1 VSPH 354/2011-A-23
KSPL 54 INS 6211/2010 1 VSPH 354/2011-A-23

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: LENCO, s.r.o. v likvidaci, identifikační číslo 00884103, Alej Svobody 80, 323 18 Plzeň, zast. Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Solní 4, 301 16 Plzeň, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 54 INS 6211/2010-A-16 ze dne 23. února 2011

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 54 INS 6211/2010-A-16 ze dne 23. února 2011 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni nadepsaným usnesením uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč do 7 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 4.6.2011 bylo zahájeno k návrhu dlužníka insolvenční řízení, přičemž lze předpokládat řešení úpadku konkursem. Soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSPL 54 INS 49/2009, 1 VSPH 630/2009-A-34 ze dne 9.3.2010, vysvětlil, že v případě dlužníka v likvidaci je uložení zálohy testem ke zjištění, zda budou pohledávky věřitelů v insolvenčním řízení alespoň minimálně uspokojeny.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal, namítal, že společnost nemá žádné prostředky a řešením je jen konkurs, že společnost nemůže projít likvidací, protože by nebyla schopna závazky vypořádat. V doplnění odvolání dále uvedl, že napadené rozhodnutí povede k zastavení řízení a že dlužník bude stále zapsán v obchodním rejstříku v režimu likvidace, aniž by vykonával činnost a měl majetek. Pro likvidátora dlužníka to bude mít důsledek, že bude muset každý rok podat na své náklady daňové přiznání, přičemž likvidátor je důchodce. Dodal, že soud může postupovat dle § 144 IZ a odkázal na případ dlužníka Gallimex, s.r.o. v likvidaci, na jehož majetek byl prohlášen konkurs. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že zjistí úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlásí konkurs a ustanoví insolvenčního správce.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve -2-KSPL 54 INS 6211/2010 stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá.

Z dlužníkova insolvenčního návrhu ze dne 4.6.2010 a jeho příloh vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Plzni č.j. Firm 25883/96 ze dne 7.1.1997 byl dlužník zrušen s likvidací a likvidátorem byl ustanoven Ing. Jindřich Kandler, CSc., který však nebyl jmenován ze seznamu insolvenčních správců. Soud proto dospěl k názoru, že § 144 odst. 1 IZ nelze na posuzovaný případ aplikovat, protože podmínky výše uvedené v § 144 odst. 1 IZ je třeba splnit kumulativně.

V insolvenčním návrhu je uvedeno, že splatné závazky dlužníka činí asi 2,8 mil. Kč, dlužník nemá žádný majetek ani finanční prostředky.

Jak vyplývá z ustanovení § 1 IZ, insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu. -3-KSPL 54 INS 6211/2010

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Jinak řečeno, nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li schopen likvidátor dlužníka takový majetek identifikovat a z něho zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že likvidátor dlužníka nebude schopen zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka.

Za takové situace, tedy nebude-li schopen likvidátor dlužníka zálohu zaplatit, soud řízení zastaví a likvidátor mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci společnosti.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že v případě řešení úpadku konkursem náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, jež dosahuje dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. 45.000,-Kč. Jelikož dosavadní výsledky řízení nenasvědčují tomu, že dlužník vlastní majetek, jehož zpeněžením by mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 21. dubna 2011

JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: V. Chalupová