1 VSPH 282/2014-B-37
KSHK 45 INS 546/2011 1 VSPH 282/2014-B-37

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina ve věci dlužnice Veroniky Stejskalové, nar. 26.6.1979, bytem Hradec Králové, Střelecká 839/27, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. prosince 2013, č.j. KSHK 45 INS 546/2011-B-29,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. prosince 2013, č.j. KSHK 45 INS 546/2011-B-29, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové pod bodem I. výroku zrušil schválené oddlužení plněním splátkového kalendáře Veroniky Stejskalové (dále jen dlužnice) a pod body II., III. výroku prohlásil konkurs na majetek dlužnice, jenž bude projednáván jako nepatrný.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně především uvedl, že usnesením ze dne 21.3.2011 (A-9) zjistil úpadek dlužnice a současně povolil jeho řešení oddlužením a že usnesením ze dne 23.5.2011 (B-8) schválil oddlužení dlužnice splátkovým kalendářem. Dne 14.11.2013 byl soudu doručen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6.11.2013, č.j. 1 T 136/2013-800, jímž byla dlužnice uznána vinnou za spáchání pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. účinného do 31.12.2009, pokračujícího přečinu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, 4 tr. zák. účinného od 1.1.2010, pokračujícího přečinu podvodu dle § 209 odst. 1, 3, tr. zák., když při sjednávání úvěrové smlouvy se společnostmi GE Money Bank, a.s., ESSOX, s.r.o., Česká spořitelna, a.s., COFIDIS, s.r.o., Profi Credit Czech, a.s., Smart Capital, a.s., Home Credit, a.s. a Provident Financial, s.r.o. zamlčela podstatné údaje, a obohatila se tím, že tyto uvedla v omyl a způsobila jim škodu nikoli malou. Dlužnice byla podmíněně odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

Soud I. stupně měl za to, že v daném případě byl naplněn obsah § 395 odst. 1 písm. a) a odst. 3 insolvenčního zákona (dále též IZ), který odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy predikuje jako důvod pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. S poukazem na judikaturu soudů vyšších stupňů (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.12.2008, sp.zn. KSBR 40 INS 3720/2008, 2 VSOL 181/2008-A-14, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.8.2010, č.j. 3 VSPH 463/2010-B-113) dovodil, že ačkoliv § 418 IZ nepoctivý záměr jako důvod pro zrušení oddlužení výslovně neupravuje, je samozřejmé, že jakmile vyjde najevo, je to důvodem pro odejmutí osvobození dlužníka a že není důvod vyčkávat na splnění celého splátkového kalendáře, jenž by byl takto dosažen, když výhody, které dlužníku skýtá schválené oddlužení, je třeba dlužníkovi-po zjištění jeho nepoctivého záměru-bez dalšího odejmout.

Tak dospěl soud I. stupně k závěru, že pravomocné odsouzení dlužnice za majetkový trestný čin po rozhodnutí o schválení oddlužení zakládá podle § 395 odst. 3 písm. b) IZ bez dalšího domněnku nepoctivého záměru. Proto postupoval podle § 418 IZ ve spojení s § 389 odst. 1 písm. a) a odst. 3 IZ, schválené oddlužení zrušil a na majetek dlužnice prohlásil konkurs, který bude projednáván jako nepatrný podle § 314 odst. 1 písm. a) IZ.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil. Vysvětlovala důvody, proč si brala půjčky, že čelila značnému tlaku svých věřitelů a že ji nenapadlo, že by tím mohla někoho poškodit. Popírala, že by byla vedena nepoctivým záměrem a dovolávala se nového znění insolvenčního zákona účinného od 1.1.2014. Popisovala svoji obtížnou životní a majetkovou situaci, a to, jak se dostala do úpadku a co způsobilo rozvrat jejího vztahu. Uvedla, že se musela přestěhovat z bytu na ubytovnu, že pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici, kde pečuje o předčasně narozené děti a její práce je jí jedinou oporou, bere si více služeb (noční, víkendy, svátky), věnuje se přednáškové činnosti a všech svých sil využívá k získání příjmů pro plnění splátkového kalendáře. Poukazovala na poslední zprávu insolvenčního správce, dle níž za první třetinu oddlužení uhradila již 20 % svých dluhů.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Při přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel odvolací soud z rozhodného znění příslušných ustanovení IZ (do 31.12.2013), a to ve smyslu přechodných ustanovení obsažených v čl. II. zákona č. 294/2013 Sb., jímž byl s účinností ode dne 1.1.2014 novelizován IZ.

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle třetího odstavce téhož ustanovení lze na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy; to neplatí,

lze-li na základě dlužníkem prokázaných skutečností usuzovat na to, že se o nepoctivý záměr nejedná.

Podle § 405 odst. 1 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.

Podle § 418 IZ zruší insolvenční soud schválené oddlužení a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže a) dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nebo b) se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, nebo c) v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení plánu oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, anebo d) to navrhne dlužník (odst. 1). Má se za to, že dlužník zavinil vznik peněžitého závazku podle odst. 1 písm. c), byl-li k jeho vymožení vůči dlužníku nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce (odst. 2). Rozhodnutí podle odstavce 1 může insolvenční soud vydat, jen dokud nevezme na vědomí splnění oddlužení. Učiní tak po jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl. Rozhodnutí podle odstavce 1 písm. a) až c) může insolvenční soud vydat i bez návrhu (odst. 3). Proti rozhodnutí podle odstavce 1 mohou podat odvolání pouze osoby uvedené v odstavci 3 (odst. 4).

Soudní praxe se ustálila na tom, že podmínky přípustnosti oddlužení vymezené v § 395 IZ, za nichž lze dlužníku (subjektivně k tomu legitimovanému dle § 389 odst. 1 IZ) umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení. V tom směru z úřední povinnosti přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Jestliže přitom poznatek o nepřípustnosti oddlužení vyjde najevo až po schválení oddlužení podle § 405 IZ, insolvenční soud je povinen k němu (i bez návrhu věřitele) přihlédnout z hlediska posouzení, zda tu nejsou důvody pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 IZ, tedy i ve stadiu řízení od schválení oddlužení (§ 404 IZ) do jeho splnění (§ 413 IZ) je insolvenční soud oprávněn i bez návrhu zrušit schválené oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a) IZ, vyjde-li v něm najevo dlužníkův nepoctivý záměr ve smyslu § 395 IZ (viz k tomu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.8.2010, sp. zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010-B a ze dne 5.8.2010, sp. zn. MSPH 93 INS 1923/2008, 3 VSPH 463/2010-B, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.4.2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010).

Takto na věc nahlíženo nelze důvodně insolvenčnímu soudu vytýkat, že i v nynějším stadiu řízení bral v potaz výsledek trestního stíhání dlužnice, neboť též odvolací soud je přesvědčen o tom, že pravomocné odsouzení dlužnice za výše popsaný skutek je třeba ve smyslu výše řečeného zhodnotit v tom smyslu, zda tato skutečnost není na překážku pokračování v režimu oddlužení a zda netvoří podklad pro zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužnice postupem dle § 418 IZ. Pokud přesto odvolací soud dospěl k závěru o předčasnosti napadeného rozhodnutí, stalo se tak v důsledku jeho odlišného náhledu na procesní postup, jenž bylo namístě zvolit, jakož i z jiného posuzování možného dopadu onoho trestního příkazu na danou věc.

Plyne-li z výše zmíněných rozhodnutí soudů potřeba postupovat poté, kdy je pravomocně schváleno oddlužení (zde plněním splátkového kalendáře), v režimu § 418 IZ, nelze než z textu třetího odstavce tohoto ustanovení dovodit, že dříve, než rozhodne o zrušení schváleného oddlužení, musí insolvenční soud za tímto účelem nařídit jednání, a teprve na základě jeho výsledku rozhodne, zda existují důvody pro zrušení schváleného oddlužení (v podrobnostech k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9.9.2010, sp. zn. KSCB 28 INS 4750/2008, 2 VSPH 426/2010-B).

Již sama absence jednání, jež by předcházelo rozhodnutí o zrušení už schváleného oddlužení, je proto důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí dle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. a vrácení věci (§ 221 odst. 1 téhož zákona) insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, v jehož rámci bude třeba poskytnout dlužnici možnost se k věci vyjádřit a s její argumentací se případně i vypořádat.

V této souvislosti ovšem pokládá odvolací soud za potřebné doplnit, že soudní praxe se při posuzování podmínek odůvodňujících postup dle 418 IZ v návaznosti na nepoctivé jednání dlužníků ustálila na tom, že pravomocným odsouzením nemusí být nutně vždy dlužníku vstup do oddlužení zapovězen. Insolvenční soud má totiž při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností. Domněnkou podle § 395 odst. 3 písm. b) IZ přitom úsudku soudu o poctivosti záměru dlužníka jen napomáhá; trestněprávní minulost dlužníka je pouze možným vodítkem, z kterého lze usuzovat na nepoctivý záměr, nikoliv ho mít za nezvratný. Proto také například osoba odsouzená za trestný čin majetkové povahy může dojít k oddlužení, jestliže její trest byl např. zahlazen, jestliže svým dalším chováním zřetelně projevuje poctivý záměr následky činem způsobené napravit, jestliže veškerých svých schopností a možností využívá k úhradě závazků, a lze proto očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším uspořádáním majetkových vztahů k dlužníku, jak vyložil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 6.2.2009, sp. zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009-A. Obdobně Vrchní soud v Olomouci (usnesení ze dne 18.12.2008, sp. zn. KSBR 40 INS 3720/2008, 2 VSOL 181/2008-A) dovodil, že pro závěr, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, sice obvykle postačuje pouhé zjištění, že v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení byl pravomocně odsouzen pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy, nicméně i za tohoto stavu může dlužník s návrhem na povolení oddlužení uspět, pokud prokáže takové specifické okolnosti případu, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že i přes existenci odsouzení se u něho o nepoctivý záměr nejedná.

V rámci sjednocování rozhodovací praxe se k dané problematice nikoliv odlišně vyjádřil i Nejvyšší soud ČR, jenž vysvětlil, že ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 IZ, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (viz usnesení ze dne 28.7.2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 14/2012).

Třeba dodat, že při posuzování podmínek pro event. zrušení schváleného oddlužení se bude soud I. stupně již řídit novým zněním IZ účinným od 1.1.2014, zejména § 418 odst. 3 IZ ve vazbě na § 395 IZ, když pravomocné odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy již (nově) nezakládá domněnku jeho nepoctivého záměru.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 17. února 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová