1 VSPH 2541/2014-A-60
MSPH 88 INS 25968/2013 1 VSPH 2541/2014-A-60

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužnice Jany Schambergerové, IČO 45381739, bytem Praha 1, Malostranské náměstí 4/27, zast. JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Praha 2, Sokolská 60, zahájené na návrh navrhovatele ALKONY-CZ, a.s., IČO 27403386, sídlem Praha 1-Nové Město, V Celnici 1031/4, zast. JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, sídlem Praha 7, Jankovcova 1518, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č.j. MSPH 88 INS 25968/2013-B-43,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č.j. MSPH 88 INS 25968/2013-B-43, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením (správně mělo být uvedeno č.j. MSPH 88 INS 25968/2013-A-43) Městský soud v Praze zamítl insolvenční návrh navrhovatele ALKONY-CZ, a.s. (dále jen navrhovatel; bod I. výroku), uložil navrhovateli povinnost zaplatit dlužnici Janě Schambergerové (dále jen dlužnice) na náhradu nákladů řízení částku 12.342,-Kč (bod II. výroku), vrátil navrhovateli zálohu na náklady insolvenčního řízení složenou ve výši 50.000,-Kč (bod III. výroku) a uložil navrhovateli povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod IV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se navrhovatel domáhal insolvenčním návrhem zjištění úpadku dlužnice s tvrzením, že má za ní splatnou pohledávku ve výši 600.000,-Kč ze směnky vlastní vystavené dlužnicí dne 1.6.2011 ve prospěch Petra Bujnocha, jež byla rubopisována na navrhovatele, na níž mu dlužnice ničeho nezaplatila a která mu byla přiznána rozhodčím nálezem JUDr. Davida Petriláka ze dne 16.4.2013, jenž nabyl právní moci dne 22.4.2013 a ode dne 26.4.2013 je vykonatelný. Za další věřitele dlužnice označil navrhovatel Petra Bujnocha s pohledávkou z vyúčtované smluvní pokuty ve výši 200.000,-Kč s přísl. splatnou dne 16.10.2011 a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR s pohledávkou z titulu dlužného pojistného ve výši 19.357,-Kč s přísl. splatnou dne 18.7.2012, z jejichž existence usuzoval na úpadek dlužnice.

Dlužnice na svoji obranu tvrdila, že pohledávku navrhovatele neuznává, směnku nikdy nepodepsala a její podpis na ní není pravý, neboť se v den podepsání směnky nacházela na dovolené v Chorvatsku. Dlužnice neuznávala rozhodčí nález s tím, že rozhodčí doložka vtělená do směnky je absolutně neplatná, protože neumožňuje transparentní výběr rozhodce, když odkazuje na soukromou společnost Arbitrážní centrum, s.r.o. a rozhodce zvoleného touto společností. Měla za to, že rozhodce neměl pravomoc směnečnou věc projednat a rozhodnout. Popírala pohledávku Petra Bujnocha s tím, že se zakládá na absolutně neplatném ustanovení smlouvy o půjčce a smluvní pokuta dosahuje nemravně vysoké výše, a pohledávku Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, neboť byla uhrazena.

Soud I. stupně zjistil tyto skutečnosti: -Rozhodčím nálezem ze dne 9.5.2013 č. 12091803 vydaným rozhodcem JUDr. Davidem Petrilákem jmenovaným obchodní společností Arbitrážní centrum, s.r.o. byla dlužnici uložena povinnost zaplatit navrhovateli částku 600.000,-Kč se směnečným úrokem a dále směnečnou odměnu a náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodčího nálezu. -Směnka ze dne 1.6.2011 byla vystavena jménem dlužnice ve prospěch Petra Bujnocha na částku 600.000,-Kč bez protestu a byla rubopisována ve prospěch navrhovatele; součástí směnky je rozhodčí doložka, že všechny spory ze směnky budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem určeným jednatelem společnosti Arbitrážní centrum, s.r.o. -Dle výpisu z katastru nemovitostí LV 943 ze dne 13.9.2013 a ze dne 30.10.2014 jsou vůči dlužnici vedeny exekuce. -Podle vyrozumění o zahájení exekuce ve věci sp. zn. 144 EX 9662/13 byla dne 6.9.2013 zahájena exekuce proti dlužnici pro pohledávku navrhovatele ve výši 600.000,-Kč s přísl. -Usnesením Krajského soudu v Plzni č.j. 12 Co 659/2012-142 bylo rozhodnuto o zastavení exekuce nařízené proti dlužnici pro pohledávku ve výši 200.000,-Kč podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Vítem Lebedou dne 3.7.2010 č. 12050301. -Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech č.j. 43 C 126/2012-97 byl zrušen rozhodčí nález č. 12050301 vydaný dne 3.7.2012 rozhodcem JUDr. Vítem Lebedou ve věci žalobce Petra Bujnocha proti žalované dlužnici o zaplacení částky 200.000,-Kč pro neplatnost rozhodčí doložky; posuzovaná rozhodčí doložka je stejného znění jako rozhodčí doložka na směnce předložené navrhovatelem. -Rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 8 Cmo 307/2014-132 byla zamítnuta žaloba o zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem jmenovaným jednatelem společnosti Arbitrážní centrum, s.r.o. na základě rozhodčí doložky obdobného znění jako je rozhodčí doložka na směnce předložené navrhovatelem.

Soud I. stupně citoval § 3, § 105 a § 143 insolvenčního zákona (dále jen IZ), dle nichž věc posuzoval se závěrem, že navrhovatel nedoložil svoji pohledávku za dlužnicí. Vyšel z toho, že navrhovatel k prokázání své pohledávky předložil toliko kopii směnky a rozhodčí nález, přičemž dlužnice oba tyto důkazy důvodně zpochybňovala tvrzením, že rozhodčí nález je neplatný, protože se opírá o neplatnou rozhodčí doložku, rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech, jímž byl rozhodčí nález v obdobné věci již zrušen, napadáním pravosti svého podpisu na směnce, označením důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a výslechem svědků. Soud I. stupně konstatoval, že mu shora uvedené sporné otázky nepřísluší posuzovat v rámci insolvenčního řízení, neboť cílem insolvenčního řízení není rozhodnutí o sporných závazcích dlužnice, nýbrž posouzení toho, zda vzhledem k osvědčeným závazkům dlužnice nejsou dány okolnosti jejího úpadku. Otázka neplatnosti rozhodčího nálezu má být dle názoru soudu I. stupně řešena v nalézacím řízení o zrušení rozhodčího nálezu, případně v rámci exekučního řízení jako otázka nezbytná pro posouzení existence vykonatelného titulu, což plyne též z účastníky předložených rozsudků. Proto by měla být předmětem samostatného nalézacího řízení též otázka platnosti rozhodčí doložky, a neměla by být posuzována jako otázka předběžná v insolvenčním řízení, jež by tím suplovalo roli nalézacího řízení, a totéž platí též pro posouzení pravosti předkládané směnky s ohledem na nutnost rozsáhlého dokazování. Rozporuje-li dlužnice pravost svého podpisu na směnce, bylo by k tomu nezbytné provést důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a navrhovanými svědeckými výpověďmi. Takto široce pojaté dokazování však není předmětem insolvenčního řízení, přičemž bez dalšího podrobného dokazování o přesném průběhu plateb mezi dlužnicí a navrhovatelem by se neobešlo ani prokázání existence pohledávky Petra Bujnocha.

Soud I. stupně tak uzavřel, že existence pohledávky navrhovatele a dalšího jím označeného věřitele nebyla v řízení osvědčena. Proto postupoval podle § 143 odst. 2 IZ a insolvenční návrh zamítl, aniž by jakkoliv hodnotil okolnost, že dlužnice nepředložila na jeho výzvu seznamy majetku a závazků, neboť bez doložení pohledávky navrhovatele nelze rozhodnout o jejím úpadku, i kdyby byla jinak naplněna některá z domněnek platební neschopnosti dlužnice. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a ve věci úspěšné dlužnici přiznal jejich náhradu dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu za tři úkony právní služby každý po 3.100,-Kč + hotové výdaje ve výši tří paušálů v celkové výši 900,-Kč, vše s připočtením DPH. O poplatkové povinnosti rozhodl dle § 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal (A-44) a požadoval, aby odvolací soud zjistil úpadek dlužnice, event. aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Předeslal, že dlužnice nepředložila seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců, ačkoliv k tomu byla vyzvána soudem dne 28.8.2014 (A-28). Připomněl, že dlužnice též v rozhodčím řízení namítala, že její podpis na směnce je falsum, a že právě k tomu byl již dříve v rozhodčím řízení proveden znalecký posudek. Poukazoval na to, že dlužnice v insolvenčním řízení jen znovu bezdůvodně zpochybňuje pravost svého podpisu na směnce a na podporu svých tvrzení o tom, že své dluhy uhradila, nepředložila nic relevantního, nepočítaje dvě rozhodnutí, která jsou navíc překonaná pozdější judikaturou. Nesouhlasil s tím, že by neosvědčil úpadek dlužnice, neboť Petr Bujnoch byl jen jedním z pěti jím označených věřitelů dlužnice, přičemž dva z nich již vymáhají své pohledávky za dlužnicí exekučně. Odůvodnění napadeného usnesení považoval za vnitřně rozporné a akcentoval, že pravost rozhodčího nálezu ze dne 16.4.2013 dlužnice nikdy nenapadla v řízení před obecnými soudy, že dlužnice jako podnikatelka (a nikoliv spotřebitelka) byla zastoupena v rozhodčím řízení i v insolvenčním řízení stejným zástupcem a že její pasivitu nelze klást k tíži navrhovatele. Měl za to, že úsudek o úpadku dlužnice lze učinit již z existence jen dvou věřitelů, že jeho pohledávka ze směnky byla bezpečně doložena a je nezpochybnitelná, neboť předložená směnka je perfektní a opírá se o znalecký posudek a pravomocný rozhodčí nález, jehož platnost dlužnice nikdy nenapadla. Z toho, že se soud I. stupně pominul závěry znaleckého posudku, dle nichž je podpis dlužnice na směnce pravý a byla vyloučena možnost jeho technické falsifikace, dovozoval nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného usnesení.

Dlužnice ve vyjádření k věci (A-49) toliko uvedla, že neuznává neexistující, šikanózní a bezpředmětné pohledávky posléze přihlášené věřiteli PhDr. Janou Kotalíkovou a Doc. Dr. Jiřím Kotalíkem. U odvolacího jednání poukázala na svá dřívější vyjádření učiněná před soudem I. stupně s tím, že pohledávku navrhovatele neuznává, a proto jí neplatí, a že u Obvodního soudu pro Prahu 1 je stále složena jistina ve výši 4,8 miliónu Kč do doby skončení insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 143 odst. 1 a 2 IZ zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Insolvenční soud při svém rozhodování správně vycházel z toho, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má splatnou peněžitou pohledávku (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). Teprve pokud navrhovatel prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného úpadku dlužníka. Zatímco při zkoumání úpadku není soud vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ), v otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčním navrhovateli. Jestliže navrhovatel existenci splatné pohledávky vůči dlužníkovi nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího dle § 143 odst. 2 IZ zamítnout bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

K požadavku osvědčení věcné legitimace insolvenčního navrhovatele-věřitele se vyslovil Nejvyšší soud ČR např. v usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010, uveřejněném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, a proto není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Současně dovolací soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Současně nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Z toho plyne, že také rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele musí být vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o.s.ř. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, či které důkazy neprovedl a z jakého důvodu, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud I. stupně v odůvodnění napadeného usnesení zcela nedostál, když zamítl insolvenční návrh navrhovatele v podstatě jen proto, že shledal obranu dlužnice brojící proti jeho aktivní legitimaci natolik kvalifikovanou, že její potvrzení nebo vyvrácení by přesahovalo meze insolvenčního řízení.

Z insolvenčního návrhu (A-1) a z jeho příloh (A-3) odvolací soud ověřil, že navrhovatel dokládal svoji splatnou směnečnou pohledávku za dlužnicí ve výši 600 000 Kč kopií směnky vlastní vystavenou dlužnicí dne 1.6.2011 ve prospěch Petra Bujnocha, jež byla rubopisována na navrhovatele, a rozhodčím nálezem JUDr. Davida Petriláka ze dne 16.4.2013, jenž nabyl právní moci dne 22.4.2013 a ode dne 26.4.2013 je vykonatelný.

Pokud jde o shora uvedený rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným ze seznamu, který vede Arbitrážní centrum, s.r.o.-právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem, zastává odvolací soud názor, že rozhodčí nález JUDr. Davida Petriláka ze dne 16.4.2013 nelze považovat za způsobilý exekuční titul, neboť byl vydán na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky vtělené do směnky ze dne 1.6.2011, dle níž měla být osoba rozhodce určena jednatelem společnosti Arbitrážní centrum, s.r.o., a to ze seznamu rozhodců touto společností vedeném, a rozhodčí řízení mělo být vedeno dle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydanými Arbitrážním centrem, s.r.o.

Neplatnost takového ujednání byla konstantně judikována např. již v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, dle něhož pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétního způsobu jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná dle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona. Přestože bylo citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod zn. R 45/2010, nebyl jeho obsah nižšími soudy často reflektován. Tato skutečnost byla nejspíš jedním z impulzů pro rozhodnutí Velkého senátu Nejvyššího soudu ČR, který dne 11.5.2011 přijal sjednocující právní názor, který je totožný s právním stanoviskem R 45/2010. Velký senát Nejvyššího soudu ČR ve svém usnesení ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, vyslovil právní názor, dle něhož neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. Je patrné, že sjednocující právní názor Nejvyššího soudu ČR se týká rozhodčích doložek obsažených ve všech kontraktech, tedy nejen v těch spotřebitelských.

V posuzované věci byl výběr rozhodce JUDr. Davida Petriláka učiněn s odkazem na jednací řád a seznam rozhodců, vydanými právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (případně výběr rozhodce učiněný takovou osobou přímo). Ve shodně s dosavadní judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod č. 121/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, uveřejněný pod č. 35/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) je takový výběr rozhodce netransparentní a rozhodčí smlouva (doložka) z tohoto důvodu je proto neplatná. Z toho nutně vyplývá, že rozhodčím nálezem JUDr. Davida Petriláka ze dne 16.4.2013 nelze v insolvenčním řízení jakkoliv dokládat pohledávku navrhovatele. Na těchto závěrech odvolacího soudu nemění ničeho ojedinělý rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.9.2014, č.j. 8 Cmo 307/2014-132, jenž zjevně nerespektuje konstantní judikaturu zdejšího soudu ani Nejvyššího soudu ČR.

Pokud jde o navrhovatelem předloženou směnku vlastní znějící na směnečnou sumu 600.000,-Kč vystavenou dlužnicí dne 1.6.2011, splatnou dne 30.6.2011 ve prospěch remitenta Petra Bujnocha a rubopisovanou na navrhovatele, shledal odvolací soud z jejího originálu, kterým doplnil dokazování, že jde o platnou směnku se všemi potřebnými náležitostmi. Výhrady dlužnice zpochybňující pravost její podpisu na směnce má odvolací soud za vyvrácené znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví Mgr. Niny Trojanové ze dne 27.2.2013 č. 861/2013, jenž byl zpracován pro potřebu rozhodčího řízení a dle něhož jsou podpisy dlužnice na směnce ze dne 1.6.2011 a u (neplatné) rozhodčí doložky velmi pravděpodobně jejími pravými podpisy. S ohledem na to, že citovaný znalecký posudek předložený navrhovatelem má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupoval odvolací soud při provádění a hodnocení tohoto důkazu stejně, jako by šlo o znalecký posudek vyžádaný soudem (srov. § 127a o.s.ř.). Jinými slovy řečeno, výhrady dlužnice, že směnku nepodepsala, neboť se v den podepsání směnky nacházela na dovolené v Chorvatsku, nejsou s to důvodně zpochybnit pravost jejího podpisu na směnce, a to bez ohledu na to, kdy směnku (ve skutečnosti) podepsala. S ohledem na povahu směnky jako cenného papíru, do něhož je právo inkorporováno, dospěl odvolací soud -na rozdíl od soudu I. stupně-k opačnému závěru, totiž že předložením originálu směnky u odvolacího jednání byla směnečná pohledávka navrhovatele řádně (a bez jakýchkoliv pochybností) doložena, tedy že navrhovatel bezpečně osvědčil svoji aktivní legitimaci pro podání insolvenčního návrhu.

Třeba připomenout, že Nejvyšší soud ČR již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. např. rozsudky ze dne 22.8.2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a ze dne 28.8.2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku.

Pokud jde o úpadek dlužnice, shledal odvolací soud napadené usnesení nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů a neúplně zjištěný skutkový stav za situace, kdy soud I. stupně neučinil žádné závěry , jež by bylo lze přezkoumat v odvolacím řízení, zejména z toho, že dlužnice doposavad ničím neprokázala, že by zaplatila splatné pohledávky navrhovatelem označených věřitelů Petra Bujnochy a Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, že dlužnice stále nesplnila povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou jí uložil soud I. stupně usnesením ze dne 28.8.2014 (A-28; § 3 odst. 2 písm. d) IZ), nebo z toho, že se do insolvenčního řízení nadto přihlásili další její věřitelé HENKEL ČR, s.r.o. (P3), Via SMS, s.r.o. (P4), PhDr. Jana Kotalíková (P5) a Doc. Dr. Jiří Kotalík (P6). Proto nebylo lze učinit žádná zjištění z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10.7.2015, č.j. 49 EXE 1349/2015-26, jež předložila dlužnice až u odvolacího jednání.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání navrhovatele důvodným. Proto postupoval podle § 219a odst. 1 písm. b) a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud I. stupně nařídí jednání o insolvenčním návrhu za účelem zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužnice v úpadku (§ 133 odst. 2 IZ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 3. srpna 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková