1 VSPH 253/2013-A-15
MSPH 89 INS 24919/2012 1 VSPH 253/2013-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a Mgr. Luboše Dörfla ve věci dlužníků-manželů a) Tomáše Bezděkovského, nar. 8.6.1970, b) Lenky Bezděkovské, nar. 18.6.1972, oba bytem Praha 10, Chudenická 1086/22, o odvolání dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2013, č.j. MSPH 89 INS 24919/2012-A-10,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2013, č.j. MSPH 89 INS 24919/2012-A-10, se m ě n í tak, že dlužníkům se ukládá povinnost zaplatit společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením uložil dlužníkům-manželům Tomáši Bezděkovskému (dále též dlužník) a Lence Bezděkovské (dále též dlužnice) povinnost zaplatit společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč ve lhůtě 7 dnů ode dne jeho právní moci.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně především uvedl, že se oba dlužníci domáhali insolvenčními návrhy spojenými s návrhy na povolení oddlužení rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením a že oba tyto návrhy spojil ke společnému projednání usnesením ze dne 15.10.2012 (A-6). Soud I. stupně citoval § 108 a § 395 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ), jež na věc aplikoval. Vyšel ze zjištění, že závazky dlužníků v celkové výši 2.327.796,96 Kč vznikly v roce 2008 za dobu trvání manželství a patří do společného jmění manželů, že dlužníci popřeli, že by jejich závazky souvisely s podnikáním, a že dlužníci neužívali své příjmy na snížení výše svých závazků, ale jezdili na dovolené (v roce 2008: Egypt, Špindlerův mlýn, v roce 2009: Chorvatsko, Špindlerův mlýn), pořizovali si lyžařskou výbavu, navštěvovali kina, restaurace a dětská zábavní centra. Z toho soud I. stupně dovodil lehkomyslný přístup dlužníků při přebírání závazků a nehospodárné nakládání s prostředky čerpanými z půjček a úvěrů na spotřební zboží a nákladné dovolené. Nadto zjistil, že příjmy dlužníků nejsou dostačující pro 30 % uspokojení pohledávek nezajištěných pohledávek, což dlužníci řeší poskytnutím daru ve výši 9.000,-Kč měsíčně od Jany Vackové, z čehož získají za dobu trvání oddlužení příjem ve výši 540.000,-Kč. Konstatoval, že okolnosti poskytnutí tohoto daru bude dále šetřit a že dlužníci ukončili svoji podnikatelskou činnost až bezprostředně před podáním insolvenčních návrhů. Proto ověří u správce daně, zdravotních pojišťoven a správy sociálního zabezpečení, zda dlužníkům za dobu jejich podnikání nevznikly závazky související s jejich podnikatelskou činností. Soud I. stupně tak dospěl k předběžnému závěru, že u dlužníků nebude lze oddlužení připustit. Protože odměna insolvenčního správce činí v případě konkursu minimálně 45.000,-Kč uložil soud I. stupně dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v uvedené výši. K tomu dodal, že v případě, že úpadek dlužníků bude řešen oddlužením, bude poskytnutá záloha sloužit jako zdroj pro úhradu odměny správce.

Proti tomuto usnesení se dlužníci včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud zrušil. Popírali, že by podáním návrhu na povolení oddlužení sledovali nepoctivý záměr a vysvětlovali, že podstatná část jejich dluhů vznikla tím, že dlužník avaloval směnku, neboť věřil jejímu výstavci, že společnost bude prosperovat, a že žádné peněžní prostředky za to neobdrželi ani nespotřebovali. To byl také důvod, proč si museli posléze půjčovat peníze, neboť dlužník věřil, že je ve společnosti v budoucnu vydělá, což se však nestalo. Nesouhlasili s tím, že by si žili nad poměry, neboť jejich dovolené i návštěvy dětských akcí se uskutečnily v době, kdy dlužník věřil ve své budoucí příjmy. Poté, co se ukázalo, že podnikatelský záměr společnosti zkrachoval, nebyli již na žádné dovolené a vydělané prostředky vydávali jen na své základní životní potřeby. Dárkyně Jana Vacková je sestra dlužníka, která od rodičů obdržela darem dvě nemovitosti-bytové jednotky, a nyní cítí morální potřebu dlužníkovi pomoci v jeho situaci, když dlužník od rodičů neobdržel darem ničeho, právě pro své dluhy.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle odstavce 3 téhož ustanovení lze na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

Z citovaných ustanovení je zřejmé, že insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že suma všech nezajištěných závazků obou dlužníků činí 2.327.796,96 Kč (jde o 4 závazky, a to z avalu směnky dlužníkem ve prospěch věřitele Plzeňský Prazdroj, a.s. ve výši 1.071.710,05 Kč, z úvěrové smlouvy vůči ESSOX, s.r.o. ve výši 508.236 Kč a vůči Stavební spořitelně, a.s. ve výši 417.850,91 Kč a z půjčky poskytnuté Oldřichem Štepánkem ve výši 330.000 Kč), že dlužníci vlastní jen zařízení bytu (nábytek a spotřební elektroniku), mají vyživovací povinnost ke dvěma dětem a jejich měsíční příjmy sestávají z částek 17.000 Kč (mzda dlužníka), 7.300 Kč (mzda dlužnice) a 9.000 Kč (darovací smlouva); z uvedených příjmů předpokládají dlužnici uspokojit 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů za 5 let včetně nároků insolvenčního správce. Pokud jde o soudem I. stupně nalezené důvody pro zamítnutí oddlužení (existence závazků z podnikání, užívání dovolených, lyžařská výbava, návštěvy kin, restaurací a dětského zábavního centra, dar od sestry dlužníka) má je odvolací soud za zpochybněné odvolací argumentací dlužníků, jež se mu jeví být věrohodnou.

Ze shora uvedených majetkových zjištění-aniž by odvolací soud jakkoliv předjímal způsob řešení úpadku dlužníků-je zřejmé, že úpadek dlužníků lze řešit, buď konkursem, resp. nepatrným konkursem dle § 314, § 315 IZ, eventuálně též oddlužením, jež nemusí být ještě zcela vyloučeno, přesvědčí-li dlužnici své věřitele a soud I. stupně o poctivosti návrhu na povolení oddlužení. V konkursu představují náklady insolvenčního řízení mimo jiné i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která dosahuje dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45 tisíc Kč, přičemž v případě, že by výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele anebo určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele v konkursu dosaženo žádného nebylo, určí se odměna insolvenčního správce podle ustanovení § 5 cit. vyhlášky, a to podle kritérií v něm stanovených, tj. zpravidla v nižší výši (blíže k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2009, sp. zn. MSPH 59 INS 8470/2009, 3 VSPH 317/2010-B, ze dne 5.10.2009, sp. zn. MSPH 91 INS 1160/2009, 2 VSPH 551/2009-B, ze dne 26.8.2010, sp. zn. MSPH 99 INS 5341/2009, 3 VSPH 542/2010-B-15 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2010, sp. zn. MSPH 59 INS 3/2010, 29 NSČR 27/2010-B). S ohledem na absenci dostatečného majetku dlužníků nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením (zpeněžením věcí, jež nejsou z majetkové podstaty vyloučeny-§ 207 odst. 1 IZ) mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení. Ostatně v případě řešení úpadku dlužníků konkursem poplynou každý měsíc do majetkové podstaty též mzdové příjmy obou dlužníků (§ 206 odst. 1 písm. i) IZ).

Soud I. stupně proto postupoval správně, když dlužníkům povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil, nicméně s ohledem na okolnosti věci se odvolacímu soudu nejeví nezbytným požadovat po nich zaplacení zálohy ve výši 45.000,-Kč, a k zajištění úhrady prvotních nebo budoucích nákladů insolvenčního řízení (předpokládaného nepatrného konkursu nebo oddlužení) považuje za postačující požadovat po dlužnících složení zálohy jen ve výši 10.000,-Kč. Proto odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil, jak uvedeno výše.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 21. února 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová