1 VSPH 252/2013-A-20
MSPH 95 INS 27527/2012 1 VSPH 252/2013-A-20

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužnice Radky anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 2, Záhřebská 148/50, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. prosince 2012, č.j. MSPH 95 INS 27527/2012-A-12,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. prosince 2012, č.j. MSPH 95 INS 27527/2012-A-12, se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením uložil dlužnici Radce anonymizovano (dále jen dlužnice) povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně především uvedl, že se dlužnice domáhala insolvenčním návrhem ze dne 6.11.2012 spojeným s návrhem na povolení oddlužení rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením a že dlužnici vyzval na doplnění jejího návrhu na povolení oddlužení s tím, že na jeho výzvu reagovala dlužnice podáním ze dne 22.11.2012. Soud I. stupně citoval z insolvenčního zákona (dále jen IZ) zejména § 395 a § 389 a obsáhle rozváděl jejich výklad s poukazy na četnou judikaturu soudů vyšších stupňů (strana 2 a 3 odůvodnění) a dopodrobna se zabýval zkoumáním některých splatných závazků dlužnice a jejím partnerským životem (strana 4 odůvodnění) se závěrem, že dlužnice dostatečně neobjasnila, k čemu použila prostředky od svých věřitelů, a nevyvrátila úsudek soudu o tom, že řada jejích závazků vznikla v období její podnikatelské činnosti, a je proto třeba na ně nahlížet jako na závazky z podnikání, což brání povolení oddlužení (strana 5 odůvodnění). Proto soud I. stupně postupoval podle § 395 odst. 1 IZ, návrh na povolení oddlužení zamítl a na majetek dlužnice prohlásil konkurs (strana 5 odůvodnění druhý odstavec). V posledních třech odstavcích odůvodnění konečně soud I. stupně citoval § 108 IZ s tím, že v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce minimálně 45.000,-Kč a že je nepřípustné přenášet náklady insolvenčního řízení na státní rozpočet. Proto s přihlédnutím k tomu, že majetek dlužnice tvoří jen pohledávka, jejíž dobytnost není zřejmá, a movité věci v hodnotě 13.000,-Kč, uložil soud I. stupně dlužnici povinnost složit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil, stanovil jí zálohu jen ve výši 5.000,-Kč a aby v dalším řízení věc projednal jiný senát soudu I. stupně. Vyměřenou zálohu měla za nepřiměřeně vysokou, neboť na její mzdu je uvalena exekuce a měsíčně jí zůstává na živobytí něco málo přes 7.000,-Kč, z čehož není schopna požadovanou zálohu složit. Napadené usnesení považovala za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, neboť je v něm odůvodňováno jiné rozhodnutí o zamítnutí jejího návrhu, jež dosud vydáno nebylo, a celé působí dojmem kompilátu odůvodnění z různých typů rozhodnutí, z čehož dovozovala, že soud I. stupně její návrh a přílohy snad ani nečetl.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud I. stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. V nadmíru obsáhlém odůvodnění (o 6 stranách), jež by slušelo jinému typu rozhodnutí, jak dlužnice trefně vystihla, neuvedl v podstatě ničeho o rozsahu předpokládaných nákladů insolvenčního řízení ani o skladbě a hodnotě majetku dlužnice (včetně její mzdy) či výhledu jeho zpeněžitelnosti, a rovnou dospěl k pouze obecnému závěru, že přesto je třeba po dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení požadovat, a to dokonce v maximální možné výši. Zálohy lze užít (již v průběhu insolvenčního řízení) jen na placení těch výdajů (pohledávek za majetkovou podstatou), jež představují náklady insolvenčního řízení; k těm se ovšem soud nijak nevyslovil, stejně jako se dostatečně nevyjádřil k potenciálu majetku dlužnice (včetně její mzdy) co zdroje průběžného placení nákladů insolvenčního řízení. Dlužno dodat, že zavádějícím je též obecně rozšířený názor, že v konkursu činí odměna insolvenčního správce vždy minimálně 45.000,-Kč (§ 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb.), neboť v případě, že by výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele anebo určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele v konkursu dosaženo žádného nebylo (což je reálné i v této věci vzhledem k nemajetnosti dlužnice), určí se odměna insolvenčního správce podle ustanovení § 5 cit. vyhlášky, a to podle kritérií v něm stanovených, tj. zpravidla v nižší výši, než soudem zvažovaných 45.000,-Kč (blíže k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2009, sp. zn. MSPH 59 INS 8470/2009, 3 VSPH 317/2010-B, ze dne 5.10.2009, sp. zn. MSPH 91 INS 1160/2009, 2 VSPH 551/2009-B, ze dne 26.8.2010, sp. zn. MSPH 99 INS 5341/2009,

3 VSPH 542/2010-B-15 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2010, sp. zn. MSPH 59 INS 3/2010, 29 NSČR 27/2010-B).

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 19. února 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová