1 VSPH 2460/2015-B-64
KSPL 56 INS 5383/2015 1 VSPH 2460/2015-B-64

USNESENÍ Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ivy Novotné a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: STEP PLZEŇ, s.r.o., se sídlem Plzeň, Sady Pětatřicátníků 23, IČO: 14707454, zahájené návrhem věřitele: DEKTRADE, a. s., se sídlem Praha 10, Tiskařská 10/527, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni, o odvolání věřitele DEKTRADE, a. s. proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 56 INS 5383/2015-B-48 ze dne 15. prosince 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 56 INS 5383/2015-B-48 ze dne 15. prosince 2015 se jen v bodě I. výroku mění tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření zamítá, jinak se toto rozhodnutí potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 12. 2015 v bodu I. výroku odmítl návrh věřitele DEKTRADE, a. s. (dále též navrhovatel) z 11. 12. 2015 na nařízení předběžného opatření, kterým by Ing. Josefu Zdeňkovi, jednateli dlužníka STEP PLZEŇ, spol. s r. o. byla uložena povinnost složit do úschovy soudu částku 100.000 Kč na náhradu škody způsobené porušením povinnosti podat včas návrh na zjištění úpadku dlužníka. V bodu II. výroku soud rozhodl, že se po právní moci usnesení vrací navrhovateli složená jistota 10.000 Kč. V bodu III. výroku soud rozhodl, že se navrhovateli vrací soudní poplatek 1.000 Kč. V bodu IV. výroku soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí stran bodu I. výroku soud uvedl, že návrhem z 11. 12. 2015, se navrhovatel s odkazem § 100 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále též IZ) domáhal vydání předběžného opatření, jímž by soud uložil povinnost jednateli dlužníka, Ing. Josefu Zdeňkovi, složit ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci rozhodnutí do úschovy Krajského soudu v Plzni částku 100.000 Kč na náhradu škody způsobené navrhovateli porušením povinnosti podat insolvenční návrh. Návrh odůvodnil tím, že povinné osobě musely být od června do září 2014 (kdy vznikla pohledávka navrhovatele zjištěná v insolvenčním řízení ve výši 138.471 Kč) známy skutečnosti svědčící pro úpadek dlužníka už v první polovině roku 2014, o čemž svědčí dlužníkem předložený seznam jeho závazků, i seznam přihlášených pohledávek. Navrhovatel přihlásil svoji pohledávku dne 22. 5. 2015 z titulu neuhrazení objednaného a odebraného stavebního materiálu dle Rámcové kupní smlouvy č. 01372/2005 a dodacích listů z června a srpna 2014, vyúčtované fakturami z června a září 2014. Pokud by statutární orgán dlužníka svou povinnost dle IZ včas a řádně splnil a podal insolvenční návrh před

červnem 2014, navrhovatel by do smluvního vztahu nevstoupil a nevznikla by mu škoda. Je tedy dána odpovědnost této osoby za škodu způsobenou navrhovateli podle § 99 odst. 1 IZ. Na náhradu způsobené škody navrhovatel požadoval složit do úschovy částku 100.000 Kč odpovídající jeho pohledávce č. 42, přihlášené do insolvenčního řízení ve výši 138.471 Kč, když z obsahu insolvenčního spisu lze důvodně očekávat, že uspokojení nezajištěných věřitelů bude zanedbatelné nebo nulové. Spolu s návrhem na předběžné opatření složil navrhovatel do pokladny soudu jistotu ve výši 10.000 Kč.

Soud ocitoval ustanovení § 98 až 100 IZ a odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 VSPH 1247/2010-B-44 z 24. 2. 2011, ve kterém odvolací soud vyjádřil závěr, že z povahy předběžného opatření podle § 100 IZ, jež sleduje zajištění výkonu soudního rozhodnutí posléze vydaného (§ 100 odst. 3 IZ), a z jeho zařazení v systematice IZ, je lze vydat jen v rámci insolvenčního řízení, tj. zásadně jen v té jeho fázi od zahájení insolvenčního řízení (§ 97 IZ) do rozhodnutí o úpadku dlužníka (§ 136 IZ); v pozdějších fázích insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku dlužníka) pozbývá jakýkoliv smysl, neboť insolvenčnímu věřiteli nic nebrání v tom, aby i bez výzvy insolvenčního soudu podle § 100 odst. 2 IZ podal u příslušného soudu návrh na nařízení zcela shodného předběžného opatření, avšak podle § 74 o. s. ř., nebo žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy a spojil ji s návrhem na nařízení téhož předběžného opatření podle § 102 o. s. ř.

Soud uvedl, že návrh na vydání předběžného opatření byl soudu doručen dne 14. 12. 2015, avšak již rozhodnutím z 26. 5. 2015 (č. d. A-36) byl zjištěn úpadek dlužníka a prohlášen konkurs na jeho majetek. Účinností tohoto rozhodnutí odpadl důvod pro nařízení navrhovaného předběžného opatření a navrhovateli nic nebrání v podání návrhu na předběžné opatření dle § 74 o. s. ř. u příslušného soudu v rámci sporného řízení. Nejedná se o insolvenční spor a nelze vydat navrhované předběžné opatření, soud proto návrh věřitele odmítl. Dále soud odůvodnil rozhodnutí obsažená v bodech II. až IV. výroku.

Navrhovatel podal včas proti usnesení odvolání, ve kterém navrhl rozhodnutí změnit a navrhované předběžné opatření uložit nebo je zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že judikatura obou vrchních soudů je v posuzování těchto předběžných opatření nejednotná. Např. Vrchní soud v Olomouci vychází z toho, že předběžné opatření lze dle § 100 IZ nařídit v kterékoliv fázi insolvenčního řízení (např. usnesení č. j. KSBR 26 INS 17425/2011, 1 VSOL 895/2015-B-99 z 30. 9. 2015, č. j. KSOS 14 INS 35225/2013, 2 VSOL 115/2015-B-96 ze 4. 3. 2015). Nejednotně rozhoduje i Vrchní soud v Praze, viz usnesení č. j. MSPH 76 INS 10030/2015, 3 VSPH 1160/2015-A-34 z 10. 8. 2015, podle kterého v důsledku novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinným od 1. 1. 2014, jsou k projednání újmy, která vznikla porušením povinnosti podat insolvenční návrh, věcně příslušné krajské soudy (§ 7a a § 7b odst. 4 IZ).

Navrhovatel dále uvedl, že ze systematického zařazení ustanovení § 100 IZ, ani z jeho obsahu nelze dovodit, že by bylo možné toto předběžné opatření nařídit pouze do rozhodnutí o úpadku. Není zde časové vymezení, jako je tomu např. v § 108 IZ. Zřejmost škody (§ 100 odst. 1 IZ) lze konstatovat u věřitelských insolvenčních návrhů až po zjištění úpadku, kdy je znám okruh přihlášených věřitelů a stav majetkové podstaty. Škoda dle § 99 odst. 2 IZ je speciální škodou a pohledávky se v insolvenčním řízení zjišťují až po rozhodnutí o úpadku. Co věřitel obdržel na uspokojení své přihlášené pohledávky, bude známo až po ukončení insolvenčního řízení, tj. po výplatě dle rozvrhu podle § 296 a násl. IZ. S ohledem na definici škody dle § 99 odst. 2 IZ může věřitel podat žalobu o náhradu škody až po skončení insolvenčního řízení, tudíž není dán důvod, proč by nemohl podat kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení návrh na předběžné opatření. Zužující výklad by de facto vyloučil použití institutu předběžného opatření v insolvenčním řízení a omezil by možnost účinně zajistit náhradu škody nebo jiné újmy.

Rovněž namítal, že i kdyby byl správný závěr soudu prvního stupně o nemožnosti vydat předběžné opatření dle § 100 IZ po rozhodnutí o úpadku, bylo namístě vyhovět návrhu dle § 74 a násl. o. s. ř. V tomto směru i rozhodnutí odvolacího soudu připouští po vyslovení úpadku podání zcela shodného předběžného opatření u příslušného soudu dle § 74 o. s. ř., kterým by byl podle § 74 odst. 3 o. s. ř. insolvenční soud. I z tohoto důvodu měl insolvenční soud požadované předběžné opatření nařídit. Dále pokud insolvenční soud posoudil (nesprávně dle navrhovatele) návrh na nařízení předběžného opatření dle obsahu jako nedůvodný, měl jej zamítnout, nikoliv odmítnout (není dán zákonný důvod pro odmítnutí dle § 75a ani dle § 75b odst. 2 o. s. ř.).

Konečně zmínil, že návrh na předběžné opatření nepodával jako součást insolvenčního řízení, ani do něj, nýbrž označil jej pouze jako související insolvenční řízení (pro lepší orientaci insolvenčního soudu)

Odvolací soud bez nařízení jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ) přezkoumal napadené usnesení podle § 7 IZ a § 212 o. s. ř. a shledal odvolání důvodným jen v rozsahu, v němž navrhovatel vytýkal soudu I. stupně, že návrh odmítl, ač ho měl zamítnout.

Podle § 99 IZ osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel. Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.

Podle § 100 IZ je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněného věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit. Výši částky, která má být složena, určí insolvenční soud tak, aby kryla podstatnou část předpokládané škody nebo jiné újmy. Při nařízení předběžného opatření uloží insolvenční soud navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí a která nesmí skončit dříve, než skončí insolvenční řízení, podal u příslušného soudu žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy; řízení o této žalobě není incidenčním sporem. V rozsahu, ve kterém soud vyhověl žalobě o náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 2, se jeho rozhodnutí považuje za rozhodnutí o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy žalobci.

Z uvedeného odvolací soud dovozuje, že návrhu na nařízení předběžného opatření podle § 100 IZ lze vyhovět v případech zcela zjevného selhání povinných osob a za situace, kdy skutkové okolnosti případu umožňují bez dalšího přijmout závěr o naplnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Tedy v dosavadním průběhu insolvenčního řízení musí již být dostatečně zřejmé, že potřebné skutečnosti je možné osvědčit pouze listinami, přičemž lze důvodně očekávat, že k vyvrácení či zpochybnění tvrzení navrhovatele nebudou vznášeny takové věcně opodstatněné důkazní návrhy (výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, apod.), jejichž provedením by insolvenční soud fakticky nahrazoval sporné řízení (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.5.2009, sp. zn. KSUL 69 INS 2058/2008, 1 VSPH 190/2009-B).

Odvolací soud se v zásadě shoduje se závěry soudu I. stupně obsaženými v odůvodnění napadeného usnesení, tedy že i pro výsledek odvolacího řízení v souzené věci je určující především to, co odvolací soud již vyjádřil ve svém usnesení ze dne 24.2.2011, č.j. MSPH 93 INS 3195/2009, 3 VSPH 1247/2010-B-44, totiž že z povahy předběžného opatření podle § 100 IZ, jež sleduje zajištění výkonu soudního rozhodnutí posléze vydaného (§ 100 odst. 3 IZ), a z jeho zařazení v systematice IZ, je lze vydat jen v rámci insolvenčního řízení, tj. zásadně jen v té jeho fázi od zahájení insolvenčního řízení (§ 97 IZ) do rozhodnutí o úpadku dlužníka (§ 136 IZ); v pozdějších fázích insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku dlužníka) pozbývá jakýkoliv smysl, neboť insolvenčnímu věřiteli nic nebrání v tom, aby i bez výzvy insolvenčního soudu podle § 100 odst. 2 IZ podal u příslušného soudu návrh na nařízení zcela shodného předběžného opatření, avšak podle § 74 o.s.ř. nebo žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy a spojil ji s návrhem na nařízení téhož předběžného opatření podle § 102 o.s.ř. Na těchto závěrech, k nimž se přihlásil i v dalších rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 20.10.2015, č.j. 3 VSPH 1990/2015-A-44) odvolací soud trvá (a pro stručnost na ně odkazuje), když obstojí i za situace nastolené novým zněním insolvenčního zákona (§ 7a,§ 7b), jenž s účinností od 1.1.2014 pro žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy vzniklé porušením povinnosti podat insolvenční návrh založil příslušnost insolvenčních soudů.

Z obsahu spisu se podává, že návrh na vydání předběžného opatření byl k insolvenčnímu soudu podán dne 14.12.2015. Soud prvního stupně však přitom usnesením č.j. KSPL 56 INS 5383/2015-A-36 již dne 26.5.2015 zjistil dlužníkův úpadek a prohlásil na jeho majetek konkurs.

Pozbývá-li ve smyslu uvedeného výkladu zákona vydání předběžného opatření dle § 100 IZ po rozhodnutí o úpadku dlužníka svůj smysl, nelze než dospět k závěru, že s účinností tohoto rozhodnutí již důvod pro nařízení navrhovatelem požadovaného předběžného opatření dán nebyl. Nic mu totiž nebrání v tom, aby se svého práva odpovídajícím způsobem (např. návrhem na nařízení předběžného opatření dle § 74 o.s.ř.) domáhal u příslušného soudu v rámci standardního řízení sporného. V souladu s názorem vyjádřeným odvolacím soudem v jeho usnesení ze dne 10.8.2015, sp. zn. 3 VSPH 1160/2015, odvolací soud konstatuje, že k projednání sporů o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla porušením povinností podat insolvenční návrh jsou věcně příslušené krajské soudy (v daném případě Krajský soud v Plzni) a místně příslušným je insolvenční soud. Soud I. stupně přitom nepochybil, pokud z vlastního textu návrhu dovodil, že se jím navrhovatel domáhá nařízení předběžného opatření nikoli samostatným podáním, nýbrž v rámci již probíhajícího insolvenčního řízení, o čemž svědčí, při absenci jiných údajů umožňujících přijmout závěr opačný, právě označení spisové značky KSPL 56 INS 5383/2015 na první straně návrhu co řízení souvisejícího, tedy vztahujícího se k právě podávanému návrhu na nařízení předběžného opatření.

Závěr soudu I. stupně o tom, že podmínky pro nařízení předběžného opatření nebyly splněny, odvolací soud shledal z výše popsaných důvodů věcně správným, nicméně z toho důvodu, že soud I. stupně tento návrh, ač se jím věcně zabýval, odmítl, byť bylo namístě jej jako nedůvodný zamítnout, toto rozhodnutí dle § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil (v bodu I. výroku) způsobem ve výroku uvedeným, jinak je jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 21. ledna 2016

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková