1 VSPH 273/2011-B-1008
MSPH 96 INS 714/2009 1 VSPH 273/2011-B-1008

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, IČ 00033243, sídlem Praha 5-Jinonice, Na Hutmance 300/7, zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem, sídlem Mělník, Jiráskova 236, do něhož vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání Zuzanky Wimmerové, bytem Praha 16-Radotín, Sídliště 1090/30, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2011, č.j. MSPH 96 INS 714/2009-B-872,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2011, č.j. MSPH 96 INS 714/2009-B-872 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze rozhodl o tom, že odměna insolvenčního správce JUDr. Tomáše Pelikána (dále jen správce) podle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona (dále jen IZ) při převodu bytové jednotky popsané v bodě I. výroku činí 37.680,-Kč vč. DPH a náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů k postupu podle § 285 odst. 4 IZ činí 500,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně především uvedl, že se správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo domáhal určení odměny podle § 285 odst. 4 IZ za převod bytové jednotky a příslušného spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a na pozemku do osobního vlastnictví členky družstva dlužníka Zuzanky Wimmerové jako oprávněné osoby. Rozvedl, že postup správce podle § 285 IZ je jinou-administrativně velmi náročnou-činností a že správce musel prostudovat materiály týkající se 369 členů družstva, což čítá 25 tisíc stran a dosavadní počet výzev k převodu bytových jednotek již překročil 200. Vyložil, že jeho odměnu určil podle § 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu). Vyšel přitom z toho, že tržní hodnota převáděné bytové jednotky dle znaleckého posudku činí 1.845.754,-Kč a náklady na její převod činí 500,-Kč (správní poplatek). Proto stanovil správci odměnu ve výši 37.680,-Kč sestávající ze dvou úkonů právní služby po 15.700,-Kč + 20 % DPH (převzetí věci a sepsání smlouvy o převodu bytové jednotky) a náhradu za vynaložené administrativní úkony ve výši 500,-Kč.

Proti tomuto usnesení se členka družstva dlužníka Zuzanka Wimmerová (dále jen odvolatelka) včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Namítala, že nebyla uvedena v záhlaví napadeného usnesení, ačkoliv je jím dotčena jako členka družstva, a není tak proto zřejmé, zda je oprávněna se proti němu odvolat. Dle jejího názoru je správce v prodlení s převodem bytové jednotky, neboť její nárok posuzoval více než rok, tedy nepřiměřeně dlouho. Napadené usnesení považovala za předčasné v situaci, kdy se jí soud I. stupně předem nedotázal na její stanovisko k návrhu správce. Měla zato, že pro určení odměny správce nelze použít advokátní tarif, že tarifní hodnota věci byla určena nesprávně na základě ocenění bytové jednotky a cena bytové jednotky byla v důsledku nepoužití koeficientů K1 až K6 nadhodnocena a že zpoplatnění převodu bytové jednotky nemá oporu v právních předpisech, neboť jde o bezúplatný převod a cena předmětu převodu je proto nulová, neboť ve své podstatě jde o vydání věci, kterou již jednou zaplatila v penězích nebo vlastní prací. S poukazem na jiné realizované prodeje tvrdila, že bytová jednotka byla nadhodnocena ještě o dalších 320.939,-Kč. Zpochybňovala soudem I. stupně zjištěný výčet činností správce s tím, že posouzení podmínek převodu je jednoduché a že ji správce nikdy nevyzval k tomu, aby event. doplnila údajně neúplné podklady. Určená odměna je ve zjevné disproporci se zásadami insolvenčního řízení, když celková výše správcem nárokovaných odměn za bezúplatné převody dosahuje 28.950.768,-Kč, což je více jak desetinásobek částky, které by se mu dostalo při jejich zpeněžení, a z nichž soud I. stupně již správci přiznal 19.300.512,-Kč. Určenou odměnu považovala za nemravnou, neboť její výše by měla činit maximálně několik tisíc Kč. Nesouhlasila s tím, že by zdržovala převod bytové jednotky, ale že to byl naopak správce, jenž prozkoumával a zapíral doklady nezbytné k převodu a odmítá ho provést, vše jen komplikuje a maří a členy družstva dlužníka vystavuje neustálé nervozitě a pochybnostem, zda a kdy jim budou bytové jednotky převedeny. Závěrem shrnula, že by odměna za bezúplatný převod bytové jednotky měla být nezávislá na její tržní hodnotě a měla by být stejná pro všechny členy družstva.

Vrchní státní zastupitelství v Praze ve vyjádření k odvolání navrhlo, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Vyšlo přitom z toho, že správci náleží odměna za činnost vyvinutou v souvislosti s bezúplatným vydáním bytu. Kdyby měla být měřítkem jeho odměny hodnota bytu, určitě by se nemohlo jednat o hodnotu nulovou, ale měřítkem by měla být tržní cena obsazeného bytu s tím, že přímé použití advokátního tarifu nemá zákonného podkladu, a je tak protiústavní. Vyjádřilo názor, že měřítkem odměny správce by tedy neměla být hodnota bytu, nýbrž množství jím účelně vynaložené námahy. Východiskem by podle Vrchního státního zastupitelství v Praze měla být skutečnost, že bezúplatné vydání bytu bytového družstva jeho členovi představuje nejen určité množství práce, ale je zároveň určitým produktem majícím na tuzemském trhu svoji relativně ustálenou cenu. Bezúplatné vydání bytu členovi družstva a činnosti povinného s tím spojené jsou v ČR dosti frekventované a soudu I. stupně (nedojde-li k dohodě správce s oprávněným subjektem) by nemělo činit žádné zvláštní potíže si zjistit obvyklou cenu tohoto produktu na trhu, např. s použitím odvolatelkou předestřených cen za tyto úkony u některých advokátů, příp. realitních kanceláří (vždy však s důrazem na to, kolik takových obchodů takový odborný subjekt realizoval, aby nešlo o pouhá zbožná přání odborného subjektu, občas akceptovaná neinformovaným klientem). Za nejvhodnější pak považuje dotaz u Svazu českých a moravských bytových družstev, který družstvům poskytuje metodickou i konkrétní odbornou pomoc v takové situaci, za kterou zřejmě inkasuje finanční ekvivalent buď svaz, nebo jeho smluvní poskytovatel takových služeb, o jehož cenách by měl mít svaz povědomost. Dotaz by měl směřovat nejen k tomu, jaká je pravidelně za uvedenou pomoc účtovaná částka, ale i k tomu, jak je taková činnost zpravidla pracná (hodinově i co do nároku na odbornost faktického poskytovatele). S pomocí takového údaje by pak mělo být možné vypočíst odměnu správce v každém konkrétním případě. Ohled lze brát i na to, zda je činnost odborníků družstevního svazu částečně dotována z rozpočtu svazu, v důsledku čehož případně možno akceptovat přiměřené navýšení odměny u správce oproti běžným nákladům. U rozpracovaných případů by měl správce zjistit, zda již úpadce za svoji námahu od oprávněných osob něco inkasoval, a pokud ne, měl by správce vedle své odměny požadovat alikvotní část odměny i pro podstatu. S použitím dříve zmíněného požadavku zjištění průměrné ceny produktu jde o návrat k principu konstantní celkové odměny za úkony nutné k převodu, již obdrží buď jen správce, nebo správce a podstata podle podílu zásluh na celkovém výsledku-převodu bytu. Závěrem Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo, že považuje za správné, aby oprávněným osobám byl výslovně přiznán statut účastníka řízení včetně jejich uvedení ve výrokové části usnesení, a to bez ohledu na to, že napadené usnesení soudu I. stupně vlastně není a ani nemůže být exekučním titulem.

Odvolací soud se v prvé řadě zabýval tím, zda je odvolatelka oprávněna podat odvolání proti napadenému usnesení, a dospěl k závěru, že tomu tak je.

Pro posouzení subjektivní legitimace odvolatelky k podání odvolání je rozhodující to, že se určení odměny insolvenčního správce a náhrady jeho nákladů podle § 285 odst. 4 IZ na rozdíl od dlužníka dotýká jejích práv či povinností (§ 15 IZ). Tyto nároky insolvenčního správce nejsou totiž hrazeny z majetkové podstaty, ale správce činí potřebné úkony na náklady osoby oprávněné k bezplatnému převodu bytové jednotky (srovnej zákonnou dikci za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených k provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu ). Napadeným usnesením by tudíž odvolatelce mohla být způsobena újma na jejích majetkových právech, kterou je možno odstranit zrušením či změnou napadeného usnesení. Z toho je zřejmé, že odvolatelka je k podání odvolání proti napadenému usnesení subjektivně legitimována.

Vrchní soud v Praze, aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, proto přezkoumal usnesení Městského soudu v Praze včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 285 odst. 4 IZ je insolvenční správce při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem a právy nájemců podle zvláštního právního předpisu. Nakládání s byty a nebytovými prostory ve vlastnictví bytového družstva je omezeno právem fyzických osob-členů družstva, již jsou nájemci bytů či nebytových prostor, na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle § 23 odst. 1 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, a insolvenční správce je proto musí nejprve nabídnout k bezplatnému převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem. Insolvenční správce je povinen provést všechny úkony, které jsou k převodu těchto bytů a nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení, přikročí insolvenční správce ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců se v těchto případech již nepoužijí.

Odvolací soud již ve své rozhodovací praxi, např. v usnesení ze dne 31.1.2011, č.j. MSPH 96 INS 714/2009, 3 VSPH 1068/2010-B-874, opakovaně vyložil, že nárok oprávněné osoby na bezplatný převod bytu či nebytového prostoru do jejího vlastnictví dle výše citovaného ustanovení je zvláštním druhem zákonného předkupního práva. Okolnost, že jde o převod bezplatný, v poměrech insolvenčního práva znamená, že ačkoli se tak děje v rámci zpeněžování majetkové podstaty, není tu výtěžek použitelný pro uspokojení pohledávek věřitelů. Zákon současně podmiňuje nárok na převod tím, že oprávněná osoba je povinna zaplatit jak náklady, jež si vyžádají všechny k tomu potřebné úkony insolvenčního správce, tak odměnu insolvenčního správce za toto zpeněžení majetkové podstaty.

Insolvenční správce přitom není oprávněn (a to ani zálohově) hradit náklady spojené s převodem z majetkové podstaty, proto je nezbytné, aby je oprávněná osoba uhradila předem. Rozsah a výše těchto nákladů bude záviset na tom, v jakém stadiu se proces uspokojování nároků oprávněných osob v insolvenčním řízení nalézá, např. zda byl započat proces vyčleňování bytových jednotek nebo prostor či zda byly připraveny návrhy smluv o převodu.

K posílení právní jistoty celého procesu lze doporučit, aby závazek oprávněné osoby k úhradě nákladů a odměny insolvenčního správce byl již vyjádřen v návrhu převodní smlouvy a vtělen do smlouvy.

Ze shora uvedeného lze dovodit, že převod bytu nebo nebytového prostoru do vlastnictví oprávněné osoby je činností správce při zpeněžování majetkové podstaty. Tomuto závěru odpovídá i to, že § 285 IZ je součástí dílu pátého, jenž upravuje právě zpeněžování majetkové podstaty. Odměnu správce za zpeněžování majetkové podstaty upravuje vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů; právě tato vyhláška je tedy tím zvláštním právním předpisem, jenž zmiňuje § 285 odst. 4 IZ.

S přihlédnutím k tomu, že-jak zdůrazněno výše-zde není výtěžku zpeněžení, je odvolací soud přesvědčen o tom, že se odměna správce za provedení úkonů potřebných k bezplatnému převodu bytů a nebytových prostor do vlastnictví oprávněných osob podle § 285 odst. 4 IZ-v případech, kdy se na ní oprávněná osoba se správcem nedohodla-určí podle § 5 vyhlášky.

Právo na výplatu této odměny vzniká pouze rozhodnutím insolvenčního soudu, jenž o ní rozhodne především na základě dohody správce a oprávněné osoby; nebude-li tu takové dohody, určí ji podle kritérií stanovených právě v § 5 vyhlášky. Při úvaze o výši odměny soud přihlédne zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti úkonů správce potřebných k převodu bytu či nebytového prostoru do vlastnictví každé z oprávněných osob. Její výše bude (logicky) záviset i na tom, v jakém stadiu se bude proces uspokojování nároku konkrétní oprávněné osoby v insolvenčním řízení nalézat.

Naopak, odvolací soud je s ohledem na výše uvedené s odvolatelkou zajedno v tom, že insolvenční soud pochybil, pokud při určení správcovy odměny aplikoval advokátní tarif. Způsob výpočtu odměny podle advokátního tarifu (z tarifní hodnoty vycházející z tržní ceny převáděné jednotky) totiž zjevně neodpovídá zákonné konstrukci tohoto nároku správce, jenž je honorován především za administrativní zpracování převodu. Kritériem k určení výše odměny je-a opakovaně to budiž zdůrazněno-délka doby, rozsah a náročnost úkonů správce potřebných k převodu bytu či nebytového prostoru, a nikoli jejich tržní cena či podlahová plocha. Dlužno dodat, že právním titulem náhrady nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech úkonů potřebných k uskutečnění převodu je jejich (zálohové) vyúčtování předložené správcem.

Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že insolvenční soud si dosud neopatřil dostatečné skutkové podklady potřebné k tomu, aby mohl o odměně správce rozhodnout (jen) postupem dle § 5 vyhlášky. V tomto směru se totiž omezil toliko na konstatování, že správce prostudoval materiály týkající se 369 členů družstva a že dosud učinil více než 200 výzev k převodu bytových jednotek. Tyto údaje však nevypovídají nic o tom, které konkrétní úkony je (bude) třeba učinit k převodu bytové jednotky do vlastnictví odvolatele.

Nadto správce neosvědčil, že by se s odvolatelkou nebylo lze dohodnout na výši (smluvní) odměny za bezúplatný převod vlastnictví bytové jednotky, a před vydáním napadeného usnesení soud I. stupně nezaslal návrh správce odvolatelce, aby se k němu mohla vyjádřit. Za popsaného stavu bylo řízení též postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a napadené usnesení bylo též předčasné.

Odvolací soud proto postupoval podle § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, v němž o nárocích správce opětovně rozhodne primárně dle dohody správce a odvolatelky, a nedojde-li k dohodě, postupem dle § 5 vyhlášky.

Bude-li odměna určována-při absenci dohody-postupem dle § 5 vyhlášky, je možné zjistit obvyklou cenu bezúplatného převodu bytové jednotky na trhu dotazem u některých advokátů, u některých realitních kanceláří a především u Svazu českých a moravských bytových družstev ve smyslu shora uvedeného stanoviska Vrchního státního zastupitelství v Praze, s nímž se odvolací soud zcela ztotožňuje. Teprve pak lze správci určit-s přihlédnutím k rozpracovanosti konkrétního případu-jeho odměnu za provedení úkonů potřebných k bezplatnému převodu bytu a nebytových prostor do vlastnictví odvolatelky. Takto stanovená odměna správce by zásadně neměla vybočovat z rámce běžných cen na trhu a suma všech odměn za bezúplatné převody vlastnictví bytových jednotek členům družstva dlužníka by neměla být vyšší, než odměna, které by se správci dostalo podle § 1 odst. 3 vyhlášky při jejich zpeněžení. V novém rozhodnutí soud I. stupně neopomene uvést odvolatelku-mimo jeho odůvodnění-též do záhlaví i do výroku usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 3. května 2011

JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová