1 VSPH 241/2013-B-50
MSPH 93 INS 19653/2011 1 VSPH 241/2013-B-50

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenčním řízení dlužníků: a) Tomáš Grim, nar. 12. prosince 1972, bytem Praha 8, Osinalická 901/28, b) Jana Grimová, nar. 27. května 1974, bytem Praha 8, Osinalická 901/28, o odvolání dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 93 INS 19653/2011-B-41 ze dne 16. ledna 2013,

takto:

Odvolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením zamítl návrh dlužníků ze dne 14. června 2012 na zrušení usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 93 INS 19653/2011-B-26 ze dne 31. května 2012.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že usnesením ze dne 23. ledna 2012 (B-16) bylo schváleno oddlužení dlužníků Tomáše Grima a Jany Grimové plněním splátkového kalendáře. Dne 21. května 2012 byla soudu doručena zpráva insolvenčního správce spolu s podáním Finančního úřadu pro Prahu 8 o tom, že byl dlužníkovi vrácen daňový přeplatek na dani z příjmu fyzických osob ve výši 39.267,-Kč. Usnesením ze dne 31. května 2012 (B-26) byla dlužníkovi uložena povinnost zaslat na účet insolvenčního správce shora uvedený přeplatek. Soud zároveň dlužníka poučil, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

Následně, podáním ze dne 14. června 2012, se oba dlužníci domáhali zrušení usnesení ze dne 31. května 2012 namítajíce, že z přijaté sumy 39.267,-Kč insolvenčnímu správci skutečný přeplatek na dani ve výši 4.455,-Kč již zaslali, ve zbytku co do částky 34.812,-Kč je však požadavek správce neoprávněný, neboť o přeplatek na dani z příjmu nejde, nýbrž se jedná o daňový bonus na děti, který byl ve prospěch dětí i spotřebován.

Soud vyložil, že daňový bonus je zvláštním plněním poskytovaným poplatníkovi státem, že se sice nezapočítává do základu pro výpočet srážek, ale započítává se do základu pro výpočet nepostižitelné částky. Soud dospěl k závěru, že kladný rozdíl poskytnutých záloh na daň z příjmu a skutečné částky daně z příjmu lze srážet v rámci exekuce, a proto jej lze srazit i v rámci oddlužení. Daňový bonus není zahrnut v ustanovení § 207 a § 208 IZ, které vymezují, co do majetkové podstaty nepatří. Soud dospěl k závěru, že jde o mimořádný příjem podle § 412 odst. 1 písm. b) IZ, a proto návrh dlužníků na zrušení usnesení ze dne 31. května 2012 (B-26) zamítl.

Proti tomuto usnesení se dlužníci včas odvolali. Namítali, že v dubnu 2012 obdrželi od Finančního úřadu pro Prahu 8 přeplatek na dani ve výši 4.455,-Kč a daňový bonus ve výši 34.812,-Kč. Přeplatek na dani zaslali na účet insolvenčního správce. Namítali, že daňový bonus je mimořádné plnění státu dětem doručený k rukám rodičů-dlužníků, nikoli ve prospěch dlužníků, že soud napadené usnesení odůvodnil až pozdějším stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 8. října 2012, přičemž zároveň odkazovali na usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 VSOL 852/2011-A-10 ze dne 11. května 2012, podle kterého daňové bonusy nejsou součástí zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti, byť toto usnesení neřešilo, zda daňový bonus patří do majetkové podstaty. Proto navrhovali, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze se nejprve zabýval tím, zda je proti napadenému usnesení ze dne 16. ledna 2013 odvolání přípustné. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv, neboť stejně jako v případě předchozího rozhodnutí ze dne 31. května 2012 jde svou povahou o rozhodnutí vydané v rámci dohlédací činnosti soudu. Insolvenční soud totiž dal takto v obou případech najevo, jak nahlíží na problematiku vydání částky 39.267,-Kč, resp. částky 34.812,-Kč dlužníky insolvenčnímu správci.

Veden tímto názorem postupoval odvolací soud dle § 218 písm. c) o.s.ř. a odvolání dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 93 INS 19653/2011-B-41 ze dne 16. ledna 2013 odmítl.

Odvolací soud je si však vědom toho, že pokud by dlužníci stanovisko insolvenčního soudu neakceptovali, mohl by ten jejich přístup hodnotit jako jednání rozporné s § 412 odst. 1 písm. b) IZ a následně zrušit schválené oddlužení a prohlásit na jejich majetek konkurs. Podali-li by proti takovému rozhodnutí vydanému dle § 418 odst. 1 IZ dlužníci odvolání (což by bylo lze při řádném běhu věcí očekávat), musel by odvolací soud při posuzování jeho důvodnosti svůj úsudek na danou problematiku vyjádřit. Z tohoto důvodu pokládá proto za vhodné již nyní vyjevit, že postup insolvenčního soudu shledává správným. Činí tak ovšem i při vědomí toho, že předmětem sporu je v současné době toliko částka 34.812,-Kč, neboť insolvenční správce ve své zprávě o průběhu oddlužení ze dne 15.11.2012 potvrdil, že pouze v tomto rozsahu se dlužník usnesení č.j. MSPH 93 INS 19653/2011-B-26 nepodrobil.

Podle § 207 odst. 1 IZ do majetkové podstaty nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí; věci sloužící k podnikání dlužníka však z majetkové podstaty vyloučeny nejsou.

Podle § 208 IZ do majetkové podstaty nepatří též majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen, zejména účelové dotace a návratné výpomoci ze státního rozpočtu, z Národního fondu, z rozpočtu územního samosprávního celku nebo státního fondu, finanční rezervy vytvářené podle zvláštních právních předpisů, majetek České národní banky, který byl na základě zvláštních dohod svěřen do správy jiné osobě, zboží propuštěné celním úřadem k dočasnému použití a majetek státu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem.

Podle § 35c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, poplatník uvedený v § 2 má nárok na daňové zvýhodnění na vyživované dítě žijící s ním v domácnosti na území České republiky nebo členského státu Evropské unie, Norska nebo Islandu (dále jen "daňové zvýhodnění") ve výši 13.404,-Kč ročně, pokud neuplatňuje slevu na dani podle § 35a nebo § 35b. Poplatník o daňové zvýhodnění sníží daň vypočtenou podle § 16, případně sníženou podle § 35 nebo § 35ba nebo 35bb. Daňové zvýhodnění může poplatník uplatnit formou slevy na dani, daňového bonusu nebo slevy na dani a daňového bonusu.

Je-li nárok poplatníka na daňové zvýhodnění podle odstavce 1 vyšší než daňová povinnost vypočtená podle tohoto zákona za příslušné zdaňovací období, je vzniklý rozdíl daňovým bonusem. Poplatník může daňový bonus uplatnit, pokud jeho výše činí alespoň 100,-Kč, maximálně však do výše 60.300,-Kč ročně (odst. 3).

Podle § 35d odst. 2 zákona o daních z příjmů se záloha sníží u poplatníka s podepsaným prohlášením k dani podle § 38k odst. 4 o částku ve výši odpovídající 1/12 částky stanovené v § 35ba odst. 1 písm. a), c) až f) a o daňové zvýhodnění ve výši odpovídající 1/12 částky stanovené v § 35c (dále "měsíční daňové zvýhodnění"). Měsíční daňové zvýhodnění plátce poskytne poplatníku formou měsíční slevy na dani, měsíčního daňového bonusu nebo měsíční slevy na dani a daňového bonusu. Měsíční sleva na dani podle § 35c se poskytuje maximálně do výše zálohy na daň snížené o měsíční slevu na dani podle § 35ba ZDP.

Je-li výše zálohy na daň snížené o měsíční slevu na dani podle § 35ba nižší než částka měsíčního daňového zvýhodnění, je vzniklý rozdíl daňovým bonusem. Plátce daně je povinen vyplatit poplatníkovi měsíční daňový bonus ve výši stanovené zákonem při výplatě příjmů ze závislé činnosti nebo z funkčních požitků za podmínek stanovených v § 35d ZDP.

Měsíční slevu na dani je proto dle odvolacího soudu nutné brát v úvahu při výpočtu čisté mzdy, neboť jde o podmínky pro konečnou výši zálohy na daň. Tato záloha může být v důsledku slevy i nulová. Daňový bonus není součástí záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, ale je zvláštním plněním poskytovaným poplatníkům státem. Do čisté mzdy za účelem srážek ze mzdy daňový bonus nelze zahrnout.

Pokud by dlužník získal příjem, který nemá charakter mzdy nebo příjmu, který mzdu nahrazuje (např. úhrada pohledávky z titulu dříve uzavřené kupní smlouvy nebo úhrady pohledávek z dříve prováděné podnikatelské činnosti, popř. příjmy z autorských práv), i tyto musí použít na úhradu závazků. Rozsah částky, kterou z těchto příjmů musí použít na splátky, však již nebude podléhat pravidlům pro výpočet exekučních srážek ze mzdy.

Dlužník je povinen všechny mimořádné příjmy a aktiva získaná darem nebo z dědictví použít na mimořádné splátky nad rámec splátkového kalendáře. Půjde zejména o dary zákonem výslovně uvedené nebo majetek z dědictví, ale i veškeré jiné mimořádně získané hodnoty a příjmy, např. výhry ze soutěží nebo loterií, příjmy z prodeje svého majetku.

Odvolací soud má za to, že daňové zvýhodnění, byť se v odborné literatuře hovoří o daňovém zvýhodnění na dítě , nelze považovat za dávku určenou k výživě dítěte, ale jde o institut, který umožňuje při splnění určitých podmínek (daňový poplatník-dlužník vyživuje dítě) optimalizaci daňového zatížení daňového subjektu. Ostatně, § 35c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. hovoří o nároku poplatníka na daňové zvýhodnění na dítě, nikoli o nároku dítěte na daňové zvýhodnění, dítě není tím, koho by zákon daňově zvýhodnil, je toliko právním důvodem pro takové zvýhodnění. Proto, mimo jiné, lze s ohledem na absenci konkrétního zákonného ustanovení považovat daňový bonus za mimořádné plnění určené daňovému subjektu-dlužníku, které lze použít jako mimořádnou splátku při oddlužení. Pokud jde např. o slevu na manžela, taktéž nejde o plnění určené k výživě manžela, ale o legislativně-daňový postup při optimalizaci daňové zátěže. Jestliže je dítě v jedné domácnosti vyživováno více poplatníky, může daňové zvýhodnění uplatnit ve zdaňovacím období nebo v tomtéž kalendářním měsíci zdaňovacího období jen jeden z těchto poplatníků. Z toho vyplývá, že pokud jeden z manželů uplatňoval daňové zvýhodnění ve zdaňovacím období nebo v tomtéž kalendářním měsíci zdaňovacího období u svého plátce daně, nemůže toto zvýhodnění uplatnit druhý z manželů. I tento postup podporuje závěr, že daňový bonus je nástrojem daňové optimalizace a nelze jej chápat jako dávku státu určenou k výživě dítěte.

Ani argumentaci dlužníků, že v dobré víře předmětnou částku zkonzumovali ve prospěch nezletilých dětí, přitom nepokládá odvolací soud za postačující pro zpochybnění postoje soudu insolvenčního, jenž neshledal podmínky pro revokaci usnesení ze dne 31. května 2012, nicméně s ohledem na poměrně výraznou právní složitost řešeného případu je namístě dovodit, že dlužníkům by za takového stavu věci mělo být umožněno zaplatit předmětnou částku 34.812,-Kč insolvenčnímu správci ve výrazně delším časovém horizontu (popř. ve splátkách) než v původně stanovené lhůtě tří dnů.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 18. března 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová