1 VSPH 25/2016-A-12
KSPA 59 INS 19873/2015 1 VSPH 25/2016-A-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a ze soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ladislava Derky v insolvenční věci dlužníka Jana Ryvoly, IČO 11169559, bytem Pernštýnské náměstí 1, Pardubice, zast. advokátem Mgr. Ondřejem Skálou, sídlem Chmelova 357/II, Hradec Králové, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 19873/2015-A-6 ze dne 19. října 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích

č.j. KSPA 59 INS 19873/2015-A-6 ze dne 19. října 2015 se v bodech II. a III. výroku p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích usnesením č.j. KSPA 59 INS 19873/2015-A-6 ze dne 19.10.2015 zjistil úpadek Jana Ryvoly (dále dlužník; bod I. výroku), zamítl návrh na povolení oddlužení a na jeho majetek prohlásil konkurs (body II. a III. výroku), insolvenční správkyní jmenoval Mgr. Moniku Urbanovou (bod IV. výroku). Do dalších bodů výroku promítl účinky rozhodnutí o úpadku, na den 13.1.2016 nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů a informoval o tom, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována na jeho úřední desce a v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že z insolvenčního návrhu dlužníka a jeho příloh vyplývá, že dlužník má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen dlouhodobě plnit. Na základě skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů s pohledávkami v celkové výši cca 12.125.000,-Kč a není schopen tyto závazky uhradit. Z tohoto důvodu zjistil úpadek dlužníka.

Ohledně návrhu dlužníka na povolení oddlužení soud prvního stupně uvedl, že z listin připojených k insolvenčnímu návrhu vyplývá, že dlužník nedosáhl za zdaňovací období roku 2014 čistého příjmu ve výši tvrzených 19.000,-Kč měsíčně, jak tvrdil.

Z předloženého daňového přiznání za účetní období roku 2014 zcela jednoznačně vyplývá, že se dlužník nachází v daňové ztrátě-(minus) 95.618,-Kč a nedosáhl tedy žádného zabavitelného příjmu. Jeho čestné prohlášení o výhledu příjmů v nadcházejících pěti letech nelze akceptovat, neboť nebylo ničím doloženo a nevychází z reálné ekonomické situace dlužníka. Pokud jde o hodnotu dlužníkova majetku, není z předložených listin zřejmé, zda se jedná o hodnotu účetní nebo o cenu, které by bylo dosaženo jeho zpeněžením. Z uvedeného vyplývá, že dlužník nepředložil takovou ekonomickou nabídku, která by zajistila, aby věřitelé obdrželi plnění ve výši minimálně 30 % jejich pohledávek. Pro případ provedení oddlužení splátkovým kalendářem by dlužník musel navýšit své příjmy na částku 70.000,-Kč měsíčně, přičemž potom by bylo možné předpokládat jeho plnění věřitelům ve výši 30,23 %. Pokud by bylo oddlužení provedeno zpeněžením majetkové podstaty, i kdyby bylo dosaženo ceny, kterou dlužník ve svém návrhu uvádí jako hodnotu svého majetku, představovalo by plnění dlužníka jeho věřitelům hodnotu 14,34 %.

Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh dlužníka na povolení oddlužení nesplňuje zákonem požadované předpoklady k tomu, aby bylo možné oddlužení povolit, proto na majek dlužníka prohlásil konkurs.

Proti tomuto usnesení, a to pouze proti bodům II. a III. výroku, se dlužník včas odvolal a požadoval, aby odvolací soud v napadených bodech usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Argumentoval zejména tím, soud prvního stupně neúplné zjistil skutkový stav věci. Předně dlužník považuje za procesně nesprávné a vadné, že návrh na povolení oddlužení byl zamítnut již před započetím běhu lhůty pro přihlášky pohledávek věřitelů a před konáním schůze věřitelů, aniž by byla věřitelům ponechána možnost rozhodnout o návrhu dlužníka. Přitom z návrhu na povolení oddlužení vyplývá, že dlužník bude schopen v následujících pěti letech, vzhledem k organizaci pracovní činnosti, dosáhnout po odpočtu nákladu čistého ročního zisku 980.000,-Kč, což by představovalo měsíční splátku 72.490,-Kč. Za dané situace by dlužník dosáhl uspokojení věřitelů v rozsahu 35,33 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Dlužník se nově zavazuje, že do dvou až tří měsíců doloží smlouvu o uzavření pracovního poměru s tím, že souběžně bude vykonávat činnost obchodního zástupce v předmětu činnosti svého dosavadního podnikání (prodej značkového a módního textilu), kde má dlouholeté a mezinárodní zkušenosti. Takto bude schopen svým věřitelům nabídnout dostatečnou ekonomickou nabídku v rámci insolvenčního řízení na úhradu jejich pohledávek a ponechat ji na rozhodnutí věřitelů. Pokud by došlo k pravomocnému prohlášení konkursu, věřitelé by byli zkráceni na svých procesních a majetkových právech. Současně dlužník disponuje motorovými vozidly, která je možné zpeněžit v rámci insolvenčního řízení a skladovými zásobami. Soud prvního stupně dále nezohlednil, že ohledně bývalé manželky dlužníka Moniky Ryvolové je vedeno insolvenční řízení, když společné jmění manželů bylo již v roce 2003 zúženo a ve výlučném vlastnictví Moniky Ryvolové zůstaly nemovitosti v tržní hodnotě převyšující částku 20 mil. Kč. V tomto řízení jsou za dlužnicí Monikou Ryvolovou přihlášeny pohledávky věřitelů, za které společně odpovídá rovněž dlužník či pohledávky věřitelů, které jsou za Monikou Ryvolovou uplatňovány z titulu společného jmění manželů k nemovitostem. Dle sdělení insolvenčního správce Moniky Ryvolové ze schůze věřitelů konané dne 21.10.2015 by mělo v jejím řízení po zpeněžení nemovitostí dojít k vydání hyperochy po uspokojení všech věřitelů v plné výši. Společné závazky činí v souhrnné výši 8.102.854.67 Kč a je tedy dán předpoklad, že budou uspokojeny z prodeje nemovitostí ve výlučném vlastnictví Moniky Ryvolové. V takovém případě by závazky dlužníka činily částku 4.022.373,33 Kč, měsíční splátka pro úhradu minimálně 30 % závazků by činila 22.000,-Kč, což je dlužník schopen ze svých budoucích příjmů generovat (resp. lze to důvodně předpokládat). Pokud jde o uspokojení věřitelů v případě prohlášení konkursu na majetek dlužníka, pak nelze očekávat uspokojení vyšší než 10 % ze zpeněžení majetkové podstaty po odpočtu nákladů insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení v napadeném rozsahu i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 389 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Podle odst. 2 dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b)jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ust. § 395 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat a), že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ust. § 396 insolvenčního zákona, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 405 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Přípustnost oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona a z hlediska splnění podmínek vymezených v § 395 insolvenčního zákona insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení); k tomu srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Ze spisu odvolací soud zjistil, že dlužník podal dne 3.8.2015 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z insolvenčního návrhu vyplývá, že dlužník je podnikatelem, předmětem jeho podnikání byla výroba, obchod a služby, do doby podání insolvenčního návrhu měl příjmy výhradně z podnikání, měl jednoho zaměstnance. Z protokolu o přezkumném jednání a schůzi věřitelů, jež se konaly dne 19.10.2015 vyplývá, že dlužník má třicet dva věřitelů, celková výše jejich pohledávek činí 17.012.586,87 Kč, z toho zajištěné ve výši 2.219.265,43 Kč, nezajištěné ve výši 14.793.321,44 Kč.

Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že dlužník nedoložil, že bude v případě povolení dlužník schopen uhradit své závazky aspoň ve výši 30 % jejich hodnoty. Vzhledem k rozsahu závazků, by musel dlužník za účelem splnění minimální úhrady 30 % splácet měsíčně minimálně 73.966,-Kč a k této částce je nutné dále připočítat odměnu správce a náhradu jeho nákladů. V návrhu na povolení oddlužení dlužník pouze tvrdí a nijak nedokládá, že je schopen splácet až 19.000,-Kč měsíčně, ale z jeho daňového přiznání za účetní období roku 2014 zcela jednoznačně vyplývá, že se dlužník nachází v daňové ztrátě-(minus) 95.618,-Kč a nedosáhl tedy žádného zabavitelného příjmu. Dlužník soudu do doby projednání jeho odvolání nedoložil soudu žádný doklad o výši jeho příjmů, proto i za situace, kdy dlužník tvrdí, že část jeho závazků bude uhrazena v průběhu insolvenčního řízení vedeného ohledně jeho bývalé manželky, nelze předpokládat, že by byl schopen hradit splátky ve výši 22.000,-Kč, o nichž tvrdí, že by postačovaly k dosažení minimální hranice uspokojení přihlášených pohledávek.

Dále odvolací soud ze spisu zjistil, že do insolvenčního řízení přihlásili pohledávky z podnikání například věřitelé č. 3, 9,10, 12, 14, 15, 23, 24, 25, 27, 30, 31.

Za této situace, kdy dlužník má dluhy z podnikání, byl již v návrhu na povolení oddlužení povinen tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluhy z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé insolvenčního zákona je v těchto případech vyloučen.

Vzhledem k tomu, že dlužník má rozsáhlé závazky vyplývající z jeho podnikání a v insolvenčním návrhu oddlužení soudu nesdělil, že by věřitelé s pohledávkami z podnikání souhlasili s jeho oddlužením, tedy neuvedl takové skutečnosti, z nichž by v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 insolvenčního zákona bylo možné dovodit, že tyto závazky z podnikání nebrání řešení jeho úpadku, mohl soud prvního stupně jeho návrh na oddlužení také odmítnout.

S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně nepochybil, když návrh na povolení oddlužení zamítl a na majetek dlužníka prohlásil konkurs. Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích.

V Praze dne 3. května 2016

JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Bedrníčková