1 VSPH 296/2012-A-27
MSPH 96 INS 7576/2011 1 VSPH 296/2012-A-27

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné ve věci dlužníka OZOO Prague, s.r.o., sídlem Praha 10, Žirovnická 2389, IČO 63670089, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 7576/2011-A-19 ze dne 25. října 2011,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 7576/2011-A-19 ze dne 25. října 2011 se mění tak, že se dlužníku ukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením uložil dlužníku povinnost hradit zálohu ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména odkázal na § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ) s tím, že soud nemá dostatek hodnověrných informací o skutečných majetkových poměrech dlužníka, o stavu jeho účetnictví, o možnosti zpeněžení majetkové podstaty a kdy není možné s dostatečnou jistotou předvídat, jaké výdaje z podstaty si vyžádá její zjišťování a správa. Soud vycházel ze skutečnosti, že dlužník disponuje majetkem, jež je tvořen automobily, jejichž stáří je cca 11 a 14 let, sestavou kancelářského nábytku, trezorem, akciemi společnosti VIBA HAZLOV, a.s. o nominální hodnotě 40.066.000,-Kč, které se dle dlužníka jeví jako neprodejné, a pohledávkami za uvedenou společností v celkové výši 6.566.181,86 Kč, jejichž uspokojení dle dlužníka bude s nejvyšší pravděpodobností nulové. Proto za účelem úhrady nákladů řízení uložil dlužníku povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal, namítal, že požadavek úhrady zálohy ve výši 50.000,-Kč je neadekvátní, když dlužník vlastní akcie v nominální hodnotě 40.066.000,-Kč a pohledávky ve výši 6.566.181,86 Kč a dva automobily. Domníval se, že záloha měla být stanovena v nižší částce, pokud vůbec.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá. V případech, kdy tomu tak je, insolvenční soud k zaplacení zálohy vyzývat nebude (k tomu viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSCB 28 INS 2072/2008, 1 VSPH 254/2008 ze dne 21.11.2008). Naopak, nebude-li možný postup dle § 144 IZ, výzva k zaplacení zálohy je při splnění podmínek obsažených v § 108 IZ namístě. Jinými slovy, insolvenční soud nemusí požadovat složení zálohy na náklady insolvenčního řízení za situace, kdy dosavadní výsledky řízení nasvědčují tomu, že mohou být splněny podmínky § 144 IZ, a současně nelze předpokládat, že dlužník disponuje finančními prostředky potřebnými na úhradu zálohy, a podáním insolvenčního návrhu plní povinnost vyplývající pro něj z § 98 odst. 2 IZ a z § 72 odst. 2 obchodního zákoníku.

Jak vyplývá z ustanovení § 1 IZ, insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Z dlužníkova insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že společnost dlužníka nebyla zrušena rozhodnutím soudu a insolvenční návrh nepodal likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, ale jednatelé dlužníka. Dlužník má závazky v celkové výši přes 2,5 mil Kč, má také závazky cizoměnové, závazky má vůči 16 věřitelům. Majetek dlužníka je tvořen pohledávkami za VIBA HAZLOV, a.s. ve výši 374.075,32 Kč a ve výši 6.192.106,54 Kč, u kterých uvedl předpoklad nulové dobytnosti. Dále vlastní akcie VIBA HAZLOV, a.s. v nominální hodnotě 40.066.000,-Kč, přičemž na majetek této společnosti byl prohlášen konkurs. Dlužník vlastní dva automobily (Hyundai Lantra a Kia Pregio), sestavu kancelářského nábytku a kancelářský trezor.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky § 144 odst. 1 nebyly splněny, a proto použití § 144 IZ nepřipadá v úvahu.

Dlužno též dodat, že dlužník podnikatel je podle § 98 IZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti, do 20. července 2009 tak byl povinen učinit i v případě předlužení (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3). Z obsahu příloh lze dovodit, že splatnost některých závazků dlužníka nastala minimálně již v roce 2005, z čehož lze usuzovat, že povinnost podat insolvenční návrh nesplnil dlužník bezodkladně poté, co se stal jeho úpadek zjevným, a kdy ovšem ještě disponoval finančními prostředky, jež by k zajištění úhrady nákladů insolvenčního řízení postačovaly. Pokud dlužník prostředky použil k jinému účelu a v důsledku toho nyní není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, je nutno přičíst tuto okolnost jedině k jeho tíži.

V případě řešení úpadku konkursem náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dosahuje dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč. Soud prvního stupně postupoval správně, když dlužníkovi povinnost k zaplacení zálohy insolvenčního řízení uložil, nicméně s ohledem na okolnosti věci, jimiž jsou majetkové poměry dlužníka (vyjma nedobytných pohledávek a vlastnictví akcií společnosti, na kterou byl prohlášen konkurs a která dle záznamu soudu prvního stupně tvoří s dlužníkem koncern) a počet věřitelů, je odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně přesvědčen o tom, že v prvotní fázi insolvenčního řízení bude ke krytí výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce postačovat záloha ve výši 30.000,-Kč.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil, jak je ve výroku uvedeno, a současně prodloužil lhůtu k uhrazení zálohy.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 8. března 2012

JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Vladimíra Chalupová