1 VSPH 2348/2015-A-18
MSPH 77 INS 21309/2015 1 VSPH 2348/2015-A-18

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ladislava Derky v insolvenční věci dlužníka: ZENON company, s.r.o., IČO 01742639, sídlem Praha 10, Útulná 507/15, zahájeném k návrhu věřitelů: a) Václav Hájek, nar. 15. března 1964, IČO 48078859, sídlem Praha 9, Českobrodská 162, b) Tomáš Hrubý, nar. 25. května 1978, IČO 68883340, sídlem Praha 9, Mladých Běchovic 2, oba zast. Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Praha 2, Fűgnerovo nám. 1808/3, o odvolání navrhovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 21309/2015-A-12 ze dne 26. října 2015,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 21309/2015-A-12 ze dne 26. října 2015 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením uložil věřitelům a) a b) povinnost zaplatit společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci rozhodnutí.

V odůvodnění usnesení soud zejména vyložil účel zálohy a zjistil, že dlužník k výzvě soudu nepředložil seznamy majetku, závazků a zaměstnanců. Soud konstatoval, že právní úprava neumožňuje vedení řízení bez zajištění prostředků na úhradu nákladů a záloha ve výši 50.000,-Kč byla podle soudu nezbytná k zajištění prostředků pro výkon funkce insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku respektive po ustanovení správce do funkce.

Věřitel si podle soudu musel být vědom nezbytnosti zajištění proveditelnosti insolvenčního řízení, které projevem své vůle zahájil, a proto měl být připraven sdílet náklady konkursu. Záloha bude použita jen v případě, že zpeněžením majetkové podstaty nebude dosaženo dostatečné výše prostředků na úhradu nákladů konkursu a že věřitel může zaplacenou zálohu uplatnit u insolvenčního správce jako pohledávku za majetkovou podstatou.

Proti tomuto usnesení se věřitelé včas odvolali a namítali, že částka 50.000,-Kč byla neadekvátní okolnostem, že dlužník jim dluží 62.008,90 Kč a 106.266,-Kč, nebyl s věřiteli ani ochoten jednat a že tvrzení dlužníka, že insolvenční návrh nelze akceptovat, bylo účelové. Oba věřitelé očekávali úhradu dlužných částek od dlužníka, dluhy měly negativní vliv na jejich cash flow a další výdaje by měly na oba věřitele citelný dopad. Dlužník ve vyjádření ze dne 10.12.2015 uvedl, že dluh vůči věřiteli a) zaplatí do konce října 2015, což ani zčásti nesplnil a do insolvenčního řízení se přihlásil další věřitel (IZOMAT Praha, s.r.o.), což svědčilo o neochotě dlužníka hradit závazky a dlouhodobé insolvenční situaci dlužníka. Věřitelé měli za to, že nebylo namístě skládat zálohu v maximální možné výši, a proto navrhovali, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a rozhodl tak, že se oběma věřitelům ukládá povinnost zaplatit společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle § 108 odst. 1 věty in fine IZ uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Z obsahu insolvenčního rejstříku odvolací soud zjistil, že insolvenčním návrhem doručeným soudu I. stupně dne 21.8.2015 se navrhovatelé a) a b) domáhali zjištění úpadku dlužníka. Tvrdili, že navrhovatel a) měl za dlužníkem pohledávku ve výši 62.008,90 Kč splatnou dne 24.11.2014, pohledávku dlužník uznal dne 9.1.2015. Navrhovatel b) měl za dlužníkem pohledávku ve výši 106.266,-Kč splatnou dne 21.12.2014. Obě pohledávky vznikly z titulu provedených prací na stavbě pavilonu MŠ, II. etapa U Vysočanského pivovaru, Praha 9.

Dlužník ve vyjádření ze dne 9.9.2015 popíral existenci pohledávek obou navrhovatelů, že uznání pohledávky navrhovatele a) učinila za dlužníka osoba, která nebyla oprávněna za dlužníka jednat a že pohledávka navrhovatele b) byla uhrazena.

Protože prostředky nutné ke krytí počátečních nákladů insolvenčního řízení nelze v daném případě zajistit jinak, dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně nepochybil, když po věřiteli zaplacení zálohy požadoval. Pro hladký průběh insolvenčního řízení je třeba zajistit materiální předpoklady a pokud dlužník nedisponuje potřebným majetkem, který bude zcela bez problému okamžitě zpeněžitelný, přičemž nebylo prokázáno, že by dlužník měl k dispozici vlastní finanční prostředky, bude záloha na náklady řízení požadována po insolvenčních navrhovatelích.

Mezi náklady insolvenčního řízení totiž náleží mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce; v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. obvykle minimálně 45.000,-Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty.

Za předpokladu, že by byl zjištěn úpadek dlužníka a ten by nebylo možné řešit jiným způsobem, než konkursem, složená záloha umožní insolvenčnímu správci výkon jeho funkce bezprostředně poté, kdy bude do ní ustanoven. Prostředky, které získá později-např. zpeněžením majetkové podstaty-v počáteční fázi řízení k dispozici nemá a použít je nemůže.

Soud I. stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, přičemž lze doplnit, že insolvenční návrh není standardním nástrojem k vymáhání pohledávek za dlužníkem (slouží ke zjištění úpadku dlužníka); věřitel proto není nucen-ochrana jeho práv to nevyžaduje-aby nad rámec svého práva vymáhat pohledávku suploval povinnosti dlužníka, který neřeší svůj úpadek sám. Jestliže věřitel podává insolvenční návrh, pak by měl být srozuměn se všemi podmínkami insolvenčního řízení včetně případné povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Na základě shora uvedených skutečností dospěl odvolací soud shodně se soudem I. stupně k závěru, že v situaci, kdy soud neměl relevantní informace o majetku a finančních prostředcích dlužníka, bylo namístě uložit insolvenčním navrhovatelům shora uvedenou zálohu. Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 15. prosince 2015

JUDr. František K u č e r a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná