelze učinit závěr o dlužníkově platební neschopnosti.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a rozhodl o jeho úpadku. Namítal, že ve svém návrhu uvedl v kolonce 16 všechny své pohledávky a do kolonky 18 vypsal všechny své závazky. Dále poukázal na skutečnost, že chybějící údaje o svých závazcích doplnil v přílohách podaného odvolání.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Kromě požadavku, aby návrh obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Odvolací soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit závěry soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16 ze dne 26.2.2009), podle nichž je-vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-nutno trvat na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku. Jiný výklad by podle přesvědčení Nejvyššího soudu narušil zásadu insolvenčního řízení formulovanou v ust. § 5 písm. a) insolvenčního zákona ve prospěch nedbalých či procesně neopatrných insolvenčních navrhovatelů. To podle něj platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (viz ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (viz ust. § 128 odst. 2 insolvenčního zákona).

Podle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost"). O hrozící úpadek se dle ust. § 3 odst. 4 insolvenčního zákona jedná tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.

V daném případě je i odvolací soud přesvědčen o tom, že insolvenční návrh neobsahoval všechny náležitosti vyžadované ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť dlužník neoznačil řádně své věřitele a neúplné jsou též údaje o pohledávkách věřitelů. Dlužník ve svém návrhu neuvedl adresu ani jiný identifikační znak u názvů svých věřitelů a neuvedl údaje o splatnosti jejich pohledávek. Omezil se tak na obecné tvrzení o tom, že pohledávky jsou splatné a že se nachází v úpadku.

Z těchto tvrzení bylo ovšem možno dovodit pouze to, že dlužník má více věřitelů, ale nikoli to, že by ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona měl peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů, o jaké konkrétní závazky se jedná, a že je není schopen plnit. Tato tvrzení postrádají oproti mínění dlužníka vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek uvedených v ust. § 3 odst. 2 téhož zákona, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky. Dlužník tak dostatečně konkrétním způsobem netvrdil, že by měl více věřitelů a pohledávky splatné po dobu delší než tři měsíce.

V projednávaném případě nelze identifikovat věřitele dlužníka a nalézt potřebné údaje o splatnosti závazků dlužníka ani z příloh insolvenčního návrhu, neboť přílohy návrhu podaného dlužníkem neobsahují seznam závazků dlužníka.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008, uveřejněném pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i Vrchního soudu v Praze (srovnej např. usnesení sp. zn. KSPL 29 INS 12458/2011, 1 VSPH 1067/2011-A ze dne 6.9.2011 nebo sp. zn. KSPL 27 INS 7385/2011, 2 VSPH 912/2011-A ze dne 7.9.2011) se již ustálila v tom, že není zásadní rozdíl v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem. Jinými slovy, všichni věřitelé dlužníka musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu, výše a splatnosti náležitě identifikovány.

Insolvenční navrhovatel, v daném případě dlužník, je tedy povinen k podmínce plurality věřitelů tvrdit v návrhu takové skutečnosti, které budou-li osvědčeny či prokázány, umožní přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Věřitelé dlužníka musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány, stanovená v ust. § 86 insolvenčního zákona, je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné: výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu, ani vyzývat v návrhu označené věřitele k doplnění údajů o jejich pohledávkách) a podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona je povinen neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Závěr odvolacího soudu je proto shodný se závěrem, k němuž došel soud prvního stupně: insolvenční návrh navrhovatele vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat. Vzhledem k tomu, že dle § 146 odst. 2 insolvenčního zákona se v případě odvolání do usnesení, jímž byl insolvenční návrh odmítnut pro vady, nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu I. stupně, nemohl odvolací soud přihlédnout k seznamům, jež dlužník spolu s odvoláním soudu předložil.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 11. března 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová