1 VSPH 342/2014-B-10
KSLB 54 INS 18444/2013 1 VSPH 342/2014-B-10

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. ve věci dlužnice Jiřiny Davidové, bytem Bulovka, Arnoltice č.p. 2, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č.j. KSLB 54 INS 18444/2013-B-5 ze dne 23. ledna 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č.j. KSLB 54 INS 18444/2013-B-5 ze dne 23. ledna 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, usnesením č.j. KSLB 54 INS 18444/2013-B-5 ze dne 23.1.2014 pod bodem I. výroku neschválil oddlužení Jiřiny Davidové (dále dlužnice), prohlásil na její majetek konkurs, který bude řešen jako nepatrný (body II. a III. výroku).

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že na základě insolvenčního návrhu dlužnice, doručeného soudu prvního stupně 1.7.2013, bylo zahájeno insolvenční řízení, které usnesením č.j. KSLB 54 INS 18444/2013-A-7 ze dne 30.7.2013 soud spojil ke společnému řízení s insolvenčním řízením jejího manžela Petra Davida, které bylo zahájeno na základě jeho insolvenčního návrhu doručeného soudu prvního stupně 1.7.2013. Usnesením KSLB 54 INS 18442/2013-A-12, KSLB 54 INS 18444/2013-A-8 ze dne 5.9.2013 soud zjistil úpadek dlužnice a jejího manžela.

Do insolvenčního řízení dlužnice a jejího manžela byly přihlášeny pohledávky v celkové výši 198.538,06 Kč a 748.064,63 Kč. Žádný z přihlášených věřitelů neuplatnil právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění majetkem dlužníků. Soud prvního stupně v průběhu řízení zjistil, že dlužnice převedla v lednu 2013 podíl na rodinném domě v rozsahu jedné poloviny bratrovi, když již v té době měla splatné závazky vyplývající ze smluv o úvěru uzavřené Českou spořitelnou, a.s. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužnice v době, kdy se již nacházela v úpadku a věděla, že má pohledávky po splatnosti, které má povinnost hradit, učinila úkon směřující k tomu, aby se ve prospěch svého bratra zbavila jediného svého hodnotného majetku, který měla a jenž mohla použít na úhradu svých dluhů, a to bezplatně. Takové jednání, zvláště když vzápětí dlužnice podala insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, považoval soud prvního stupně ze nepoctivé jednání.

Soud proto rozhodl o vyloučení věci dlužnice k samostatnému řízení a v souladu s ust. § 314 odst. 1 insolvenčního zákona rozhodl o prohlášení konkursu na její majetek, který bude řešen jako nepatrný, protože dlužnice je fyzická osoba, která není podnikatelem.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala. V odvolání uvedla, že převodem podílu v rodinném domě svému bratrovi nesledovala žádný nepoctivý záměr, protože nemovitost byla v takovém stavu, že se nedala obývat a celou nemovitost by nebylo možné, bez rozsáhlé rekonstrukce, prodat. V době, kdy nemovitost darovala bratrovi, ještě dlužnice neuvažovala o tom, že by svoji finanční situaci řešila podáním insolvenčního návrhu spojeným s návrhem na povolení oddlužení.

Vrchní soud v Praze v odvoláním přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle ust. § 395 odst. 1 insolvenčního zákona zamítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Návrh na povolení oddlužení zamítne insolvenční soud podle odst. 2 téhož ustanovení i tehdy, jestliže a) jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b) dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Ust. § 405 insolvenčního zákona určuje, že insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v ust. § 402 odst. 5 insolvenčního zákona tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení (odst. 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odst. 2). Rozhodnutí, jímž oddlužení neschválí, doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze dlužník (odst. 3).

Závěr o tom, že oddlužení není přípustné podle ust. § 395 insolvenčního zákona, má ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení za následek rozhodnutí o zamítnutí tohoto návrhu, je-li však takové zjištění učiněno soudem až po rozhodnutí o povolení oddlužení (jako v tomto případě), má za následek rozhodnutí o neschválení oddlužení podle ust. § 405 odst. 1 téhož zákona.

Judikatura (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 14/2009 ze dne 28.7.2011 uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dospěla při řešení otázky, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, k závěru, dle něhož se nepoctivost dlužníkova záměru nevyčerpává (jen) jednáními popsanými v ust. § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, ale může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení nebo o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka.

Odvolací soud z insolvenčního spisu ověřil, že dlužnice vlastnila podíl v rozsahu jedné poloviny na nemovitostech, které obdržela v rámci vypořádání dědictví po otci v hodnotě 250.000,-Kč, které bezplatně darovala v lednu 2013 svému bratrovi. Insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně 1.7.2013 spojeným s návrhem na povolení oddlužení se dlužnice domáhala povolení oddlužení formou splátkového kalendáře s tím, že dvou věřitelům dlužní dluží 198.538,-Kč (její manžel má závazky vůči deseti věřitelům v celkové výši 748.064,63 Kč). Její majetek, společně s manželem, tvoří automobil Škoda Fabia a vybavení domácnosti. Dlužnice má příjem ze zaměstnání ve výši cca 10.000,-Kč.

Za těchto okolností se odvolací soud ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že v daném případě lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužnice, a to proto, že půl roku před podáním insolvenčního návrhu bezplatně převedla svůj jediný hodnotný majetek ve prospěch svého rodinného příslušníka, resp. že toto jednání dlužnice nelze hodnotit jinak než nepoctivé. Odvolací soud nepochybuje o tom, že darování podílu v rozsahu jedné poloviny nemovitosti představuje (mohlo by představovat) neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění dle ust. § 240 insolvenčního zákona, neboť dlužnice tento převod realizovala v době, kdy se nacházela v úpadku. K pochopení toho, že převod majetku na třetí osobu bez jakéhokoli finančního ekvivalentu je úkonem, jenž vede ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů dlužnice, přitom zjevně není (nebylo) třeba žádných zvláštních právních znalostí.

Jinými slovy, dlužnice si těchto nepřípustných důsledků svého jednání musela být vědoma a byla s nimi srozuměna. Tomu odpovídá i to, že poté, co se zbavila nejpodstatnější části svého majetku a co tak učinila bez toho, že by za tento majetek inkasovala (hodlala inkasovat) jakékoli protiplnění, které by sloužilo jako zdroj uspokojení pohledávek jejích věřitelů, navrhla řešit svůj úpadek oddlužením, k němuž nabízela jen své budoucí příjmy ze mzdy použitelné k uspokojení věřitelů při splátkovém kalendáři.

Odvolací soud považoval za potřebné zdůraznit, že oddlužení lze podle ust. § 398 insolvenčního zákona provést buď zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře a že zpravidla není podstatné, jaký způsob oddlužení navrhl dlužník. O způsobu oddlužení totiž rozhodují na schůzi svým hlasováním nezajištění věřitelé, popř. insolvenční soud, pokud se věřitelé na způsobu oddlužení neusnesou (viz ust. § 402 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona). Je tedy zásadně na vůli věřitelů, který způsob oddlužení považují z hlediska uspokojení svých pohledávek za výhodnější. Jestliže jim oba způsoby poskytují potenciálně shodnou vyhlídku rozsahu uspokojení jejich pohledávek, je dalším logickým (ekonomicky posuzováno) kriteriem jejich volby i úvaha, který ze způsobů oddlužení dává větší jistotu předpokládaného uspokojení a v jakém časovém horizontu. Pokud se ale dlužnice krátce před zahájením insolvenčního řízení (darováním) zbavila svého jediného hodnotnějšího majetku, jenž by mohl sloužit k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů jako při splátkovém kalendáři, tak v rámci oddlužení zpeněžením majetkové podstaty znemožnila. Tímto svévolným postupem zúžila svoji ekonomickou nabídku pro oddlužení jen na možnost řešit je splátkovým kalendářem. Kdyby tak neučinila a uvedeného podílu na nemovitosti se nezbavila, není vyloučeno, že by věřitelé preferovali oddlužení provedené zpeněžením majetkové podstaty (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky 29 NSČR 88/2013 ze dne 31.1.2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2014).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že důvod usuzovat, že se dlužnice poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou správou svého majetku, by byl dán (toliko) tehdy, pokud by se postarala o navrácení ušlého majetku do majetkové podstaty. Jelikož k tomu nedošlo ani v průběhu odvolacího řízení, je odvolací soud s insolvenčním soudem zajedno v tom, a opakovaně to budiž zdůrazněno, že návrhem na povolení oddlužení sledovala dlužnice nepoctivý záměr, jenž vylučuje využít k řešení jejího úpadku dobrodiní oddlužení.

Soud prvního stupně tudíž nepochybil, pokud za daných okolností neschválil oddlužení dlužnice a současně rozhodl o řešení úpadku dlužnice (nepatrným) konkursem. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 219 os.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.

V Praze dne 4. srpna 2014

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková