1 VSPH 33/2015-B-15
KSPH 72 INS 10890/2014 1 VSPH 33/2015-B-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: Miloslav anonymizovano , anonymizovano , bytem Lubná 190, PSČ 270 36, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 72 INS 10890/2014-B-7 ze dne 24. listopadu 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 72 INS 10890/2014-B-7 ze dne 24. listopadu 2014 se v bodech I. a II. výroku p o t v r z u j e. Odvolání proti bodu III. výroku se o d m í t á.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze výše uvedeným usnesením v bodu I. výroku neschválil oddlužení dlužníka Miloslava anonymizovano , v bodu II. výroku prohlásil konkurs na majetek dlužníka. V bodu III. výroku rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný a v bodu IV. výroku soud uložil insolvenčnímu správci podávat insolvenčnímu soudu k poslednímu dni každého kalendářního čtvrtletí zprávu o stavu insolvenčního řízení.

V odůvodnění k bodům I. a II. výroku soud uvedl, že dne 17.4.2014 bylo zahájeno insolvenční řízení na základě insolvenčního návrhu dlužníka, kterým se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a povolení oddlužení. Soud usnesením č.j. KSPH 72 INS 10890/2014-A-9 z 27.5.2014 mj. zjistil úpadek dlužníka a povolil řešení úpadku oddlužením. Dlužník v návrhu uvedl, že v roce 2012 těžce onemocněl a aby mohl splácet úvěry, vzal si další půjčky, čímž se dostal do dluhového kolotoče a byl nucen pozastavit platby věřitelům. Dlužník současně požádal o nižší než zákonem určené splátky, a to ve výši 2.400,-Kč měsíčně, čímž bude uhrazeno 50 % pohledávek nezajištěných věřitelů.

Soud zjistil, že dlužník má 6 nezajištěných věřitelů s pohledávkami v celkové výši 398.860,54 Kč. Dlužník má čisté měsíční příjmy 6.250,-Kč od plátce Kamenosochařství Havlíček, s.r.o. a 7.375,-Kč od České správy sociálního zabezpečení, nemá žádnou vyživovací povinnost a není podnikatelem. Dlužník vlastnil pozemky v odůvodnění usnesení blíže konkretizované. Na základě darovacích smluv z 25. a 27.6. 2013 dlužník převedl bezplatně tyto pozemky na své dcery. Učinil tak v době, kdy již byl podle svých slov v dluhovém kolotoči , tedy se již nacházel v úpadku.

Soud dále uvedl, že se dne 28.7.2014 konalo přezkumné jednání. Insolvenční správkyně i dlužník uznali všechny přihlášené pohledávky tak, jak byly věřiteli přihlášeny, žádná z pohledávek nebyla popřena jiným přihlášeným věřitelem. Insolvenční správkyně sdělila, že skutečnost, že dlužník převedl v době, kdy již byl v úpadku bezplatně pozemky na své dcery, je okolnost, která v této chvíli brání schválení oddlužení. Řešením situace by mohlo být narovnání, kdyby dcery dlužníka uhradily do majetkové podstaty dlužnou částku tak, že by dlužník uhradil věřitelům plnou výši dluhu. Soud poskytl dlužníkovi lhůtu 1 měsíce ode dne jednání k doložení způsobu, kterým bude věřitelům uhrazeno 100 % jejich pohledávek. Dlužník ve stanovené lhůtě žádné podklady, na základě kterých by mohlo dojít k narovnání, nepředložil.

Soud odkázal na § 405 a § 395 insolvenčního zákona a uvedl, že dlužník v době, kdy již byl v úpadku, přenechal bezplatně svým dcerám předmětné pozemky, jejichž zpeněžením mohlo dojít k rychlému uspokojení plné výše pohledávek přihlášených věřitelů. Dlužník též ve svém návrhu požadoval stanovení nižších splátek, aby uhradil pouze 50 % pohledávek. Lze proto předpokládat, že insolvenčním návrhem sledoval nepoctivý záměr. Soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro neschválení oddlužení a prohlášení konkursu a tímto způsobem v bodech I. a II. výroku usnesení rozhodl. Bod III. výroku odůvodnil ustanovením § 314 odst. 1 insolvenčního zákona s tím, že dlužník je fyzická osoba a není podnikatelem.

Dlužník napadl body I., II. a III. výroku usnesení včas podaným odvoláním, v jehož doplnění navrhl tuto část rozhodnutí zrušit a schválit oddlužení plněním splátkového kalendáře. Odvolání odůvodnil tím, že při přezkumném jednání spočíval jediný problém v převodu pozemků na jeho dcery v roce 2013 a dlužník, bez zkušeností se soudy, nepochopil, oč se jednalo. Dodatečně dlužník zjistil, že je potřeba doložit další příjem potřebný k úhradě závazků dlužníka v plné výši. Celkový měsíční příjem dlužníka činí 13.625,-Kč, z toho zabavitelná část činí 4.956,-Kč a dcery dlužníka budou přispívat celkovou měsíční částkou 2.800,-Kč. Po dobu 5 let dlužník uhradí 465.360,-Kč a po odečtení částky 65.340,-Kč pro insolvenční správkyni zbývá 400.020,-Kč, což postačuje k plné úhradě všech závazků dlužníka.

Dlužník k odvolání přiložil dvě darovací smlouvy uzavřené s dcerami dlužníka dne 5.12.2014, podle kterých bude každá dárkyně po dobu 60 měsíců platit dlužníkovi nebo na účet insolvenčního správce měsíčně částku 1.400,-Kč.

Odvolací soud bez nařízení jednání (§ 94 odst. 2 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadenou část usnesení soudu prvního stupně podle § 7 insolvenčního zákona a § 212 o.s.ř. a neshledal odvolání dlužníka důvodným.

Podle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.

Podle odst. 2 Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 395 odst. 1 insolvenčního zákona Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle odst. 2 Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

V usnesení z 28.7.2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud ČR vysvětlil, že ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, bude závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.

Odvolací soud dodává, že dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, tedy dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení (srov. § 5 písm. a) insolvenčního zákona). Pokud dlužník takový úmysl nesleduje, nelze oddlužení povolit ani schválit. Jinými slovy řečeno, i kdyby dlužník jinak splňoval minimální kvantitativní kritéria oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona), nemá na oddlužení automaticky nárok, lze-li s přihlédnutím ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím dlužník sleduje nepoctivý záměr.

V dané věci dlužník převedl na své dcery majetek (předmětné pozemky) v době, kdy se již nacházel v úpadku. Tím, že se vzdal majetku, zkrátil možnost uspokojit své věřitele zpeněžením tohoto majetku a pokusil se návrhem na povolení oddlužení dosáhnout postupného splácení svých závazků, a to pouze jejich části. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedené jednání svědčí o tom, že dlužník svým návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr, proto jsou splněny podmínky dle § 405 odst. 1 a odst. 2 a § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona pro neschválení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

Při přezkumném jednání byla dlužníkovi předestřena možnost, jak se vyhnout konkursu, a to možnost narovnání spočívající v tom, že by např. dcery splatily plnou výši závazků dlužníka do majetkové podstaty. Soud poskytl dlužníkovi lhůtu jednoho měsíce, aby doložil způsob úhrady 100 % dluhu věřitelům. Dlužník v uvedené lhůtě, ani později, nereagoval.

Jak plyne z odvolání, dlužník se mylně domnívá, že postačuje splatit postupně plnou výši závazků v průběhu 5 let v rámci schváleného oddlužení. Takového poučení se ale dlužníkovi při přezkumném jednání nedostalo-důsledky svého nepoctivého přístupu spočívajícího v tom, že v době svého úpadku převedl bezplatně pozemky na své dcery, mohl eliminovat např. tím, že by jeho dcery, či jiná osoba, zaplatily v podstatě ihned a v plné výši pohledávky přihlášených věřitelů, popř. že by předmětné pozemky převedly zpět do vlastnictví dlužníka. Z toho důvodu nemají pro možnost oddlužení žádný právní význam obě smlouvy o důchodu uzavřené dle § 2701 a násl. občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.).

Vzhledem k uvedeným závěrům soud prvního stupně postupoval po právu, když v souladu s § 405 odst. 1 a 2 a § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona neschválil oddlužení dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o.s.ř. potvrdil body I. a II. výroku usnesení jako věcně správné potvrdil.

S ohledem na § 314 odst. 4 insolvenčního zákona není přípustné odvolání proti rozhodnutí o nepatrném konkursu. Z toho důvodu bylo odvolání proti bodu III. výroku usnesení odmítnuto dle § 218 písm. c) o.s.ř.

P o u č e n í : Proti první větě výroku usnesení je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu ČR, jestliže Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu. Proti druhé větě výroku usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 23. července 2015

JUDr. Ladislav D e r k a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná