1 VSPH 273/2008-A-36
KSUL 70 INS 3940/2008 1 VSPH 273/2008-A-36

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné ve věci dlužníka Jana Šefra, nar. 19. října 1970, bytem Velké Hamry 616, zast. Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 13, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 70 INS 3940/2008-A-14 ze dne 31. října 2008,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 70 INS 3940/2008-A-14 ze dne 31. října 2008 se v bodech II., III. a IV. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 70 INS 3940/2008-A-14 ze dne 31. října 2008 v bodě I. výroku rozhodl, že se zjišťuje úpadek Jana Šefra (dále jen dlužník), v bodě II. výroku odmítl návrh na povolení oddlužení dlužníka, v bodě III. výroku prohlásil na majetek dlužníka konkurs, který bude projednán jako nepatrný (bod IV. výroku), v bodě V. výroku ustanovil insolvenčním správcem Ing. Ondřeje Choce, v bodě VI. výroku stanovil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají dnem zveřejnění v insolvenčním rejstříku (31. října 2008), v bodě VII. výroku vyzval věřitele, aby ve lhůtě do 1. prosince 2008 přihlásili své pohledávky, v bodě VIII. výroku vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, plnit do rukou insolvenčního správce, v bodě IX. výroku vyzval věřitele, aby insolvenčnímu správci sdělili svá zajišťovací práva vůči dlužníkovi a poučil je o zániku těchto zajišťovacích práv při zpeněžení věcí, práv a pohledávek či jiných hodnot, na nichž zajišťovací práva váznou, v případě jejich nepřihlášení, v bodě X. výroku nařídil na 15. prosinec 2008 konání prvního přezkumného jednání, v bodě XI. výroku uložil insolvenčnímu správci předložit do 11. prosince 2008 seznam přihlášených pohledávek, v bodě XII. výroku konstatoval přechod dispozičních oprávnění k majetkové podstatě rozhodnutím o úpadku na osobu insolvenčního správce, v bodě XIII. výroku konstatoval přípustnost započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele po rozhodnutí o úpadku, pokud zákonné podmínky započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, a v bodě XIV. výroku konstatoval, že rozhodnutí insolvenčního soudu budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dne 3. října 2008 mu došel návrh na zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka. Ten navrhl vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení s odůvodněním, že má 13 nezajištěných věřitelů s celkovou sumou pohledávek 3.104.486,-Kč a 2 zajištěné věřitele s celkovými pohledávkami 2.657.417,-Kč, vlastní dvě nemovitosti v pořizovací ceně 1.500.000,-Kč a 1.750.000,-Kč a běžné zařízení bytu v pořizovací ceně 50.000,-Kč. Jako příjem za poslední 3 roky uvedl částky 190.860,-Kč, 120.800,-Kč a 256.560,-Kč, dále pobíral příspěvek 6.417,-Kč podle zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, v období od 1. srpna 2005 do 30. srpna 2008 byl dlužník osobou samostatně výdělečně činnou, přičemž tuto činnost ukončil před podáním insolvenčního návrhu. Vedle toho byl dlužník jednatelem a jediným společníkem společnosti ŠEFR, s.r.o., identifikační číslo 46969161, se sídlem Rybníky 173.

Z obsahu spisu soud I. stupně zjistil, že dlužník má závazek vůči Finančnímu úřadu v Tanvaldu, dále vůči GE Money Multiservis, a.s. na úhradu vozu, přičemž přestože byl dlužník ve smlouvě identifikován jen rodným číslem, soud dovodil, že smlouvu dlužník uzavřel jako podnikatel. Dále soud ze smlouvy uzavřené s věřitelem Home Credit, a.s. zjistil, že v ní je uvedeno, že dlužník smlouvu uzavřel jako podnikatel, ze smlouvy o poskytnutí úvěru s věřitelem ESSOX, s.r.o. soud zjistil, že ve smlouvě je uvedeno dlužníkovo identifikační číslo. Soud dovodil, že dlužník byl celou dobu před podáním insolvenčního návrhu podnikatelem a ostatní předložené smlouvy byly jen formálně uzavřeny s rodným číslem dlužníka a neuvěřil tvrzení, že poskytnuté úvěry nesloužily k mimopodnikatelským aktivitám dlužníka.

Soud dospěl k závěru, že ačkoli byl insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení podán v situaci, kdy dlužník již nepodnikal, své závazky z podnikání chtěl dlužník řešit oddlužením, a proto insolvenční návrh podle § 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon) odmítl a zároveň v souladu s § 396 insolvenčního zákona rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, který bude projednán jako nepatrný (§ 314 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona).

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužník včas odvolal a požadoval napadené usnesení v bodě II. výroku zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že insolvenční zákon nepožaduje po dlužníkovi vyjádření k jeho předchozí podnikatelské činnosti, že v závazcích společnosti ŠEFR, s.r.o. vůči Komerční bance, a.s. vystupuje dlužník jen jako aval bez označení identifikačním číslem a že tento závazek byl jen akcesorický, a proto jej nelze považovat za závazek z podnikatelské činnosti, že úvaha soudu o tom, které závazky dlužníka pocházejí z podnikatelské činnosti, není podložena žádnou právní normou, a že slovo podnikatel ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi dlužníkem a společností Home Credit, a.s. má význam jen jako způsob zaměstnání dlužníka. Zpochybnil, že by závazky vůči GE Money Multiservis, a.s., Home Credit, a.s. a ESSOX, s.r.o. pocházely z podnikání.

Výše uvedené usnesení odvolací soud v napadeném bodě II. výroku potvrdil usnesením č.j.-A-20 ze dne 15.12.2008, což odůvodnil zejména tím, že dlužník zajistil podnikatelské závazky společnosti s ručením omezeným, jejímž je jediným jednatelem a společníkem, a s ohledem na tuto skutečnost odvolací soud dovodil, že dlužník sice již není podnikatelem, ale má závazky pocházející z podnikatelské činnosti společnosti s ručením omezeným ŠEFR a bez ohledu na charakter ostatních závazků ve smyslu § 390 odst. 3 insolvenčního zákona nebyly dány podmínky pro povolení oddlužení, protože dlužník dle § 389 odst. 1 insolvenčního zákona není osobou, jež by byla oprávněna se řešení úpadku domáhat oddlužením.

Na základě dovolání podaného dlužníkem proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 29 NSČR 9/2009-A-29, KSUL 70 INS 3940/2008 ze dne 23. února 2011 usnesení č.j.-A-20 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací argumentace dlužníka směřovala k otázce směnečného rukojemství dlužníka, dlužník namítal, že směnečný rukojmí nezíská účast na mimosměnečných právech a povinnostech směnečného dlužníka. Dále namítal, že dle výkladového stanoviska expertní pracovní skupiny zřízené při Ministerstvu spravedlnosti ze dne 3.6.2008, č. 2/2008 osobu vylučují z oddlužení jen dluhy vzešlé z jejího podnikání.

Dovolací soud odkázal na své předchozí rozhodnutí publikované pod R 79/2009 (usnesení z 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A) a připomněl, že při posuzování překážky oddlužení v podobě závazků z předchozí podnikatelské činnosti je třeba přihlédnout k době vzniku závazku, době ukončení podnikání, četnosti neuhrazených závazků z podnikání, výši konkrétního závazku z podnikání s porovnáním s celkovou výší závazků dlužníka a k tomu, zda byl věřitel takové pohledávky srozuměn s řešením v režimu oddlužení.

Dovolací soud dospěl k názoru, že oddlužení není zapovězeno osobám, které nebyly podnikateli ani jimi nejsou a které svým majetkem jen zajistily dluhy vzešlé z podnikání jiných subjektů bez ohledu na to, zda šlo o zajištění z titulu obecného ručení dle § 303 a násl. ObchZ nebo o zajištění pohledávky zástavním právem či zajišťovací směnkou. Dovolací soud měl zato, že z oddlužení není vyloučen dlužník, který pouze poskytl majetkovou garanci za uspokojení pohledávek věřitele vůči jinému dlužníku-podnikateli.

Vrchní soud v Praze po zrušení rozhodnutí č.j.-A-20 ze dne 15.12.2008 Nejvyšším soudem ČR opětovně usnesení insolvenčního soudu v napadeném rozsahu přezkoumal a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením.

Pokud jde o definici podnikatele, je třeba odkázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. dubna 2009, sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A, kdy dlužníkem, který není podnikatelem , se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k :

1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Ve smyslu § 243d odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o.s.ř. je třeba respektovat právní názor Nejvyššího soudu vyslovený ve zrušovacím usnesení ze dne 23.2.2011, přičemž však při posuzování důvodnosti odvolání je třeba brát v potaz i další rozhodné skutečnosti, jež se podávají z argumentace obsažené v jiném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2011 sp. zn. 29 NSČR 20/2009-B, kde dovolací soud (ve vazbě na argumentaci, podle níž není oddlužení ohledně závazků z podnikatelské činnosti přípustné, bez zřetele k tomu, že schválení oddlužení by pro věřitele představovalo možnost dosáhnout zcela uspokojení svých pohledávek) dovodil, že stejně jako nebude bránit schválení oddlužení zjištění, že dlužník (jenž již není podnikatelem) sice má dluh z podnikání, který řádně uvedl v seznamu závazků (§ 104 odst. 1 písm. b/ IZ), ale jeho věřitel nedbal ochrany svých práv a tomuto dluhu odpovídající pohledávku nepřihlásil včas (v propadné lhůtě určené rozhodnutím o úpadku) do insolvenčního řízení (takže oddlužení se dluhů z podnikání již nemůže týkat), nebude vyloučeno schválit oddlužení ani tehdy, vyjde-li najevo, že dlužník sice má dluh z podnikání, který řádně uvedl v seznamu závazků (§ 104 odst. 1 písm. b/ IZ), přičemž jeho věřitel tomu odpovídající pohledávku do insolvenčního řízení řádně přihlásil, svou pohledávku (již odpovídá dluh, který z dlužníkova podnikání nevzešel) však do insolvenčního řízení včas nepřihlásil jiný dlužníkův věřitel, a v důsledku toho povede schválené oddlužení k plnému uspokojení přihlášených věřitelů. V takovém případě totiž důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno (aby nedocházelo k přenášení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich pohledávek na dlužníkovy věřitele), logicky odpadá.

Nad rámec toho odvolací soud pro potřeby dalšího řízení pokládá za vhodné zmínit v daných souvislostech i další obsah uvedeného rozhodnutí, dle něhož závěr, podle kterého byl návrh na povolení oddlužení podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, jenž vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 389 odst. 1 ve spojení s § 390 odst. 3 insolvenčního zákona), může být (i po povolení oddlužení) podkladem pro neschválení oddlužení (ve smyslu ustanovení § 405 odst. 1 insolvenčního zákona) bez zřetele k tomu, že ustanovení § 395 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona tuto skutečnost jako důvod zamítnutí návrhu na povolení oddlužení nezmiňuje. Požadavek subjektivní přípustnosti oddlužení (bez kterého zásadně nelze přikročit k rozhodnutí, zda oddlužení má být vůbec povoleno) trvá i po případném povolení oddlužení. K podstatě institutu oddlužení v českém úpadkovém právu ve vazbě na strukturu rozhodování insolvenčního soudu o oddlužení pak dovolací soud odkázal na své usnesení ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 NSČR 6/2008, které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2011 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Ostatně, pokračoval v uvedeném rozhodnutí dovolací soud, kdyby nemělo platit, že subjektivní přípustnost oddlužení lze zkoumat i po povolení oddlužení (před rozhodnutím o jeho schválení), pak by nemělo smyslu pojmenovat ku prospěchu dlužníka jako kritéria, jež mohou zvrátit závěr o subjektivní nepřípustnosti oddlužení, ta, jež byla z R 79/2009 vypočtena výše pod body 3/ až 5/. Četnost neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, a to, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení, lze totiž účinně zkoumat až ve fázi schvalování oddlužení (v jejímž průběhu se ve lhůtě určené rozhodnutím o úpadku přihláškami zpravidla konstituuje konečná podoba dlužníkových závazků a utváří vůle věřitelů co do způsobu řešení dlužníkova úpadku).

V takto pojatém a judikaturou Nejvyššího soudu již ustáleném rámci tedy neobstojí úvaha, podle které je pro věc bez významu (při posouzení subjektivní přípustnosti oddlužení ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona) poměr dlužníkových závazků z podnikání vůči celkovému objemu dlužníkových závazků. Jak totiž plyne z R 79/2009, jde o jedno z kritérií, jejichž prostřednictvím má být zkoumáno, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání.

Při vědomí shora uvedeného dospívá odvolací soud k závěru, že zatím nejsou dány podmínky pro potvrzení či změnu napadeného usnesení, a proto je (podle § 219a odst. 2 a 221 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.) v bodech II., III. a IV. výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení insolvenčnímu soudu, jenž s ohledem na nynější stav řízení, zejména pak dle výsledku přezkumného jednání, popř. incidenčních sporů a důvodně očekávané míry uspokojitelnosti zjištěných dlužníkových závazků posoudí, zda jsou ve smyslu kriterií nastavených v rozhodnutích dovolacího soudu dány podmínky pro řešení dlužníkova úpadku oddlužením či nikoliv.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 29. dubna 2011

JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová