1 VSPH 303/2013-A-13
KSPH 41 INS 32290/2012 1 VSPH 303/2013-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka: Jan Procházka, nar. 1. září 1943, bytem Zruč nad Sázavou, Dubinská 194, zahájené k návrhu věřitele: Raiffeisenbank, a.s., identifikační číslo 49240901, sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 41 INS 32290/2012-A-7 ze dne 17. ledna 2013,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 41 INS 32290/2012-A-7 ze dne 17. ledna 2013 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze nadepsaným usnesením odmítl insolvenční návrh navrhovatele (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že navrhovatel se domáhal zjištění úpadku dlužníka a jeho řešení konkursem. Tvrdil, že dne 7.5.2007 uzavřel s dlužníkem úvěrovou smlouvu, na základě které dlužníkovi poskytl částku ve výši 550.000,-Kč. Dne 21.5.2010 dlužník formou exekutorského zápisu uznal závazek vůči navrhovateli. Protože dlužník opakovaně neplnil své smluvní povinnosti, došlo k zesplatnění úvěru. V současné době má navrhovatel za dlužníkem pohledávku v celkové výši 618.615,89 Kč. Navrhovatel v insolvenčním návrhu uvedl dalších pět věřitelů dlužníka, mnohost věřitelů dlužníka dovozoval z obsahu výpisu z katastru nemovitostí.

Soud měl za to, že tvrzení navrhovatele neposkytovala dostatečný podklad pro závěr o úpadku dlužníka, protože nebyly dostatečně vylíčeny skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, nebyly uvedeny konkrétní údaje o dalších tvrzených závazcích ostatních věřitelů. Soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 236/2011-A-61 ze dne 18.5.2011 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 VSOL 161/2012-A-11 ze dne 31.5.2012 a insolvenční návrh navrhovatele postupem podle § 128 odst. 1 IZ odmítl.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal. Namítal, že v insolvenčním návrhu uvedl konkrétně dalších pět věřitelů dlužníka, uvedl datum splatnosti závazků dlužníka a skutečnosti prokazující, že dlužník závazky po dobu delší tří měsíců nehradí. Svá tvrzení doplnil výpisem z katastru nemovitostí pro LV č. 32, k.ú. Zruč nad Sázavou. Navrhovatel se domníval, že povinnost konkretizovat pohledávky věřitelů nevyplývá z § 103 IZ a nelze ji ani logickým výkladem dovozovat. Navrhovatel odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. 2 VSOL 505/2010-A ze dne 28.2.2011, které jeho shora uvedená tvrzení podporuje. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se insolvenční návrh ze dne 20.12.2012 neodmítá.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). Požadavek mnohosti věřitelů ( více věřitelů ) klade insolvenční zákon (v § 3 odst. 3) také pro úpadek ve formě dlužníkova předlužení. Ustanovení § 128 odst. 1 IZ pak určuje, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

K náležitostem insolvenčního návrhu vůbec a jmenovitě k vylíčení skutečností, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009 (usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A). V něm Nejvyšší soud zejména zdůraznil-co do srovnání úpravy v insolvenčním zákonu s úpravou v zákonu o konkursu a vyrovnání-že požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ).

Od právního stavu, z něhož vyšlo stanovisko R 75/2003 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.4.2003, sp.zn. 29 Odo 327/2002), se posouzení náležitostí insolvenčního návrhu podle insolvenčního zákona liší jen potud, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci § 43 o.s.ř.; insolvenční návrh, pro jehož nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení, se odmítá bez dalšího. Jinak jsou citované judikatorní závěry i nadále použitelné.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe (srov. opět závěry cit. R 91/2009) důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ). Budiž v této souvislosti zdůrazněno, že v situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem-z hlediska jeho břemene tvrzení a břemene důkazního-kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011).

Z usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A ze dne 21.12.2011 mimo jiné plyne, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Insolvenční navrhovatel-věřitel v dané věci ve smyslu výše uvedeného označil svoji splatnou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 618.615,89 Kč vzniklou ze smlouvy o úvěru ze dne 7.5.2007 č. 110/532/07/1/01 zajištěnou zástavním právem k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora, k.ú. Zruč nad Sázavou, LV č. 32, na základě zástavní smlouvy ze dne 7.5.2007 č. 110/532/07/2/01.

Jako další věřitele navrhovatel uvedl PROFI CREDIT Czech, a.s. s pohledávkou po splatnosti od 3.2.2011, k jejímuž vymožení bylo vedeno exekuční řízení u Exekutorského úřadu Klatovy pod sp.zn. 120 Ex 7774/2010, ESSOX, s.r.o. s pohledávkou po splatnosti od 9.2.2011, k jejímuž vymožení bylo vedeno exekuční řízení u Exekutorského úřadu Přerov pod sp.zn. 103 Ex 00169/2011, CETELEM ČR, a.s. s pohledávkou po splatnosti od 26.4.2011, k jejímuž vymožení bylo vedeno exekuční řízení u Exekutorského úřadu v Jihlavě pod sp.zn. 35 Ex 1276/2010, Profidebt, s.r.o. s pohledávkou po splatnosti od 4.4.2012, k jejímuž vymožení bylo vedeno exekuční řízení u Exekutorského úřadu Klatovy pod sp.zn. 120 Ex 7569/2012 a Českou kancelář pojistitelů s pohledávkou po splatnosti od 30.4.2012, k jejímuž vymožení bylo vedeno exekuční řízení u Exekutorského úřadu Přerov pod sp.zn. 103 Ex 19674/2012.

Jak shora uvedeno, navrhovatel neuvedl konkrétní výši tvrzené pohledávky alespoň jednoho dalšího věřitele. Určení výše a splatnosti pohledávky je důležité z důvodu, že v souladu s § 3 IZ lze v insolvenčním řízení uplatnit toliko pohledávky po splatnosti déle než 30 dnů (§ 3 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále s institutem splatnosti pohledávek po dobu delší 3 měsíců nakládá ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) IZ jako s jedním z případů úpadku ve formě platební neschopnosti. Na splatnost závazků dlužníka přitom nelze usuzovat z výpisu z katastru nemovitostí, protože podle shora uvedeného usnesení sp.zn. 29 NSČR 14/2011 je třeba v insolvenčním návrhu uvést i konkrétní údaje o splatnosti pohledávek dalších věřitelů dlužníka. Z tohoto hlediska se odkaz navrhovatele na usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 VSOL 505/2010-A-12 ze dne 28.2.2011 jeví jako nepřiléhavý. Na zjištění výše pohledávek dalších věřitelů pak navrhovatel zcela rezignoval.

Stran shora uvedeného je třeba odkázat na § 337h odst. 2 o.s.ř., podle kterého po právní moci rozvrhového usnesení soud vyrozumí příslušný katastrální úřad, vydražitele nebo předražitele o tom, která zástavní práva váznoucí na nemovitosti zanikla a která působí proti vydražiteli, a dále na § 337g odst. 1 o.s.ř., podle kterého v rozvrhovém usnesení soud uvede, že přiznané pohledávky po právní moci usnesení vyplatí. Z toho plyne, že věci, jež byly předmětem exekučního řízení, mohou již být zpeněženy, avšak výtěžek zpeněžení dosud nebyl rozdělen mezi věřitele (nebo rozvrhové usnesení dosud nenabylo právní moci), a proto je stále ve výpisu z katastru nemovitostí uvedeno zatížení nemovitosti. Proto nelze údaje získané o dalších potenciálních věřitelích dlužníka čerpat jen z výpisu z katastru nemovitostí.

Na základě těchto zjištění dospěl též odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že insolvenční navrhovatel-věřitel v insolvenčním návrhu řádně nevylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, když k tomuto závěru dospěl především na základě absence údaje o splatnosti tvrzené pohledávky dalšího věřitele. Pro úplnost je třeba poznamenat, že jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu individuálního výkonu rozhodnutí. Totéž platí i pro případ, kdy si věřitel svojí splatnou pohledávkou za dlužníkem, z níž by měla jako vyplývat jeho legitimace k podání insolvenčního návrhu, není jist, a kdy není schopen svoji pohledávku bezpochybně listinami osvědčit, nebo dokonce ani není s to ji řádně skutkově vymezit. Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Jeho účelem není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ IZ).

Z uvedeného je zřejmé, že důvody pro odmítnutí insolvenčního návrhu byly dány, a to proto, že insolvenční návrh vykazuje obsahové nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat a které dle § 128 odst. 1 IZ musejí vést bez dalšího k jeho odmítnutí. Vady insolvenčního návrhu mohl insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud soud I. stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ. Proto i kdyby navrhovatel učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu (což se nestalo), nemělo by to z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Na základě těchto zjištění a veden právními závěry vyjádřenými shora dospěl též odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k témuž závěru, totiž že v insolvenčním návrhu nejsou obsažena a osvědčena tvrzení způsobilá naplnit znak úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 IZ, ani některou z domněnek existence úpadku podle druhého odstavce téhož ustanovení.

Insolvenční návrh tedy neobsahuje potřebná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek; pro tyto nedostatky nelze v řízení pokračovat, a proto soud I. stupně správně insolvenční návrh odmítl podle § 128 odst. 1 IZ, aniž nařizoval jednání (k nařízení jednání k projednání insolvenčního návrhu je soud oprávněn přistoupit jedině za předpokladu, že řízení je zahájeno řádným insolvenčním návrhem) nebo dlužníka vyzýval k předložení seznamů majetku a závazků. Věcně správné rozhodnutí odvolací soud potvrdil podle § 219 o.s.ř.

Jelikož insolvenční návrh byl odmítnut, má dlužník dle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; dlužníkovi však žádné náklady nevznikly. Proto o nich odvolací soud rozhodl za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 11. března 2013

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová