1 VSPH 314/2012-B-50
KSHK 40 INS 1357/2010 1 VSPH 314/2012-B-50

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné ve věci dlužníků: a) Jaroslav Leden nar. 23. února 1955, bytem Heřmanův Městec-Chotěnice 62, b) Blanka Lednová, nar. 4. července 1955, bytem Heřmanův Městec-Chotěnice 62, o odvolání insolvenčního správce JUDr. Kamila Podroužka, sídlem Hradec Králové, Fráni Šrámka 1139, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 1357/2010-B-42/celk.5 ze dne 7. února 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 1357/2010-B-42/celk.5 ze dne 7. února 2012 se v bodě IV. výroku p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové nadepsaným usnesením v době I. výroku vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení nemovitostí dlužnice (domu č.p. 654 na pozemku st. p.č. 760/1, pozemku st. p.č. 760/1, pozemku st. p.č. 760/2, pozemku p.č. 1000, p.č. 1043/20, p.č. 1069/5, p.č. 1070/6 a p.č. 1071/2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Pardubice, na LV č. 2950 pro obec Pardubice, k.ú. Svítkov) ve výši 271.596,95 Kč zajištěnému věřiteli INVESA, s.r.o., v bodě II. výroku insolvenčnímu správci uložil provést vydání výtěžku, zapsat do upraveného seznamu přihlášek k pohledávce zajištěného věřitele údaj o vyplacené částce a podat soudu zprávu o provedeném vydání výtěžku, v bodě III. výroku přiznal správci odměnu ve výši 6.678,61 Kč vč. DPH a v bodě IV. výroku zamítl návrh správce na zaplacení odměny ve výši 13 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že návrhem doručeným soudu dne 11.11.2011 insolvenční správce žádal o souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení shora uvedených nemovitostí zajištěnému věřiteli. Insolvenční správce nesouhlasil s tím, že jeho odměna v souvislosti se zpeněžením má činit toliko 2 % z částky dosažené zpeněžením nemovitostí podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. Domníval se, že tato vyhláška je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále též LZPS), zejména s čl. 28, která stanoví právo na stejnou odměnu za stejnou práci, dále s Všeobecnou deklarací lidských práv, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech a Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Namítal rozpor mezi určováním odměny podle § 1 odst. 2 a odst. 3 vyhlášky č. 313/2007 Sb., podle § 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a vyhlášky č. 177/1996 Sb. Výši odměny měl insolvenční správce za neadekvátní vzhledem k časové náročnosti úkonů potřebných ke zpeněžení zajištěných nemovitostí.

Soud nesdílel názor insolvenčního správce, že by vyhláška č. 313/2007 Sb. byla v rozporu se zákonem či mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Uvedené mezinárodní smlouvy se podle názoru soudu vztahují na ochranu zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu, přičemž postavení zaměstnance nelze srovnávat s postavením insolvenčního správce, které lze spíše přirovnat ke svobodnému povolání.

Proti tomuto usnesení se insolvenční správce včas odvolal do bodu IV. výroku. Namítal, že výklad soudu je restriktivní, že z nálezů Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 474/06 ze dne 27.9.2006 a sp.zn. IV ÚS 438/06 ze dne 12.12.2006 lze dovodit, že i na advokáta ustanoveného do funkce opatrovníka lze pohlížet jako na zaměstnance ve smyslu čl. 28 LZPS, z čehož dovozoval své právo na spravedlivou odměnu. Tvrdil, že insolvenčního správce konkursní podstaty je třeba považovat za zvláštní veřejnoprávní orgán, jehož úkolem je zajištění řádného průběhu konkursu. Veřejný účel spatřoval v omezené možnosti veřejného zásahu do majetkových vztahů osob, u kterých nastal úpadek, dále odkázal na způsob ustanovení správce do funkce a jeho pravomoc. Poukázal na ústavní princip rovnosti a na nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25.6.2002 a nález sp.zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 18.5.1994. Soud nepostupoval ve smyslu shora uvedených nálezů, když správci přiznal právo na odměnu 7,5krát nižší než by náležela advokátu, notáři či insolvenčnímu správci při rozdělení mezi nezajištěné věřitele, neboť přiznaná odměna nepokryje náklady správce účelně vynaložené při činnosti směřující ke zpeněžení nemovitostí. Insolvenční správce zdůraznil, že zamítnutí nároku na odměnu je v rozporu s čl. 1 a 3 odst. 1 LZPS a s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, přičemž došlo k porušení principu rovnosti. Proto navrhoval, aby odvolací soud rozhodl o doplacení částky ve výši 35.062,39 Kč, která odpovídá spravedlivé odměně za odvedenou práci a ústavnímu principu rovnosti.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 298 odst. 1 IZ zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna. Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli (odst. 2 IZ). Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu (odst. 3 IZ).

Podle § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele činí 2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli.

Z obsahu podání insolvenčního správce ze dne 2.11.2011 odvolací soud zjistil, že výtěžek zpeněžení shora uvedených nemovitostí činil 290.000,-Kč, přičemž insolvenční správce se domníval, že odměna stanovená ve výši 2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli za zpeněžení zajištění je v rozporu s principem spravedlivé odměny, a proto žádal, aby mu byla uhrazena odměna ve výši 15 % z výtěžku zpeněžení tj. ve výši 41.741,-Kč.

Odvolací soud stejně jako soud I. stupně nesdílí názor insolvenčního správce, že odměna za zpeněžení zajištění nebyla stanovena v adekvátní míře, neboť výši odměny závazně určuje § 1 odst. 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. Odvolací soud chápe subjektivní názor správce o náročnosti jeho činnosti, avšak je třeba zdůraznit, že správce vykonává svoji činnosti dobrovolně a jako osoba znalá předpisů insolvenčního práva si musel být již v počátku výkonu své funkce vědom principů odměňování za vykonávanou činnost i náročnosti této činnosti. Odvolací soud má za to, že jakkoli se může subjektivně zdát být činnost insolvenčního správce podobná činnosti advokáta či exekutora, nelze tyto činnosti z hlediska svého účelu směšovat, a to ani z hlediska nároků na principy odměňování. Proto se odkaz správce v podání ze dne 2.11.2011 na vyhlášku č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, jeví jako nepřiléhavý.

Co do úhrady nákladů zpeněžení lze odkázat na § 298 odst. 2 a 3 IZ i na odůvodnění napadeného usnesení, podle kterého insolvenční správce v souvislosti se zpeněžením nemovitostí vynaložil náklady v celkové výši 11.724,44 Kč, které nepřesahují zákonem stanovenou hranici 5 % výtěžku zpeněžení, a je možné je od výtěžku zpeněžení odečíst i bez souhlasu zajištěného věřitele. Proto se námitka správce, že přiznaná odměna nepokryje náklady správce účelně vynaložené při činnosti směřující ke zpeněžení nemovitostí, jeví jako lichá, když náklady na zpeněžení jsou jiným nárokem správce než odměna, která byla soudem I. stupně stanovena samostatně.

Pokud jde o odkazy insolvenčního správce na judikaturu Ústavního soudu, odvolací soud má za to, že nálezy sp.zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 18.5.1994 (týkající se práce vysokoškolského učitele), nálezy sp.zn. I. ÚS 474/06 ze dne 27.9.2006 a IV. ÚS 438/06 ze dne 12.12.2003 (oba se týkají povinnosti platit odměnu a hotové výdaje advokátu jako opatrovníkovi) se rovněž jeví jako nepřiléhavé. Pokud jde o nález sp.zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25.6.2002, Ústavní soud zde výslovně uvedl, že výkon funkce správce konkursní podstaty není součástí zaměstnaneckého vztahu a tudíž svým obsahem, jakož i účelem a smyslem na něj nedopadá ustanovení čl. 26 Listiny. Výkon funkce správce není ani podnikáním ani provozováním jiné hospodářské činnosti, a nelze jej tudíž z pohledu ústavního podřadit pod rámec vymezený čl. 26 Listiny.

Odvolací soud má tedy za to, že napadeným usnesením nedošlo k porušení práva insolvenčního správce na spravedlivou odměnu, když tato byla určena v souladu s § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., a ani odvolací soud neshledal v této věci důvod pro postup podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Proto odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a usnesení v napadeném rozsahu jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 27. března 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva